NADARMO.

NADARMO.
To slovo příšerné již dlouhý čas mne rdousí, jsem sláb, jsem bezmocen, jsem schvácen jeho tíží, vždy zřím, jak kosu svou smrt ledová si brousí a, na rtech slovo to, se k největší žni plíží. Mně zdá se, v hovoru že lidí vždy je slyším, z táhlého vytí psa i z jiných zvířat zvuků, ve větru kvílení, když vzlétá k temným výším, i v moře jekotu a vodopádu hluku. Však ani o samotě není klidu ve mně, jsem blízek zoufalství, když v černou noční dobu „Nadarmo“ uslyším z neznáma zaznít temně, „Nadarmo, nadarmo!“ hlubokým hlasem hrobu. A v chvíli té se zdá mi, že jsem rázem (však mostem zoufalství) překlenul meze času, tajemství prostoru že přenesl jsem na zem’ a význam života zřel v hrobovém tom hlasu. *
Pak vzlykot vášnivý a rázem syt jsem všeho, já, který šíleně chtěl žít a milovati, a lítost pocítím království zničeného, kde nad útlými útěchami chtěl jsem panovati. 15