TAK MNOZÍ

Arnošt Ráž

TAK MNOZÍ
Plakaly zvony, stíny uléhaly a vítr syčel v olšinách. – Kdes modré oči o lásce si lhaly rozchvělým altem v tmách. A já jsem mlčel. Ruce moje chladlychladly, jen v duši zřel jsem očí dvé, jež pláčem pro mne vyhasly a zvadly, ty tiché oči Tvé. Já zradil sám. A nikdy neuvěřím, že bych Tě nebyl miloval. Kamenem také nikdy neudeřím po tom, jenž pravdou lhal. Musilo být tak. Oh, proč jsme se ptali! Odpověď chřeštil vítr v olšinách. Tak mnozí s ranou v srdci oklamali lahodným altem v tmách. – 16