XXIV. ČURILA PLENKOVIČ.

XXIV.
ČURILA PLENKOVIČ.
K sídelnímu-to městu, ke Kievu Přijíždí statný mladoň na sivém koni, Na siváku kosmatáku – hříva do země, A byl on bohatýr Čurila Plenkovič; On dobrý mládec navštívil otce, matičku, Ne na dlouhý čas – na tři měsíce, Navštíviv je vracuje se službu konat U jasného slunéčka Vladimíra, U toho-liž Hosudar-kněze laskavého Po dávnému stolničit*) obyčeji. ——— *) Bohatýrům, k stolování kněze Vladimíra náležejícímnáležejícím, bylo za povinnost pána svého obveselovati, s ním hodovati, a zvláště ku každé službě důležité, nebo-li hrdinskému činu na pohotově býti, což se stolničiti jmenovalo. 70 I bude on mládec u prostřed pole, I bude on bohatýr před Kievem – Nad pokrytými sněhem horami Černý k oblakům havran nevyletuje; A nad paláci bělokamennými Černá korouhev po větru plyne, Černá korouhev, znamení žalostné. „Snadliž to skonal laskavý Vladimír kněz? A skonal-li, Hospodine, spas duši jeho, Neskonal-li, dlouho podrž mezi námi; Snad laskavá kněžna Apraksějevna – Zesnula-li, Hospodine, spas duši její, A živa-li, dlouho na zemi zachovej; Čili tvá nás, Hospodine, stihla ruka – Dej pro milost sílou jen naplniti se, Dej svatou Rus od zkázy uchrániti.“ A skáče on Čurila do bran kievských, I letí po dlouhých po ulicích, Po ulicích dlouhých, širokých náměstích. Na ulicích – ni vidu, ni sluchu, Na náměstích – ni kroku, ni skoku, Jakby vymřel celý slavný Kiev, Nikoho tu mládec nepotkává; A potkává jen dva rodné bratry, 71 Vasku a Michajla, kupecké syny. „Hoj an jste vy dva rodní bratří, Vaska a Michajlo, synové kupečtí, Postavte vy přede mnou vše rovná slova, A popříč nestavte ani slovíčka. Čemuž ve starém slavném Kievě Není více radosti, veselosti Po způsobu dávnému, předešlému? Čiliž skonal laskavý Vladimír kněz, Či laskavá kněžna Apraksějevna, Či ruka boží svatou Rus stihla?“ Jemu v odpověď dva rodní bratří: Hoj an jsi ty Čurila Plenkovič! Ani neskonal laskavý Vladimír kněz, Ani laskavá kněžna Apraksějevna, Leč ruka boží svatou Rus stihla. Čiliž tobě neznámo, nevědomo, Jaké žaloby a bídy na nás došly, Jak přiletěl-to odněkud-to ze stran severních Do naších zemí loupežník pták Velikán A Velikán to pták Velikánovič:*) ——— *) Přikládání jmen po otci (patronymica) v národním ruském básnictví často i jiným buď životnýmživotným, buď bezživotným věcem k nemalé ozdobě se stává. Tak u p. Orel-orlovič, – tichý Don Ivanovič a j. 72 Kam usedne, jakby hora na horu, Křídlem zatřese – bory zašumí, A on pták Velikán Velikánovič Pít k mořím, řekám nechodívá; Třikrát udeří zobanem v matku syrou zemi, A voda ze země proudem se valí, Proudem se valí, pramen zanechává. Stáda volů a koní on požírá Jakby slepice zrnéčka ječná, ovesná, Stáda ovcí – jakby hrstku máku. A zajde-li on pták Velikán Velikánovič Na ruské vesnice, na městečka, On domy, chalupy rozhrabává, A z rumu na potravu těla lidská Jakoby mravenečky vyhrabává: Tož-to padlo veliké hoře na svatou Rus, I na laskavého kněze Vladimíra. Bylo – Vladimír kněz poslal, vypravil Tři sta mládců do jediného Na zlého toho ptáka Velikána, Všech on pozobal do jediného, A jediný se smutnou zprávou se vrátil, Odtud strach a veliké hoře nastalo. – A Čurila Plenkovič důmyslen byl, Chytrostí a rozumem hlava naplněna, 73 Chytrost ta se rodila v Nověhradě, A rozum se vyučil v slavném Kievě, Zaprosil on dvou bratrů, kupeckých synů, S ním se vrátiti v paláce Vladimírovy. I bude on mládec na knížecím dvoře, Koně svého siváka, kosmatáka Za uzdu hedbávnou váže k dubovému sloupu; Sám do světlého spěchá večeřadla, Modlí se k obrazu Spasitelovu, A před knězem i přede kněžnou Bije čelem, k zemi se sklání, I na všecky na čtyry strany. Ach, nestalo více světlého večeřadla, Podlaha pokryta všecka sobolinou, Tož sobolinou, černou bobrovinou; Neviděti na stolech bělodubových Drahé kamky červené barvy, A viděti sukno černé barvy. Sám pak Sudar Vladimír, laskavý kněz On nevesel sedí i neradosten, Veselé oči pomračily se, Jasné čelo potruchlivělo, Černé kudry po šíji se rozhrnuly. Dobrému mládci srdcem se hnulo, 74 Síla bohatýrská v něm se rozjařila, I nemluví mládec Čurila Plenkovič Ni slova ke knězi Vladimíru, A mluví on ke knížatům, bojarům: Hoj, an jste vy knížata, bojaré! Já mládec vás zvu na rychlé koně, A dozívám vás na ostré meče, Proti tomu ptáku Velikánu, Tož Velikánu, Velikánoviči. Všickni bojaré, knížata odmlčeli se, Větší za menšího schovávali se, A neschovávali se dva rodní bratří, Vaska a Michajlo, synové kupečtí. Oni za mládcem z večeřadla šli, Na širokém dvoře koně sedlali, A on sám mládec Čurila Plenkovič Od hlavy k nohoum – litá ocel, Po boku meč ostrý, v pasu dva nože; I skočili mládci na rychlé koně, Vyskočili z Kieva – v poli prach sloupem. Přihnali se tři mládci k vysoké hoře, Na ní pták Velikán – hora nad horou, On pták nebdí, a on pták dřímá, Hlavu pod levým křídlem skrývá. Ne šeří vlci po poli rozskákali se, 75 A tři mládcové po lesu rozháněli se, Bujného tura za rohy uchvátili, Nožem Čurila tomu turu prsy proklal, Prsy proklal a dva bratří kůži stáhli, Do tuří kůže jej Čurilu zašili. Zašili oni Čurilu se vší zbraní, I se vší sílou jeho bohatýrskou, A jej pod horou na pole položili, Sami koně po lesu rozpustili, Sami bratří na vysoký dub vylezli, A v hustých sebe větvích ukryli. Leží Čurila bohatýr v šírém poli, Leží z ranní rosy do poledne, A v poledne pták Velikán procítnul, V šírém poli zrnéčko-to zahlídnul, Zrnéčko-to Čurilu v tuří koži. A on pták Velikán s hory nesletuje, On s hory na dolinu – čtyry kroky; Zezobnul on zrnéčko-bohatýra, A po více těch zrnéčkách se ohlíží. Hoj divu, divu-to velikého! Všickni větrové, vichrové rozvětřili se, Všecky bouře, hromové rozbouřili se, 76 Syrý bor, doubrava travou polehá; Pták Velikán křídlama-to rozmachuje, On k nebi povylétnul – slunce pomrklo, On k zemi padá – oblaky na zem trhá; I zahřměla máť země velikým pádem, A od hřmotu velikého dva rodní bratří, Kupečtí synové s dubu upadli, Vaskovi v těle dvě žebra ve dvé, Michajlo z pádu toho do smrti kulhal. A pták Velikán Velikánovič On po druhé rozjařil se, rozlítil se, Tož-to velikou bolestí v útrobě své; On bez paměti skáče, běží Přes řeky, hory, lesy, dolinečky, Až i on k zemi hlavou dopadává, Rozperutiv se křídlama doklepává, A vše neblíže to, nedále půl versty Od slavného, sídelního města Kieva. A jasné slunéčko Vladimír kněz, Laskavý Vladimír kněz se kněžnou Apraksějevnou, I s bojary všemi z oken se dívá; Kněz se kněžnou divu podivili se, Bojaré s knížaty polekali se, 77 A z boku toho ptačího ostrým mečem Čurila bohatýr si dvéře protíná, Po sivém peří k zemi skáče, On do Kieva do bílých paláců přiběhne, Knězi a kněžně pokloní se, A knížatům a bojarům nekloní se. Promluví tu laskavý Vladimír kněz: Hoj, an jsi ty Čurila Plenkovič! Čím mně tebe mládce podarovati, Čím mně tobě bohatýru odměniti se Za službu tu velikou, přeochotnou, A za veliký skutek bohatýrský? – Jak mu odpovídá Čurila Plenkovič: Aj, jsi ty laskavý Vladimír kněz, A nevíš, čím mne mládce podarovati, Čím mně-to bohatýru odměniti se? Ty dej nanositi černé země Na tělo ptáka Velikána Velikánoviče, A ty kaž mi vystavěti na tom vrchu Nový palác – okna proti tvojím; A sloupy u paláce ne ze dříví, Ale z brků křídel Velikánových; A prahy u paláce ne rybí kost, Ale zoban-to ptáka Velikána; 78 A střecha-to na paláci ne z cihel dobrých, Ale z drobného peří tohož ptáka. – I kázal mu vystavěti Vladimír kněz Nový palác po jeho žádosti, Po jeho-to vůli bohatýrské; I byl vesel, radosten Vladimír kněz, Nosilo se medové pití, Nosila se cukrová jídla, – A to staré pověsti, tak se to dálo. 79