VICHROVÉ.
Antal Stašek.
I.
Se čtverých světa konců dalekých
čtvero se synů sjelo matky země;
vládci to bouří, živlů vichorných,
titanské síly hrdobujné plémě.
Severu vladař, stařec ponurýponurý,
ve plášti mračném, s tváří rytou z ledůledů,
lavinou tmy se valí na oři,
chrlícím jiskry ze chřípí a hledů. –
Vášnivý jinoch, žárný jihu pánpán,
sálaje žhoucím ohněm z úst i zraku,
okolo hlavy zlatých vlasů zář,
tažen jsa tigry hnal se na oblaku. –
[43]
Západu mocnář, zádumčivý muž,
přívalem vln, vod šumným kypem duje;
v pěnivém proudu nesen velrybou,
rozráží moře jek a klidně pluje. –
Východu pán, svých bratrů mocný král,
uprostřed bouře černou kšticí třese,
v rukou svých hrom a kolem hlavy blesk,
ze chmury trůn, jejž stádo orlů nese.
Vymknout chtí zemi z dráhy obvyklé,
rozpoltit ňadra staré matce svojí,
pustit své bratry v lůně spoutané,
spolčit se s nimi k titanskému boji,
roztříštit, rvát ji, v kusy rozedrat,
rozmetat jako plevy ve všemmíru,
a sami volni být a těkat v něm
bez pout a zákonův u věčném víru.
Nad proudem okeanu kypícím
v oblacích bouře, dunění a třesků
odbývá sněm se živlů odbojných,
uprostřed tmy a svitu hromných blesků.
„Rozervem vazbu malé hrudy té,
mrštíme v různé konce trosky její,
věčně ať bloudí věčným prostorem,
bez cíle v kolotavých zmatků reji.
44
Zničíme zem, s ní kleté plémě to,
jež jako hnusný hmyz se plazí po ní,
přemýlá mozkem světů ústrojí,
a prázným srdcem po štěstí se honí...
Smeteme srdce s mozkem do haldy,
sškvaříme v dým jich myšlenky a city,
rozdupem červy ty a díla jich,
jež jako hračky do země jsou vryty.“
„Synové obři“obři,“ – stená máti zemzem, –
„zbouření vaše slyším želem jatá;
na smlouvu dávnou zapomněli jste,
že dokud mezi lidmi láska svatá
všemocně vládne, stíní vášní žár,
lahodně útrapy a bole kojí:
nezboří svět se, z dráhy nevyjde,
bouří se svazy jeho nerozpojí.“
„Však není lásky více na světě,
bída a chtíč hmyz drží pohromaděpohromadě,“ –
zahřímal mocně od východu král;
duníce druzi přisvědčili v radě.
„Smlouvou jste vešli v pouta železná,
v okovech zákonů vás třímá osud;
důkazem dám vám příklad tuto nocnoc,
láska že mezi lidmi trvá posud.
45
TamTam, kde své sídlo statný Tarlín má,
uprostřed černých, dlouhopustých borůborů,
nad jeho zámkem dejte ruce si,
ždajíce ve vichoru ranní zoru.
Uzříte lásku ovšem žárlivou,
zvíte, že nepřišla vám doba dosud,
a pak se v dělohách svých ukryjte,
jak velí zákon vám a smlouvy osud.“
Hrochají hromy s divým ohlasem,
v zuřivém hněvu kypem vichry dují,
zákonův ale musí poslouchat,
úprkem chvatným skrze vzduchy plují.
Nad hradem Tarlinovým stanuli,
v jediný chumáč skupiti se běsí,
titánská těla kryjí ve chmurách,
černá jen ramena svá k zemi věsí.
Jícny své rozdírají do kořan,
otřásá noční prostor jich se hukem,
z očí jim srší divé plameny,
dunivým jsouce sprovázeny zvukem.
Obloha černou ze chmur sopkou jest,
chrlící vody, ohně, hromů valy,
pod nebem blesků meče srazí se,
jak by se vzduchem proudy bitvy hnaly.
46
Chvějí se lidé strachem na zemi,
blízkého kdo kde milého má sobě,
něžně se k němu láskou přitulí
v hrozné a peklu podobné té době.
Utichly vlny vášní, citů bouř,
bázeň jen v moře duše mocně duje,
ba i sám bol, ten lidských ňader králkrál,
před strachem skryl se pod hladinou v sluje.
Choulí se hněv, svou ztratil zuřivost,
ctižádost berlu zahodivši svoji,
chvějíc se spadla s trůnu, sláva s ní,
naproti bázni nic nezmohše v boji.
Vševládně králuje ten citů vrah –
láska jen mocnější jest nežli strach.
47
II.
Měsíce čtyry Tarlín ženat již,
ženu má jako zorní hvězdy krásu;
očím jest tím, čím jižních krajin květ,
hrající třpytným leskem v bujném jasu.
Slunko ji světlem lásky líbalo,
sypalo život barev žhoucím jarem,
luna ji snivou něhou prodechla,
země jí dala lepou postať darem.
Uším jest bájí hudby čarovné,
bohové jakou slyší ve hvězd kruzích;
vůní jest dechem květů živoucích,
které si bují v orientu luzích.
Pažím a rtům – to nebes luzný ráj,
náruč jejž mocně třímá v blahém vznětu –
a tak jest Tarlín pánem v nebesích,
kamo se povznes’ na perutích v letu. –
Na cesty jednou vyjel daleké
modrého kvítka hledat bájnou krásu;
Elviru našel, čárný kvítek ten,
hrající třpytným leskem v bujném jasu.
48
Elvira dnes však stená bolestí,
v útrobách děsivá ji nemoc svírá;
svíjí se, křičí, lká a naříká,
Tarlín jí darmo poty s čela svírástírá.
Na lůžku leží, vnady odkryté,
chvěje se bolně půvab její vděků;
o pomoc prosí, lomíc rukama –
není však v domě žádných pro ni léků.
„Ďavo můj, rychle koně osedlej,
do města pro léky spěš známé tobě.“
„Dejte mněmně, panepane, třeba celý svět,
nehnu se z místa v také hrůzy době.“
„Starý ty ďáble, tedy pro mne kůň,
pomoc bych přines’ ubohé své choti.“
Odchází sluha mruče do vousů,
na všechny ženské při tom zticha rotí.
„Starý ty ďáble, k čemu koňů dvé?
Rychle jenjen, rychle, nutno tryskem spěchat!“
„Nemohu, pane, samotného vás
v takové strašné noční bouři nechat.“
49
Společně z hradu tryskem vyjeli,
hrůzou se děsí, plaší bujní koni;
vichrové zlostní nad tou zpupností
litěji řádí, ve vzduchu se honí.
Hrochají hromy, letí bleskové,
ze chmur se černých řinou vody v proudech;
při každém udeření hromovém
třese se sirá země na všech oudech.
Přijeli v temný bor, kde každý huk
rozmetán v sterých ozvěn hřmotné davy
lesinu hustou plnil šelmami,
v děsném jež jeku zdvihaly své hlavy.
„V takové hrůze, pane, nejlépenejlépe,
kůň když se vlastní vůlí v dráze řídí,
neboť si najde cestu němá tvář,
člověk kde slepě tapá, tmu jen vidí.
Němá ta tvář jestjest, věřtevěřte, věrnější,
mnohý než člověk aneb mnohá ženažena,“ –
při tom se škubnuv za svůj pravý knír,
chvilečku mlčel, ztichl jako pěna.
„Hm, pane, já řku, je to hustá tma,
moh’ by ji člověk lžicí brát jak kaši....
blesk.... jen se neplaš, vraný.... u kříže...
ve jménu otce... pane, tady straší.
50
Před lety Janek se tu oběsil,
co míval starší Holánovic Doru;
sám byl tak malý jako paleček,
ženu měl ale obra jako horu.
Byla to pravda... ženám nevěřím...
na ženu nejvíc pozor, když si vzdychá...“
po tmě si pravý knír svůj zakroutil,
odkašlal zhurta, na chvíli byl zticha.
„V takové noci, pane, Edgar jel,
statečný rytíř na svém bujném broni.“
„Co to tu pleteš? jaký Edgar to?“
„VíteVíte, ten, co měl tolik krásných koní.
Tisíc měl koní, ženu jedinou,
ta jej však stokrát více práce stála,stála
než celé stádo ořův ohnivých,
již byli jeho chlouba, jeho chvála.
KunhutuKunhutu, ženuženu, dobyl na cestách,
od saní litých osvobodil zbrojí –
co pak jste, pane, na to zapomněl?
v kronice naší to tam psáno stojí.“
„O ničem nevím, co tu povídáš.“
51
„V světě kdo mnoho čte a mnoho vidí,
mnoho též z toho musí pozabýt,
zvláště ten, koho žena“žena...“ – chtěl říct „šidí“,
odkašlav ale, knír si zakroutil,
a mluví dále, koni hladě hřívu:
„Já řku, já nikdy nezapomínám,
co jsem kdy čet’ – a není také divu.
Kroniku jedinou jen v žití znám,
a tu si stále přeříkávám znova;
mnoho v ní o lsti ženské napsáno,
o ženách mnoho poučného chová.
Mnoho číst, věřte, za nic nestojí,
to si to člověk darmo splete brzy;
kněh mnohomnoho, to tak dobré pro ženské,
co je hned jako děti všechno zmrzí.“
Vyprávět dále chtěl, však nový třesk,
hrom nový před jezdce se řítí,
oři se bujně vzhůru vzpínají,
na cestu hrůzy rudý blesk jim svítí.
„Ve jménu... pán bůh s námi a zlý pryč...
tohle to ženská lest jen všechno dělá...“
zabručel Ďáva zlostně pod kníry,
myšlenka mozkem projela mu smělá.
„Co si tam kleješ, starý bručale?“
52
„Eh, pane, života je pro ni škoda.“
„Co že to pravíš, starý ďáble ty?“
Mlčí však Ďáva, jenom koně bodá.
Přec ale cítí v nitřku jakous tíž,
svalit ji chce, a semo tamo tape;
počíná proto dále hovořit,
při čemž mu crkem voda s vousů kape:
„Když jste byl, pane, ještě malý hoch,
cestu si v bitvách otec k smrti klestil,
máti pak byla stále nemocna,
jediný já jsem cvičil vás a pěstil.
Vládnouti zbraní, jezdit na koni,
číst jsem vás učil na modlitbách svatých,
a pak zas přeříkávat v kronice
plničké pravidel a zrnek zlatých.
Pod dubem jednou v naší zahradě,
kroniku když jsme přeříkali spolu,
vytáh’ jste meč, jím mával v povětří,
a křiče sekal nahoru a dolů:
Takhle bych zabil ženu nevěrnou,
svému jež muži nemocnou se staví,
pro léky šle jej v noci bouřlivé,
a zatím doma s milcem svým se baví,
53
v šatech jenž ženských jako služebná
v rytíře Edgara hrad vešel zradou,
a v tomtom, co pánu hrozí bouří smrt,
kochá se Kunhutinou luznou vnadou.
Pane, tak tenkrát ve zlosti jste děl...
zdali pak prohled’ jste si dobře Koru,
paní ji vzala ondy do služby,
struhadlem drsnou, velikou jak horu?“...
Odkašlal, stanul, kníry zakroutil,
v tmě se mu velká slza z oka vine,
po tváři teče s deštěm smísená,
společně s ním pak od vousů se řine.
Stanul i Tarlín – hrochal nový hrom,
před jezdce v dráhu oheň v koulích pršel,
ze sebe prýskal kusů tisíce,
z nichž každý deštěm nových jisker sršel.
Dlouhým se zvukem táhne ozvěna,
něco se jako ďábel chechtá v boru;
mračí se chmurou pán a sluha klne:
„Čert aby – pán bůh odpusť – vzal tu Koru!“
Zachvěl se Tarlín, srdce zahřmělo,
blesk projel mozkem, vstaly rojem city,
ve všech jej oudech pálí pekla žár,
bolí bol z ran, jež ohněm byly vryty.
54
Neslyší bouři, blesky nevidí,
obličej sestár’ v jednom okamžiku,
tisíců let jak kdyby břímě nes’,
a satan pohroužil v něm vrásek dýku.
Komoně rychle nazpět obrátil,
úprkem hnal se skrze bouře vřavu;
předhonit cválá kruté myšlenky,
nedbaje nic, zda tryskem srazí hlavu.
Zdá se mu, jak by slyšel hučný smích,
stenání šelem, sykot obra zmije:
všechněch těch zvuků z černých borů směs
hlodavým rykem v duši se mu ryje.
Nahoře blesky, v nitru žáru val,
od kopyt jiskry, plamen v něm i kolem,
na nebi hrom a v boru smích a žal,
vichřice uvnitř, stenající bolem.
„Pane, mně byla podezřelá hned,
jak mile do zámku nám přišla k paní;
to bylo nějakého šepotu,
z jihu prý dalekého přišla za ní.
Radostí obě byly bez sebe;
v pokojích tajně hovořejí spolně;
vždycky to trvá víc než hodinu,
sám když se z rána procházíte volně.
55
Já jsem se díval dírkou klíčkovou,
nu a tu člověk ovšem mnoho vidí –
věřte, že divně slouží Kora ta,
až se to člověk vypovědět stydí.
Vlasy má skryty jako jeptiška
prokletáprokletá, v služku přestrojená Kora;
je jako prkno suchá vpřed i vzad,
při tom přec velká, hřmotná jako hora.
Pod nosem vyráží jí černý vous,
veliký nos, a jako tesák zuby,
kostnaté hnáty, chůzi vojanskou,
dolíčků plnou tvář, hlas drsný, hrubý.
Tohle přec nemůž’ žádná ženská být!
Já myslím, že to ňáký voják bude,
co utek za Elvirou od vojska,
milenku svoji dávnou hledal všude.
Druhý hned den, jak přišel kolohnát,
v mysl mně přišla Edgarova žena;
přeříkal jsem si opět kroniku,
bál jsem se však a zticha byl jak pěna.
Hm, já řku, pane, jak to bude přec?
oba-li jako Edgar zabijete,
nebo-li dáte pardon paní své?
Já myslím smrt dát jenom Koře kleté.
Elviry, věřte, škoda bylo by,
milá a dobrá jest jak dítě malé,
56
krásná tak, jak to vonné jablíčko,
se stromu na podzim co visí zralé.
Vždyť ani neublíží zvířátkům,
beránka toho bílého má ráda,
co maje pásku pěkně červenou,
se zvonkem chodí volně beze stáda.“
Neslyší pán nic, nic též nevidí,
předstihnout myšlenek svých dav jen pádí;
divoká kolem něho vichřice,
divoká bouř i v jeho ňadrech řádí.
57
III.
Paní leží před slunkem své krásy
pološerou lampou v něhy stínu;
při ní vděky poletují sladce,
kolébajíc v svém ji čárném klínu.
Kolem ní cos lahodného šepce,
chvějí dechové se vůně plní,
guirlandami nad ní prostřen půvab,
jenž se dolů ladnou vlnou vlní.
Tichá jest a odpočívá klidně,
hlavu sklání na poduškách jemných,
černé vlasy volně rozpuštěné
bujně proudí v prsténcích se temných.
Jsou jak chmury na půlnoční straně,
ana obloha se v jihu směje,
a když pohne liliovým čelem,
zdá se, že se nebe s mraky chvěje.
Horko paní – leží odhalena;
ňadra lesknou v růžích se a sněhu,
jak by jabloňové z jara květy
vysypaly na ně svoji něhu.
58
Dole nožky vedle sebe plynou,
vynořují běloskvoucí třpyty,třpyty
jak dvé bujných stříbropěných proudů,
jejichž zdroj jest tajuplně skrytý.
Postať velká v šero zahalená
v polosvitu k ní se kloní tiše –
an tu Tarlín vzkřikne litým hněvem,
skokem tigra skočí, plamen dýše.
Ruka napřahá se mihem vzhůru,
zraku lesklý třpyt se kmitne dýky –
v tom se zámek otřás’ v podvalinách,
zaduněly bouře, vichru ryky.
Blesku svit a hrochot hromu padá,
Tarlínovu ruku hrůzou raní –
v oudech všech se věrná Kora chvěje,
ze spánku se probudila paní.
Tarlín omráčený skálou stojí,
vypadla mu dýka, ruka klesá –
vidí Koru, ana paní slouží,
klne Ďávu, ale v srdci plesá.
„Pro bůh, muži, jaká tě to hrůza?
pověz, pověz, co se stalo tobě?“
„Netaž se teď, konvalinko vonná,
vypovím ti všechno v jiné době.
59
Raděj sděl mi, zdali nemoc přešla,
zdali zlahodněly bolů roje.“
„Zdráva jsem již, holubčíku milý,
pomohla mně dobrá Kora moje.“
Pryč odešla Kora – Tarlín statný
ruku béře paní, k ní se vine,
celuje a líbá, k ňadrům tiskne,
a proud sladkých slov mu z úst se line.
Dech se s dechem pojí v ladné shodě,
duch se k duchu v mocném vznětu sklání,
až jich lásky velkolepá hudba
ozvěnou zní na nebeské báni.
Starý Ďáva dole chmurně čeká,
jak to s kletou Korou bude přece;
ale při tom strach má o Elviru,
a tak do vousů si šeptem vece:
„Bylo by jí na stokráte škoda,
milá, dobrá jest,jest jak dítě malé,
krásná tak, jak jabličko to vonné,
se stromů co visí v podzim zralé;
zvířátkům vždyť ani neublíží,
a bílého beránka má ráda,
červenou co na krku má pásku,
se zvonečkem chodě beze stáda.“
60
IV.
V chechot se dali spurní živlové,
třesou se mimovolně rykem smavým,
ba i sám sever pohnul tváří svou,
v ledech se hyzle zvukem kolotavým.
„Malí ti červi kletí přece jsou
k něčemu dobří v životě svém krátkém:
divný ten hmyz má divný v sobě stroj,
pod kůží jenž mu hraje kolovrátkem.
Každý ten stroj jest jinak naladěn,
a když se dají do hraní jen čtyři,
již tu je komedie hotová,
která můj mírní hněv, jenž ve mně víří.“
Se smíchem jihu zářný pán tak děl,
západ však odpovídá v divém řevu:
„Smutný to smích, jenž opět nutí nás
zlámati ostré hroty svého hněvu.“
Utichla bouř a stáli vichrové
nad zámkem Tarlínovým prostřed mraků;
krutým svým vášním uzdu připjali,
ohně a blesky skryvše do svých zraků.
61
„Musíme ždát, až přijde onen čas,
lidské že city shasnou zimným ledem,
i zčerná oheň, jenž jim v nitru plá,
spráchniví srdce,srdce jako v trupu bledém.
Bude pak v červu mráz a tma a led,
tak jako hrozno bude ve prostoru,
slunko až zmrzne zimou třeskutou,
a život rozpadne se v černém moru.“
Ponurý děl tak vladař severu,
zatřásl lednou, bleskavou svou tváří;
posupný unášel jej do tmy oř,
znikl již, zanechav jen rudou záři.
Zakypěl západ, zachmuřil se jih,
rozděvem otvírali hrdla svoje:
„Ošklivý hmyz ten jest nám překážkou,
vyřítit že nám nelze teď se v boje.“
Zavála obrů křídla mohutná,
prostory zahučely naposledy,
ztrácely v dálce huk se s duněním,
jako když v mořích točen trou se ledy. –
Zahalen v chmurách mlčel východ jen,
poslední obrátil se ke své straně,
hněvivě mrštil bleskem ostatním,
klikatě jenž se kácel s nebes báně.
62
V strmité stráni mířil do skály,
s třeskem jež sřítila se v propast bezdnou,
s ní na ní černá jedle, jež sta let
sahala spurně na oblohu hvězdnou. –
Nerad se vrací, jako silný rek,
útěkem jenž byl stržen v lité válce;
na proudech huku nazpět valí se,
hrochá a hřímá odletuje v dálce.
Obloha opět plna pohody,
zlíbala zora nebes čelo jasné,
k objetí náruč v dálku rozpjala,
vlní se v růžích roucho její řásné.
Okřála zem a skřivan probuzen
cvrliká v hnízdě, pak se vznáší vzhůru,
vše jest zas světlé, plno pohody,
setřela země se tváře své chmuru.
63