PADÁME NĚKAM

Arnošt Ráž

PADÁME NĚKAM
Slyšíš, jak město pod námi hrobově mlčí a řeka lstivě se plouží od šerých břehů? Víš, co je mlčení hrobů? Tajemné lákání ticha? Víš, proč Tě tisknu tak k sobě, ruku Tvou ve svojí střehu? Nad prázdnem ztrnulí, zděšení propastí času cítíme konec, jenž setřese sny naše s čela. Cítíme dědictví věků, slzu, jež v tolika očích tolikrát nadarmo prolita, znovu a znovu se chvěla. A padáme někam. Však opřít’ se nelze, nemáme křídel. Ruce své sepjavše, k sobě se modlíme v letu. – Je vše jen záblesk. Brzy již dopadnem v hlubinu chladnou, střízliví bídou a s trpkým úsměvem marně líbaných retů. 19