BYLY VEČERY.
VERSEVERŠE.
1903.
ÚNOR MCMIV.
MODERNÍ BIBLIOTÉKA.
KRÁL. VINOHRADY 79.
[3]
Od téhož autora:
INTIMNÍ TRAGOEDIE. 1903.
Tiskem Ladislava Grunda a Antonína Baumgartnera na Král. Vinohradech.
[4]
PŘIJDE NOC JEDNOU –
Přijde noc jednou těžká tmou
a skloní se Ti nad hlavou,
mlčící noc a beze hvězd.
Pak sny své dále nesmíš tkát’
a marno bude v prázdno štkát’,
že ve dveřích se zjevil trest.
Raději vyjdi před svůj dům
a podej ruce hříšníkům
na znamení, žes zbloudil z cest. –
To budou chvíle nových dní,
Ty musíš, než se rozednírozední,
již zkrvácenou přinést pěst.
Životem jedním nelze žít’.
Požáry musíš založit’
a všechno slabé do nich vnést’.
Vyvážit’ svoje dobro zlým,
vzepřít’ se snům svým chorobným
a z jejich hrobu vzkvést’.
5
VEČER U VSI
Omamný soumrak mdlobu do květin dých’
a ony v slzách oči zavřely. –
Nebem se zvolna prosák’ měkký indych
a po vsi bludičky se rozechvěly.
Jen trochu krve ještě za topoly
nad padlým dnem své vlajky vztýčilo.
Vítr již prchal z opuštěných polí,
kde skláno vše, co z jara vzklíčilo.
Osyky šumí o dědičné zimě.
Cesty se v dáli všechny sblížily –
a měsíc vyšel z lesů naproti mně,
i on byl nějak bled a vyžilý.
Dva známí tuláci se pozdravili.
On rozdělil prchavou nádheru.
Ve zlaté masky tváře své jsme skryli,
studené tváře zhaslých kraterů. –
6
ŘÍJEN
Jsou kostry stromů ohlodány zimou
a sehnuty jak pro své listí spadlé.
(Já vidím v nich, co čeká na duši mou,
až přijdou večery a noci hrůzou schladlé.schladlé.)
V těch polámaných žebrech hnízdo ptačí
tak ironicky cáry metá z dna.
V něm teplo bylo, zpěv – dnes větve vláčí
své choré ruce v něm, však do prázdna.
Tak přijde noc i na mou hlavu smutnou
a celou duší stonat’ bude říjen.
Pak touhy vztýčené si samy křídla utnou
a v žebrech srdce zbude s uvadlými sny jen –
7
ŠÍLENSTVÍ
Tiché, tajemné hlubiny vyvřely.
Vlny se zkalily setlelým bahnem.
Stožár na lodi skácel se zpuchřelý,
posměšně zatleskav ztrhaným ráhnem.
Staří lodníci spadali do moře.
Kapitán zmizel, tak podivně ztracen.
Někdo vykřikl v oblacích na hoře,
strážný koš dopadl k palubě zvrácen.
Vrakem bloudilo dunění táhlé.
Průlomy očima dutýma zřely:
Moře dralo se v kajuty zprahlé,
hlubiny, tajemné hlubiny vřely.
8
MEZI CIZINCI
Bylo tak mnoho těch, kteří přišli.
Odešli všichni od mého domu.
Každý se oknem zadíval v jizbu,
kterou jsem připravil, nevěda, komu.
Nikoho nepřijal práh můj z tak mnohých,
krb jiskry nevyšleh’ nikomu vstříc.
Měli jen soucit a chladné ruce
a já chtěl, ubožák, a já chtěl víc.
Chtěl jsem Tvá ňadra s potůčky vlasů,
chtěl jsem Tvé tiché oči, jež léčí,
Tvé ruce bílé, abych v ně plakal,
abych je líbal v slzavé křeči.
Chtěl jsem, bys přišla do mojí noci,
Ty abys přišla odpustit’ tomu,
který tak těžce hřešil. On trpěl
a denním chlebem bývalo zlo mu.
Jen na těch ňadrech mohl bych plakat’,
kde jsem své touhy tušil již zráti,
jenom Tvým očím mohl bych věřit’,
že se vše ztracené znovu zas vrátí.
A jsi tak daleko. Cizí jen přišli,
krb jiskry nevyšleh’ nikomu vstříc.
Měli jen soucit a chladné ruce
a já chtěl, ubožák, a já chtěl víc. –
9
MONOTONNÍ KRAJ
Mraky tak teskně bloudí oblohou
jak stíny těch, kdož plakat’ nemohounemohou,
a malý obzor smutkem ověšen. –
Kraj lhostejný pro východ i pro západ.
Tak věčně v šeru žít’ a v mlhách tápat’
je odsouzen, je odsouzen.
A smutek nikdy hráze nerozsápe.
V pomalých kapkách bolest k zemi krápe
a umírání konce nemá snad.
A ve svraštělých třásních cév
pozvolna hnije chladná krev
a pro nic nelze růst’ ni vzplát’. –
10
TAK ŠERO BYLO –
Tak šero bylo mnoho, mnoho dní
a nebem vlály trosky praporů. –
Bez tepla chvíle jsou a zůrodní,
z propastí vzrostou květy nahoru.
Příchodem modra teskno bylo mi.
Plakala duše v slunce požárech,
jako když klenby někdo prolomí,
kam ukrýt’ chtěla utýraná vzdech.
To světlo bylo prudké v dopadu.
Vše zničeno, co v temnu chtělo kvést.
Já nedozpíval svoji balladu
a rozpučelou zlomil ratolest.
11
SKUPINA BŘÍZ MEZI ČERNÝMI SMRKY
Oh břízy melancholické,
v nichž stajený vzdech uváz’
a které větve sesláblé
skláníte,
co prosnil jsem chvil u vás!
Můj pohled líbal vaše pně,
když svítily tak šeremšerem,
a líbal větve nemocné,
jež v mlhy
se kladou s podvečerem.
A moje srdce zdrásané
se rozsmutnělo s vámi.
Je stejně jak vy citlivé
a choré
a tiše uvadá mi.
Jako vy, břízybřízy, vyrostlo
uprostřed tmy a bolu,
však nikdo, nikdo nepřišel,
by líbal
a roztesknil se spolu. –
12
TŘI VRBY
Pláň stmělá. Úzká, vyžilá pole.
Hromádka domků při rezavé trati.
Hladiny kalužin. Nad nimi holé
tři vrby.
Svou krví západ nešetří. Kdesi
na trati zvědavé lampy se třesou.
V daleku přívalem vlaku se děsí
ozvěny. –
Své smutky chtěl bych na holé sněti
vrb suchých rozvěsit’. Zaškrtit’ světla.
Bez směru, strojvůdce, bez cíle jeti
a jeti –
13
DNES CELOU NOC –
Dnes celou noc jsem usínal,
bych zahnal bídu jitra,
svým touhám křídla přelomil
a smutky hýčkal z chytra –
a přec jsem usnout’ nemohl,
cos děsilo mě v šeru,
já stále viděl před sebou
krvavou karriéru –
a cestu, kterou štvali měmě,
(ač tak rád šel bych zpátky)
a radost navždy ztracenou
i tichý úsměv matky –
a mládí své, jež krvácíkrvácí,
a trpký úděl zrady
a oči, které zapláčí,
že měly kdys mě rády –
14
MRTVOLY NIKDO NEVZBUDÍ!
Mrtvoly nikdo nevzbudí!
Oh ubohé idoly mládí.
Tušíte hroby v sobě spát’ –
vy staří Kamarádi?
Pod víčky oči vybledlé
jsou, hluboko spadlé a teskné.
A tolik drobných, marných slz
se na dně jejich leskne. –
Skloňte jen hlavy na prsa. –
Sny pomalu v každém se drobí.
Zdechlina vedle zdechliny
a samé maličké hroby. –
15
TAK MNOZÍ
Plakaly zvony, stíny uléhaly
a vítr syčel v olšinách. –
Kdes modré oči o lásce si lhaly
rozchvělým altem v tmách.
A já jsem mlčel. Ruce moje chladlychladly,
jen v duši zřel jsem očí dvé,
jež pláčem pro mne vyhasly a zvadly,
ty tiché oči Tvé.
Já zradil sám. A nikdy neuvěřím,
že bych Tě nebyl miloval.
Kamenem také nikdy neudeřím
po tom, jenž pravdou lhal.
Musilo být tak. Oh, proč jsme se ptali!
Odpověď chřeštil vítr v olšinách.
Tak mnozí s ranou v srdci oklamali
lahodným altem v tmách. –
16
PÍSNIČKA SENTIMENTÁLNÍHO PYTLÁKA
Přišla jste a odešla jste,
moje neznámá.
Sesmutněly cesty v lese,
podzim po nich listí třese
a má touha lká.
Zástěrka se nezabělí,
nikdo nezpívá,
sám jen sedím na čekání,
oči moje bloudí v stráni
a má touha lká.
A když mlhy houstnou s šerem,
vždycky se mi zdá,
že laň bílá přišla ke mně,
a v těch jejichjejích očích němě
že též touha lká. –
17
ÚKLADY
Vyšly tajemně do tmavé noci.
V úkrytu dychtivě čekaly, přijdu-li.
Kápě široké hodily přes hlavy,
Svítilysvítily zrakem, když pochodně zhasnuly.
Ticho zločinné tušil jsem z dáli.
Štěstí své rdoušené slyšel jsem zaplakat’.
Moje tajemství obnažil kdosi,
na cesty vražedné chtěly mne vylákat’.
Z vlastní krve mé byly ty stíny.
Z daleka obešed’ viděl jsem tváře jich.
Tiše, s úsměvem krvavým prch’ jsem
pochovat’ boly své v života peřejích.
18
PADÁME NĚKAM
Slyšíš, jak město pod námi hrobově mlčí
a řeka lstivě se plouží od šerých břehů?
Víš, co je mlčení hrobů? Tajemné lákání ticha?
Víš, proč Tě tisknu tak k sobě, ruku Tvou ve svojí střehu?
Nad prázdnem ztrnulí, zděšení propastí času
cítíme konec, jenž setřese sny naše s čela.
Cítíme dědictví věků, slzu, jež v tolika očích
tolikrát nadarmo prolita, znovu a znovu se chvěla.
A padáme někam. Však opřít’ se nelze, nemáme křídel.
Ruce své sepjavše, k sobě se modlíme v letu. –
Je vše jen záblesk. Brzy již dopadnem v hlubinu chladnou,
střízliví bídou a s trpkým úsměvem marně líbaných retů.
19
BLOUZNĚNÍ
Bylo to v šerých večerech, kdy sám jsem bloudil městem,
kdy krámy byly zavřeny a všechny zvony spaly,
kdy unavené oči lamp
se dlouhým bděním do noci pozvolna přivíraly.
Já snil jsem o zapadlé chodbě s renaissanční mříží,
jež zavřena. Rezavý drát pak zvonce z šedé stěny
se protáhl a zohýbán
podává rukověť. Kdes v chodbě zvon tlí roztříštěný.
A starý park se měkce tmí za renaissanční mříží.
V něm somnambulní slunečnice někde při zdi lkají
a fontán pláče beze slz,
že růže tichem líbané pomalu uvadají.
Já chtěl jsem vzbudit’ zmlklý zvon, až vzkřik’ by vytřeštěně,
a branou projít do komnat, kde království je stínů,
usednout’ mlčky na balkon
a snít’ na loktech měsíce, jež spouští v rozvalinu.
A zapomenout’ na město, jež zahaleno v kouřikouři,
a ve snech svých se usmívat’ a sepnout’ ruce obě
a k neznámému modlit’ se
a k nebi, zemi modlit’ se a modlit’ se i k sobě.
20
MODLITBY
Pod gothickými klenbami,
kde úzko bylo k zalknutí a husté ticho, stlelé,
tam pobožní se modlili,
své ruce křížem na prsou a oči rozslzelé.
V oddaných posách shrbení,
ve hloubce vzňatých zřítelnic tajemný zákmit víry,
uspáni hudbou růžence
a lítost z hříchů budíce představu ohně, síry,
své vzdechy Bohu šeptali.
A my, má duše, večerem šli prostřed tichých lesů,
kde voněl mech a jasany
v stín ukládaly šetrně třpytivé slzy vřesu,
a ruce naše sepjaté
(má tvrdá tak a Tvoje jemná, mramorově bílá)
se chvěly také modlitbou
a v srdcích našich horká krev o víře hovořila,
o víře v život vášnivý,
o bohu, který blízko tak, že obejmout’ se dává,
o trestu, který přichází,
když lhostejno je srdci vše a ojíněna hlava.
21
NEMOHU VĚŘIT’
Do mojí kolébky hledělo fatum.
Fatum se věsilo na moje mládí.
Lze věřit ještě v ně, družko mých smutků,
když my se máme tak rádi?
Lze věřit, že by ta stříbrná hvězda
zapadla do mračen v bolestné chvíli?
lzeLze věřit, že ty dny našeho štěstí
ku konci svému se chýlí?
Proč jsi tak smutna. Je mdlá moje hlava.
Nemohu věřit’, že pravda tak studí,
že ze snů blankytných v májové noci.noci
někdo mne násilně vzbudí!
22
ZLÍ SLÍDIČI –
Nějaký drak vždycky přijde
do pohádek o štěstí. –
Drápy hrubé obejmou tě,
zasměješ se bolestí.
Dlaně líbáš, dlaně bílé,
mníš, že měsíc zří to jen,
a kdos v šeru s okem dračím
pověsil se do oken. –
Drzou hlavu jemu setneš. –
Okřikneš smích, kdo ví, čí. –
A z té krve za jednu noc
nových sto hlav vyklíčí. –
23
NESVRHNOU NÁS DOLŮ –
Proč měla jsi ten klobouk smuteční?
Proč oči Tvé tak na mně utkvěly?
Svou bledost zapřít’ úsměvem jsi nemohla
a slzy zatlačit, jež z očí hleděly.
Včera jsme pohádkou šli lásky své,
Tvé teplé rety na své tiskl jsem.
A dnes smuteční háv Tvou krásu zahalil
a někde trčíme nad srázným útesem.
A musíme se sřítit’ sudbou uštváni –
a odnést’ svoje sny (své děti) na Tayget?
(Jsou nemocné prý, děti agonií,
bez mízy poupata, jež nepropuknou v květ.)
Hle skála Tarpejská. –
Ne, nesvrhnou nás dolů.
Jsou slabé předsudky morálek století.
Ať vzplanou oči všech – ať lživý stud se vztýčí,
my rozdrtíme vše v násilném objetí! –
24
STARÉ DRAMA
Podzimní večery již na město se kladou
a mlhy děsí šerou barrikadou. –
Mé duše sestro, v nás však jaro zpívá,
nám vzchází den, kde jiným snad se stmívástmívá,
a v srdci mém se písně rozchvěly.
A kvetou moje sny jak listí po alejích,
ve stínu chřadnutí rty blouzní o nadějích
teplými pocely. –
Sestro mé duše! Jak se sladce dřímá
v tvém náručí. Je teskno kol a zima
a smutek straší v mlhách říjnových.
My zapomenem’ – pojď, že konec léta,
jsem Romeo a ty dceř Capuletta –
ať ve hněv otců hlaholí náš smích!
25
ULICE BÍDY
Po cestách lásky naší nehučí lesy.
Jsou naše aleje již rozervány chladem
a děsí
svou prázdnotou a větvemi tak vyzáblými hladem.
Tou cestou jdeme my. To z večera bývá,
ulicí bídy, kde nás lidé dávno znají
a splývá
šeď jejich myšlenek do našich snů, jež naříkají.
A není láska naše ironií hladu,
jenž zevšad šklebí se a ve všech oknech sedí;
s tesklivou písní o západu
my někam choří jdem, podzimních smutků odsouzenci bledí.
26
DVA PROKLETÍ
Svou lásku, k níž laik závistivě mlčí, na kterou církev stanoví klatbu,
někam si odnesli za prkenou hradbu. –
Dva tajnosnubné květy v modré noci slavily horké orgie citů. –
Na nebi měsíc. Topoly z malachitu. –
A cvrček někde s dávkou ironie drobnými prsty do ticha luskal.
Vítr se odplazil v tmách – zaskučel u skal.
Dvě kleté duše vyrostly až k nebi. Morálek stěžně duněly pádem.
Kdo jsou ti smělci? – Jen dva vyssátí hladem. –
27
SMRŤ
Mraky se točí nad lesylesy,
bojácné chodce poděsí.
Někam se vichr žene v dál,
kde rád by někdo stroskotal. –
Marno je chvátat’ na pomoc,
zahyne ještě noc..
S mrazným smíchem (pohřbil strach)
houpat se bude na vlnách
a vítat’ bouř, jež přinesla
mu smrti příval na vesla –
a vítat’ blesků signály,
jež smutnou bárku zapálí. –
Má duše, pověz, co ti je?
kdy nás bouř as tak rozbije? –
28
SÁM
Šel sám jsem. Byly žně a plno vůně
a pole odevzdaně osiřela.
Mé srdce, cítil jsem, jak tiše stůně
a duše pláče, která osaměla.
To nebyl smutek. Stín jen, který padne
a rozplyne se zase po chvíli.
Jen dotyk ruky neživé a chladné,
a pozdrav slunce, když se nachýlí.
Chtěl jsem, by kdosi mlčky za mnou přišel –
a v rukou bílých oči moje skryl.
Bych z jeho úst hádanku dětskou slyšel
a uhodnuv, jej za to políbil. –
29
JDEM DOMŮ?
Večer se skláněl do ulic
a lidé těla znavená šli pod své krovy skrýti.
Ze zmlklých zahrad čišel chlad,
my musili se zase rozejíti..
A domů šli jsme. Každý tam,
kde něčí oči stále nad ním starostlivě bděly –
a řekli jsme si „domů jdem“
a naše ruce bolestně se chvěly. –
My věděli, že nejdeme
dnes ještě domů. Bylo chladno. K sobě jsme se tiskli
a dlouho stáli v mlčení,
zalknuti slzami, jež z duše tryskly.
Náš domov někde v pohádce.
Světnička malá, kterou láskou svou jsme zahřát’ chtěli.
Jdem domů dnes? My v odpověď
se do svých očí dlouze zahleděli. –
30
PÍSEŇ UŠTVANÝGHUŠTVANÝCH
Noc únorová. Vítr mrazný je
a z dálek hučí šťastných orgie.
Výkřiky, smích a praskot plných stolů,
zvrhnutá číš – a my jdem’ dolů, dolů. –
Do pustých chrámů o chléb prosit jdem,
by nebe dalo, co nám vzala zem. –
Nehoří svíce, tápáme jen tmami
a jsme tak, bože, opuštěni, sami.
A ruce naše k prosbám rozpjaté
se proměnily v pěsti zaťaté,
modlitby ztvrdly dlouho tužbou retů
a zraky vzplály barvou žhavých květů. –
Je shasnuto a všechno v mdlobách dříme,
my klneme a již se nemodlíme,
nás vyštvali a jsme tak sami, sami,
zvěř rozdrážděná, lačná pod hvězdami!
31
SEN
Večerní, dlouhá idylla,
má duše tak ji vysnila:
Na širém nebi vzkvete len
a žlutý měsíc u oken.
Já pak Vám tiše řeknu: Ty.
To budou lampy shasnuty
a měsíc zádumčivý jen
se bude toulat’ u oken.
Šero se zjiskří polibky
a změkčí kyvem kolíbky,
tré duší splyne v sladký sen
a měsíc vzdychne u oken. –
E: av; 2005
32