HLASY V POUŠTI.
CYKLUS ZNĚLEK
od
JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.
(1890.)
V PRAZE.
NAKLADATEL J. OTTO KNIHTISKÁRNA.
1890.
[1]
VeškeraVeškerá práva vyhrazena
TISKEM J. OTTY V PRAZE.
[2]
BOHDANU KAMINSKÉMU
J. V.
[3]
I.
Vstup.
Než vyšel v davy prorok Israele,
by věštím slovem lhostejné kol schvátil,
do pouště hornaté se kamsi ztratil,
kde v postech, dumě noci trávil celé.
Jen provaz na bedrách, cár na svém těle,
živ kobylkami v sebe jen se vrátil,
až věští síly blesk mu čelo zlatil,
že klidně vstal, šel vítat Spasitele.
V poušť netřeba jít dnes – ta kolem zeje
i mezi svými, v drsné resignaci
dlí všickni. – Lze tu růže sbírat z nitra?
Jeť Medusa dnes Musou, v srdci reje
svým drápem bolesti; tak v skřek se zvrací,
co hymnou mělo znít v oslavu jitra.
[5]
II.
Vina a trest.
Ten Prometheus na své skály štítu,
sup jemuž hlodal útroby v zlé muce,
ten Ixion hnán kolem v rozmach prudce,
ten Sisyf s balvanem svým na Kokytu;
Tenten bědný Tantal, jemuž v luzném třpytu
plod kynul, který nechytily ruce,
ten Dantův Lucifer v ker ledných shluce,
ten Farinata v žhavé rakve skrytu;
Titi všickni tam pod olověnou kápí,
ti v stokách lejna z visionů Snorra,
ó vlasti má, svůj trest přestojí snáze;
Přespřes tebe věky hřmí všech útrap slapy,
tvá noha v poutech, na tvých ňadrech hora. –
Však, ptám se, je trest s vinou v rovnováze?
6
III.
Juž nechte být!
Juž nechte být, co bylo otců vinou,
ti pykali za nesvornosť svou sami,
jich slávy posud spějem ruinami,
v svár nový leda vzpružit si krev línou.
Ne Kristus poplván a v ruce s třtinou,
leč vítězně jenž kráčel nad vodami,
buď jako symbol věčné síly s vámi,
ten, klenbu hrobů jenž prorazil stinnou!
Do suchých kostí ani prorok žití
víc nevdechne, spíš může v tiši hluché
se uřvat – kosti dále slunce bělí.
K těm jedině sup hladový se řítí,
neb šakal ob čas prohrabává suché,
co mrtvo, mrtvo. Líp je, kdyby stlely.
7
IV.
Stará báj.
Ty starých kronik sežloutlé juž blány
zda věštily ti pravdu, vlasti moje?
Prý otevře se Blaník, v konec boje
až zdupány kol budou rodné lány.
Tvůj kníže objeví se zbožňovaný
a za ním nepřehledné svaté voje,
vzplá nový boj, potekou krve zdroje
a chvět se bude svět i pekel brány.
A celé Čechy budou krve mořem,
jen ostrov zbude v středu naposledy,
tam svatý Václav bude mši pak sloužit.
Zem načež dlouhým vysílená hořem
po tisíc roků v sen se bude hroužit,
by zapomněla muka vše a bědy.
8
V.
Sursum corda!
Ti, kteří lbí o tvrdé zdivo bili
starého chrámu v města rozvalině,
co vítěz jásal při kostkách a víně,
a koně jeho z nádob svatých pili;
Titi, v celý svět jenž pak se rozptýlili,
když Jahvé hleděl k jejich pláči líně,
zda uložili znavenou dlaň v klíně,
když stopy velkých otců skrylo býlí?
Nuž vzhůru srdce! V síle neúmorné
na stromu lidstva bují národové,
svou silou vznikají, svou mdlobou mizí.
My máme vlasť! Té svaté půdy orné
se držme jen a vzplanou jara dnové,
dech dějin pouze mrtvé listí sklízí!
9
VI.
Právo odvety.
Vím, křivda jak se těžce zapomíná,
nás víc než jedna v duše hloubi řeže,
však msta a hněv jsou oři bez otěže
ze stájů ďábla a ne Hospodina.
Co platno doušky pekelného vína,
mstou zpíjet se, však slovy jen a v leže?
Co platen pomník z mramoru a spěže,
když lepším být je hruď i hlava líná?
Mstít staré křivdy chcem, však dejme ruku
na srdce dřív, zda máme v sobě síly
být mstiteli? Zda soudci být jsme hodni?
Ne! pravím klidně, dokud v nesouzvuku
a v nesvornosti mezi sebou šílí
a česť si vraždí vlastní bratři rodní.
10
VII.
Suché kosti.
Buš do skály a jistě tryskne pramen,
když v skále zajat v ňadru jejím zpívá,
však marná práce tvá i snaha lživá,
když prázdný je a suchý uvnitř kámen.
Chtěj v ledu točen rozdmýchati plamen,
vše marná je tvá péče účinlivá:
jen živ-li národ, je i píseň živa
a z jazyka pak přejde v svaly ramen.
Jen k sobě lásky víc a shovívání
a místo krve budou padat růže
z těch zmozolených, uhnětených dlaní.
Pryč s předsudky a záštím! K sobě úže!
A skřivan jitra vzletne z českých plání,
a stará hrdosť vstane v srdci muže.
11
VIII.
Minulosť a přítomnosť.
Je povinnosť znát děje velkých dědů,
však směšné hýřiti je v zašlé slávě,
když sok vám sahá po poslední krávě
a v chatě hosty máte s nouzí bědu.
Když není cárucáru, skrýt hnis vlastních vředů,
je směšné sníti o královském hávě,
o hrdinách, když rovni sžaté trávě
mdlí hynem v slabochů a lotrů středu.
Zní ovšem svůdně zvěsť o minulosti,
však pouze přítomnosť je ona lícha,
jež símě hanby nebo slávy hostí.
Té chopte se bez ilusí a smutku
a pak můž’ vaše na dědy vzplát pýcha,
na kmenu starém zlatitý plod skutků.
12
IX.
Vždy na ráně.
Jsme v moři ostrov – kolem vlny ječí,
loď žádná s míru zvěstí nepřistane,
a vlny dmou se, vichr divě vane,
ti klnou nebi a ti v slzách klečíklečí.
Jen otců zvěstí a jen otců řečí
nám síla v údy zmalátnělé kane
a největší to zázrak tvůj, ó Pane,
že ještě žijem ve smrtelné křeči.
A denně hráze stavíme a denně
je nepřátelská vlna spláchne prudce
a smích a úzkosť válčí v naší líci,
Vždyvždy na ráně a v každé času změně
jak na Sionu valech jsme, v té ruce
meč obnažený, v té zednickou lžíci.
13
X.
Procitnutí.
My mnoho chtěli a teď málo máme,
pták iluse k nám sletěl s peřím zlatým,
zpil pohárem se každý vrchovatým
a na bratra houk’: S cesty ustup, cháme!
My snili dlouho, teď náš sen se láme,
nad nadějí svých pláčem lánem sžatým,
jsme seslabeni svárem jedovatým,
však neschopni jej střást, ač hřích svůj známe.
My procitli a nyní zříme v bolu,
kol prázdného jak zasedli jsme stolu;
tu málo platno volat: Pomoz, Bože!
Spíš znovu začněm, nechť nás hanba hněte,
až prací růžemi přec v posled zkvěte
to naše věčné Záhořovo lože!
14
XI.
Dvojí prospěch.
Když nechcete – kdo můž’ tu něco chtíti?
Přec pány vždycky budete své vůle,
jen jedno chtěj vždy každá vaše půle
a věčné máte, nesmrtelné žití.
Z těch Svatopluka prutů posměch míti
jen může dětská všetečnosť a zvůle,
jen držte se jich a co vryto v žule,
to vítr nemůž’ spláchnout, ni déšť smýti.
V své duše svatyni měj každý váhy,
kde prospěch svůj a vlasti prospěch váží;
svůj každý uč se potlačiti záhy.
Ba vlastní raděj rozbij ňader modly,
než Eumenid sbor srdce na zápraží
by Efialt zhled’ neb Milota podlý.
15
XII.
Naše práce.
Dům chcete stavět? – Kde však základ máte?
Na trouchni popravišť a v lůně hrobů
a snášíte sta věcí pro výzdobu
a šperk a tret a cety různé, zlaté.
Dřív hleďte, ať jen v práci vytrváte,
jež přečká zemětřas i živlů zlobu,
dřív zpevněte svor trámů, mříž i skobu,
než prapor k výši zavlá hvězdovaté!
A spadne-li kdo s lešení zle zraněn,
– jeť boj i stavba dílo naše spolu –
ať letí, čas je drahý, není prvý:
Tak démant vaší síly bude zhráněn,
neb co má věky přečkat, v trudu, bolu,
být musí stkáno mozoly a krví.
16
XIII.
Politická píseň.
Je ovšem hnusná píseň politická,
jí za štít když se krčí prospěcháři,
když s nestoudnou a drze vzdutou tváří
se nadýmá jak věštba mučednická.
Však svatá vždycky je, když čistě lidská
jak velekněz jde lidstva ku oltáři,
kdekde, VolnostiVolnosti! tvé věčné svíce září:
tu Sibylla z ní hned je athletická.
Tu rázem vztyčí se a ve prach zdeptá
vše pouta věků, v divých snech co šeptá,
před tím se tyran chvěje na svém loži;
Tata píseň v davy padne triumfálná
a hory sblíží, spojí moře dálná;
toť z Apokalypsy sám anděl Boží!
17
XIV.
Co chceme.
My chceme s každým v svatém žíti míru,
jen každý, co nám svato je, ať nechá,
za vlastním pluhem ať jen každý spěchá,
v své hrudi měj si, jakou sám chceš, víru.
Chcem právo v životě – ne na papíru,
kde naše drahá řeč zní sladkodechá,
a píď nedáme z lánů otce Čecha,
v boj za ni obrníme pěsť i lyru.
Chcem jako lidé žít – ne v boji stálém
své síly věčně namáhané mrhat,
jen v práci Sisyfově zřít svou slávu;
Chcemchcem v stínu jít – ne věčným pouště palem,
chcem, kde jsme sázeli, též plody trhat
a klidně, vnuk že jist, v hrob sklonit hlavu.
18
XV.
Snad přece!
Co můžeš, každý k velkému dej dílu!
Jeť oblázek i balvan v stejné ceně,
když láskou dán, a dávejte tak denně
přes tigrů řev i přes pláč krokodilů!
Zjevzjev kladivo i péro svoji sílu
a štětec, dláto, muži dím i ženě:
Jen k práci, k práci, k práci neprodleně!
Buď z žuly celý život váš, ne z jílu!
A nepovolme! – Uměním a vědou
a prací rukou i výzpyty ducha
ať mozek vzkypí, lávou krev nám vzplane!
Snad žár přec vlijem v postavu tu bledou,
v tluk srdce vzpružíme, jež matně buchá,
a bídný Lazar v nový život vstane!
19
XVI.
Jen spravedlnosť!
Jen spravedlnosť! – Nechcem ani více
a sami v boj se dáme s dějin tokem
i s budoucností, sami každým krokem
vlasť uhájíme, jak své mládě lvice.
Jen spravedlnosť! – Bojů do směsice
jež patřila by nezkaleným okem,
meč práva kladouc tam, kde štvána sokem
zas Vášeň začne zvedat hadí kštice!
Jen spravedlnosť! – Není věru třeba
chtít lásky tam, kde nutno každým mžikem
o zítřek rvát se, k němu o kus chleba.
Jen spravedlnosť! – Víc juž nemůž’ chtíti
v areně gladiator, s protivníkem
zbraň aspoň stejnou, souzeno-li mříti.
20
XVII.
Credo.
Rci, tvoje strana? – Sloužím vlasti pouze!
Rci, tvoje heslo? – Smírná ve všem láska,
tou ztuží se, co láme se i praská,
tou démantem vzplá i ten křemen v strouze.
Rci, jaký cíl tvůj? – Žiju v jedné touze,
tam stavěti, kde boří zrádců cháska.
Rci, nepřítel tvůj? – Farizejců maska,
jež těžiti chce z bídy všech a nouze.
To budiž Credo příští generace.
Vše modly v prach, vlasť buď vám pouze božství!
Můž’ kvésti strom, jenž rozražený klínem?
Vám žitím jediným buď pro vlasť práce
a nechť vám v ňadrech jiných hvězd plá množství,
vlasť slunce budiž všech – a nezahynem!
21
XVIII.
Koruně sv.-Václavské.
Jak dlouho budeš truchliti v své schráně,
ó šperku zářný, symbole náš svatý?
Kdy v slunci, slunce sám, vzpláš přebohatý
na svaté hlavě v úkoj každé ráně?
Jak Michal s mečem v bleskné ráje bráně
kdy tebou nový věk nám vzplá a zlatý?
Kdy v hromu děl a zvonů plese vzňatý
dík českých srdcí třeskne v nebes báně?
Jak dlouho budeš v schráně svojí sníti?
Ne darmo našich drahokamů pálá
třpyt v obrubě tvé; v háravém jich plání
Hlehle, naše láska – rubínem tam svítí,
je věrnosť safír, smaragd naděj stálá
a perla – naše tiché odříkání.
22
XIX.
Naší řeči.
Ty v „Hospodine pomiluj ny“ svatá,
ty věčně živá v písni Václavově,
ty studno něhy, krásy v každém slově,
ty nehasnoucích vznětů výhni zlatá!
V Husitské písni bleskem bouře vzňata,
ve vzletu orlím a ve síle lvově,
ty žalující v dumě Kollarově,
ty slz a krve číši vrchovatá;
Tyty jak noc tmavá, jak den mnohobleská,
jak žula tvrdá a jak chleba měkká,
ty drahá, svatá, zářná řeči česká;
Křtekřte ohnivý a sladkých zvuků lázni,
ty ptáku, vílo, oři, věkověká
ty sfingo, s jakou chvím se o tě bázní!
23
XX.
Naděj lidu.
Kde je tvá haluz, divuhodný ptáku,
ó naději ty lidu věčně živá?
Po mezi pasák tvoji notu zpívá,
ji plavec šeptá na své lodi vrakuvraku.
Zří nadšen tebou věštec do oblaků,
kde fatamorgana snů jeho splývásplývá,
a v klasech bouří rozmlácených dívá
se rolník za tebou, třpyt slzy v zraku.
Ó veslo tonoucích, buď dále s námi!
Ó kotvo, zapusť v hruď nám všecky zuby!
Ó hvězdo jitřní, neustup leč zoři!
Jen tebe máme, bez tebe jsme sami
a zřítíme-li se přec do záhuby,
za námi teprv skaň a zhasni v moři!
24
XXI.
Naše píseň.
Je smutná píseň, která pouze káže;
líp kdyby mohla hráti pochod k skutku,
ne v krvavou a násilnickou půtku,
kde zvedají se s mečem v ruce paže,
Lečleč v zápas ducha, který k sobě váže,
a k radosti, co dřív rozbité v smutku,
a k naději, jež v prvním k činu útku
jen po zdaru a rozkvětu se táže.
Pak v ruce palmy, vavřín ve své kštici,
by mohla zářná chodit ulicemi,
a zpívat Hosana své vítězící!
Teď pouze zrak svůj plaše kloníc k zemi
nad rozbitou se choulí popelnicí,
skřek marný k Bohu šle, jenž v mraku němý.
25
XXII.
Epilog.
Ne co jsme mohli, však to, co jsme chtěli,
buď souzeno, až vlna budoucnosti
se přes nás převalí, až vazeb sprostí
se hrdý národ vzletna k výši smělý.
A jestli slunce příštích věků zbělí
jak dědů rovněž naše v poutech kosti,
vnuk šťastnější měj na té vůli dosti,
neb tou se pouze měří člověk celý.
Co chceš, to jsi. Tvá vůle buď tvé žití!
My chtěli velkosť, pravdu, dobro, sílu
a velká vůle často skutky předčí.
Když nezdaří se chmuru proraziti,
ať škleb se třeba snoubí tvému dílu –
i padlý titan nad Zeva je větší!
26
OBSAH.
I. Vstup5
II. Vina a trest6
III. Juž nechte být7
IV. Stará báj8
V. Sursum corda9
VI. Právo odvety10
VII. Suché kosti11
VIII. Minulosť a přítomnosť12
IX. Vždy na ráně13
X. Procitnutí14
XI. Dvojí prospěch15
XII. Naše práce16
XIII. Politická píseň17
XIV. Co chceme18
XV. Snad přece19
XVI. Jen spravedlnosť20
XVII. Credo21
XVIII. Koruně sv.-Václavské22
XIX. Naší řeči23
XX. Naděj lidu24
XXI. Naše píseň25
XXII. Epilog26
E: lk + sf; 2002
[27]