III. ROMANTICKÁ LÁSKA.

František Ladislav Čelakovský

III.
ROMANTICKÁ LÁSKA.

Na záři to bylo, na usvítě – S růže květu rosa nepadala, A po lících slzy ronily se Mladé dívce, mladé Vasilevně; Ona ve zámutku, v té žalosti Z bolných ňader těžce povzdychnula, K mládenci dobrému promluvila: Ty s bohem buď, s bohem, druhu milý! Ty s bohem naděje, můj miláčku! Už nám na věky se rozejíti; Otec, matka tebe nemilují, I rodina nenávidí tebe, Jinému mne, milý, zasnubují. – Jak tu dobrý mládec zamyslil se, Zamysliv se potom odpověděl: 15 Ty neplač, neplač, duše moje! Ty družko nelom ruce bílé! Nám pomyšlení pomysliti, A nám pevnou radu uraditi. Daleko odtud v dálném kraji, Což v dálném kraji mezi horami Proteká jezero velké velmi, A na tom na jezeru ostrov stojí, A zarostlý ostrov v divné kráse. Osedlám já večer dva koníky, K jezeru se na nich odpravíme; Na břehu vyroubím rychlou loďku, K ostrovu na ní se doplavíme; Na ostrovu vystavíme město, A město-li ne, aspoň vesničku, V té budeme v lásce přebývati Až do věku, až do smrti naší. – Jak mu odpovídá slíčné děvče, Slíčné děvče, mladá Vasilevna: Ach, kam poděje se má zahrádka, Kam kvítečky, červené a modré? Kdež tam otce, kde matičku najdu, Kde sestřičky, mé milé družičky? – „Všude najdeš zas, milá, zahrádku, Kam pohlédneš, modráčky vyrostou, 16 Kde umyješ líce, růže zkvetou; Tvůj otec bude měsíc jasný, A matka tvoje, teplé slunce; Tobě družičky, všecky hvězdičky, A já po věky tvůj druh milý.“ 17