PROLOG.
Jest jedno mi, co řeknete, a jaký snad váš bude soud... Nad karriéru blázna víc nebudu moci dosáhnout. Je jedno mi, co řeknete... Mám starou loutnu.. bílou líc.. a napřed tuším, co o mně z Vás každý bude chtíti říc’. Je jedno mi, co řeknete ke kantům mojich gavottin... Račte uvážit! Zpívá přec ty sloky pouhý cabotin...!! 9 Však –!? Égal! Mám svou útěchu, ať v soudu vašem světlo, stín, že každý z vás jest jako já v životě pouhý cabotin. My všichni harlekýny jsme.. Jedněm jest mlčet. To jste vy! A trochu mluvit strpí se jen mého druhu bláznovi –!! 10

ČÍSLO 1.
Provaz je napjat.. Hra už začíná.. Provaz je napjat.. Hra už začíná..
publikum čeká.. musím již.. fanfáry stichly – na provaz vstoupím, nejistě půjdu: Snad níž, snad výš! Hra už začíná.. Odvahu! Smělost!! Před chvílí zde můj přítel spad’.. Vše jedno!! Kdyby řekl mi osud, spadl bych za ním, rád, zcela rád..! Publikum čeká.. Provaz se chvěje.. V dálkách se tratí dlouhý cíl kdes – – Na provaz!! – Eh co! Hra to jen hloupáhloupá. Úplně jedno: zítra, či dnes – –! 11

ČÍSLO 2.
Já na prknech se narodil, Já na prknech se narodil,
můj taťka komediant byl, a dříve než-li matčin ret, mne publika smích políbil. Já v applausu se narodil a v příchod můj se „národ“ smál – matka si bledý hryzla ret a táta tiše proklínal. Však publikum se smálo dál – tož taťka jal se vybírat a matka mužům na odiv pikantní Kolombinu hrát – – Já na prknech se narodil, už můj děd komediant byl, a dříve než-li matčin ret, mne taťkův bičík políbil – – 12

ČÍSLO 3.
Má matka byla cikánkou Má matka byla cikánkou
překrásných černých vlasů, kde jaký muž, každý chválil taťkovi její krásu. A taťka jen se usmíval, hladě si šedé vlasy: – Magnáte, mohou, jak libo, té její užit’ krásy –! Pak taťka někde víno pil uprostřed svojí chasy.. Magnát zaplatil rudý kov a moje matka beze slov mu pít’ své dala krásy – – – – Má matka byla cikánkou.. má sešedlé už vlasy, na její lících svraščelých není již trosky krásy.. Teď u ohně se ukrývá, vzpomínky plašíc teskné... U nohou sedí taťka jí – stesk žití sobě šeptají.. zrak se jim slzou leskne – – 13

ČÍSLO 4.
Já lásce jsem se vždycky smál, Já lásce jsem se vždycky smál,
mé neznalo ji mládí.. jen pohádky vyprávěli mi o ní kamarádi. Má láska přišla večer až... a byla tichá, snivá, u mojí hlavy usedla, šeptajíc slova tklivá. Má láska přišla za šera, když jsem už ztratil světy – – Chtěla se líbat dětinská.. a já měl svadlé rety! Má láska přišla na podzim v života svadlé líchy... a mně z života nezbylo pro ni, než staré smíchy – –!! 14

ČÍSLO 5.
Cirk v nimbu tonul pochodní, Cirk v nimbu tonul pochodní,
prostorou jeho fanfár zněl.. a dav se chechtal víc a víc, čím hustěji se večer tměl. Cirk opájel se.. v zášeří milenec s dívčích retů pil.. vše rázem stichlo.. Pak jsem já ve masce blázna vystoupil. Dav zbystřil se.. vše pozornost a všechno stejná nálada, když za grimassů zazněla pikantní moje ballada. Dušený smích.. cudných žen zor dychtivě slov mých význam sál.. A frenetický potlesk pak, když balladu jsem dozpíval... 15 Můj výskal dav a v zášeří fosforné oči svítily.. Zas potlesk.. Počal chancon jsem frivolní jakýs opilý.. A jejich křikem zmámen, zpit, na zděděnou jsem loutnu hrál – A kdesi v jizbě setmělé můj otec zdlouha umíral – – – 16

ČÍSLO 6.
Mé lásky pluly do dálek, Mé lásky pluly do dálek,
já osamotněl v žití sám.. jen když už po hře, za noci na jejich rety vzpomínám. Na jejich vášeň, horkou líc a bílá těla z asbestu... a ve vzpomínkách podléhám po jejich tělech tužeb stu... Mé lásky zvadly v růžích mi a odlétly mi na písních... Je marno volati je zpět: líc už je vráska, kadeř sníh – – Mé lásky jarem umřely a s nimi teplo mladých snů.. až jednou budu modlit se, před jejich oltář poklesnu – – – Mé lásky v mlhách zmizely a tiše spí pod nebesy... Pohádku sladkou budu pět’ o nich na smích své „noblessy“. 17

ČÍSLO 7.
Má matka byla hvězdou krás.. Má matka byla hvězdou krás..
a taťka můj se hrdě smál, když před publikem žasnoucím ji na provazech uhlídal. (Má matka byla pikantní a lecos umívala hrát – – mnohý pan baron s monoklem to její umění měl rád.) Můj taťka jen se rozplýval, když úžas viděl na retech – – já skrčen seděl v ústraní a v hrdle tajil horký dech – – – Pak baron vzal ji za bradu – můj taťka jen se ukláněl.. – – A potom, když už den se stměl, sedával se mnou sám a sám.. 18 Pak stárla matka, vadla již.. a v posled nemohla ni hrát – tož mladá dcera musila ji v úkolech těch vystřídat. – – Teď na provazech mihá se má sestra.. zas se uklání... Až sestárne, její dcera zas tančiti bude za ni..!! 19

ČÍSLO 8.
Kloním se v před, kloním se v zad, Kloním se v před, kloním se v zad,
svou křivím líc a nemluvím – Až posléze – to začnu lhát, neb „národ“ svůj chci rozesmát.. (Jak snadno dá se rozesmát!) Čapku jsem zdvih’, čapkou jsem máv’ a úsměšky jim sypal v líc.. už rozvířen byl spitý dav a křičel: – Příteli, buď zdráv! (Ach, výborně já znám svůj dav.) – – A přijde mudrc poctivý, o dobru chce jim vykládat, nabízí krev, chce život svůj za lebky jejich prázdné dát.. jde s úklonem a pozdravem, a tichá láska kráčí s ním.. – Chce učit nás – řve divý dav. Tisíc se zdvihá prázdných hlav.. odpovídají kamením..! – – Kloním se v před, kloním se v zad, blbce na tvářích masku mám.. do jejich prázdných tluku hlav, a refrén: – Příteli, buď zdráv! (Kdo mocněj’ můž’ ten držet dav??!) 20

ČÍSLO 9.
V životě smíchem jsme jen my.. V životě smíchem jsme jen my..
my rodíme se – k smíchu; už v příchod náš se chechtá dav.. a matka pláče v tichu – – Taťka komiku stupňuje, i jemu zor se kalí, a slzu jeho applausem vítá dav neurvalý – – V životě smíchem jsme jen my.. Toť osudy jsou naše. Na prkna stoupnem: – Smíme žít? – tážem se davu plaše. – Má?.. Nemá? – dlouho zkoumá dav a ryčně usmívá se. – Ať žije! v posled rozhodnou. – Být dobrým bláznem zdá se..! 21 Tož žijem.. Blbý na rtech smích, za peníz: lásky, žaly.. Co draho srdci, rozdáme, by mdlé se davy smály. Tož žijem.. Tváře líčené, jen by se davy smály.. a na tom smíchu profanním své klenem idealy. Tak žijem.. Na rtech lež a klam.. duší stesk s bolem zívá, a ret náš, by se někdo smál a našim snahám zatleskal, pikantní chancon zpívá – – – 22

ČÍSLO 10.
Já musím být teď poctivý a nábožný a lidumil, Já musím být teď poctivý a nábožný a lidumil,
já musím být i moudrý teď a zbavit bláznivých se chvil, své staré kumšty po otcích a po dědečcích zděděné od sebe hodit na sto mil a jiný hledat vážný cíl. Já na provaze života před buržoasním publikem jsem vždycky býval attrakcí a zvláštností a unikem: když jinde samá rozumnost, já harlekýnem, bláznem byl, a publikum-li v pravo šlo, já v levo jsem se obrátil.. Dřív na provaze života jsem cabotiny, blázny hrál, někdy jsem býval cynikem, misanthropem zas a tak dál, však teď, když každý chlubí se, že misanthrop a cynik byl a cabotin a harlekýn, jest na mně, abych obrátil – – Tak musím být teď poctivý a nábožný a lidumil a plnou attrakcí bych byl, bláznivých zbaviti se chvil – –! 23

ČÍSLO 11.
Já v komedii zrodil se, Já v komedii zrodil se,
já v komedii život hrál, tož přeji si, bych naposled jak komediant umíral. Já v komedii šťasten byl, já v komedii duši zdral – tož přeji si, bych naposled jak komediant umíral. Já v komedii nalez’ vše: své vášně, boje, touhy, sny.. já nalez sebe, život, jejž mi nic jiného nevysní. Já v komedii prohrál vše – – jeť komedie zklamání, jež o vše duši oloupí a otrocky ji podmaní – – Já v komedii zrodil se, mne naučila život hrát.. v komediantské čepici chci proto jednou umírat –! 24

ČÍSLO 12.
To boží vidět velké: Umění To boží vidět velké: Umění
a touhu mít své Jemu síly dát a touhu mít jen Jemu pouze žít a Jemu odevzdat dech poslední, pro Jeho božství sebe zašlapat, pro Jeho svatost rdousit vášně své, pro Jeho božství trnů věnec vzít, z šarlatu šat a třtinu za scéptr pro Jeho božství – nésti ústrky a místo obdivu vzít úsměchy já sobě přál – – – – – – – – – – – – – Já všechny sily svoje vyčerpal a zašlapal jsem touhy své i sny, já na čele mám trní korunu a ku posměchu nalíčenou tvář, mám z šarlatu šat, třtinu za zcéptr a bytostí svou bavím zvrhlý dav, za skývu chleba hnusným stávám se a na tváře si nechám naplvat... – – A z tužeb svatých, kterým chtěl jsem žít, zbyl v duši dutý výkřik: – Harlekýn! – 25

ČÍSLO 13.
Ten heroem je našich dnů, Ten heroem je našich dnů,
kdo dobře tváře líčit zná, navlékat sobě lesklý šat a frase čerpat z bezedna. Kdo umí klamat, podvést, lhát a dobře na velmože hrát, brillanty ze skla ve tvář bít a velkost duše předstírat. Kdo umí v tajnu ubít cit a loupit, brát a mučit, rvát, Kdokdo umí velkost původu a tituly si fingovat. Kdo umí politikem být a co chce kdo, to slibem dát, svá přesvědčení, víru, vše za záři zlata zaprodat. Kdo umí klamy vymýšlet a hříchy tajit v bezednu, kdo dobře tváře líčit zná – ten heroem je našich dnů. 26

ČÍSLO 14.
Až přijde chvíle poslední Až přijde chvíle poslední
a řekne Osud: – Přestat hrát! – tváře si čistě nalíčím a nejlepší obleku šat. Rudou si vezmu čapku svou a nejpestřejší, jejž mám, šat – své duše strůny naladím a píseň svou budu zpívat. Já v svých snech si zapěji, o rudých touhách budu hrát.. svou duši písní rozzvučím.. a pak se budu usmívat. Klonit se budu zdvořile, polibky tiché posílat a mezi dámy v hledišti pohledy amorosní stlát. A řeknu pak: – Au revoir! Já měl vás, sladké, tolik rád –! – Já na jevišti u svých dam a v applausu chci umírat. 27

ČÍSLO 15.
Na smíchy – smích..!
Na vzdechy – smích, na pláče – smích, na prosby – smích, na přání – smích, na city – smích, na vůli – smích, na svatost – smích, a bohům – smích, na hromy – smích, na blesky – smích, na bouře – smích, na pekla – smích, na klidnost – smích, na snění – smích, na lásku – smích, v nenávist – smích, 28 na věrnost – smích, v přísahy – smích, v čistotu – smích, v nevinnost – smích, na hříchy – smích, na rány – smích, na žaly – smích, do krve – smích, na život – smích... Až v rakvi budeš, do tváří ti plvat budou ubledlých.. a bude smích...!! 29

NÁLADA.
V mé duši píseň stesků zpívá – a na rtech suchý, trpký smích.. sychravé větry zádumčivé do lánů duše lehly mých – – Kol mne se všudy obzor stmívá.. tichem jde elegie snivá – a na rtech suchý, trpký smích! V mé duši písně stesků pláčí.. však na rtech suchý, trpký smích – vše zapadá a troskotá se.. a z trosek hučí rudý hřích – – kol mne se všady obzor sklání – – z dálek jde větrů zmlklé vání.. a na rtech suchý, drsný smích!! 33

POLEDNE.
Ticho vládne lesem, polem, slunce právě kulminuje, do žlutavých, těžkých lánů padá jeho horký dech... Unavené slabé skráně polévají proudy potu, znaveny jsou všechny cévy, ale dne je teprv půl – – Unavená moje duše, ohlušená rykem davu, hledá, pátrá, zkoumá, slídí.. jinak chce než dříve jít – Unavena, vysílena prosí o klid tiše, dětsky, prosí, volá, zoufá, bouří – ale dne je teprv půl. 34

* * *
Tak jistě vím to, kdybys přišla Tak jistě vím to, kdybys přišla
s tou svojí něhou ke mně zas, že zapomněl bych starých bolů a líbal bych tě na rty zas. To jistě vím, kdybys tak přišla s tím snivým tichem, v němž spal jed, že znova zatoužil bych vřele tvých cév se vínem opíjet. To jistě vím, kdybys tak přišla mně jako dříve svatost lhát, bych neuvěřil, že bych musil svou celou duši přemáhat. A zdá se mi tak v nocích šerých, když v lýru snů svých počnu hrát, že kdybys ke mně přišla zase v své platonické, dětské kráse, že znova řek’ bych: Mám tě rád.. – – 35 Však marno volat zpět zas k sobě tebe, jež ve svých hříších spíš.. Dohraješ.. splyneš v temných dálkách.. a ke mně víc se nevrátíš. A kdybys přišla, skalila bys, co k tobě svatasvato v srdci mém.. A takhle přece zůstaneš mi dětinských snění fantómem. 36

AŽ POTOM SNAD...
Až potom snad, až růže uvadnou a hebké asfodelly našich snů, až potom snad, až stichnou žáry nám, do náruče své mdlé Tě obemknu. Až potom snad, až ohně pohasnou, a rozhostí se horizonty tma.. až za šera.. to budou touhy spát.. říc’ budu smět’: Ten stín je žena má!! Až potom snad, až rety uvadnouuvadnou, až zapomenem, jak zněl mládí smích, sám svadlý, slabý budu líbat Tě do odumřelých lící pobledlých... Až potom snad, až bude dohráno, sám troska, neduh, nesíla a stín Tě svadlou, mdlou a se rty bledými, přivinu suše v studený svůj klín. A budem táhlé stesky šeptat si.. na místě lásky v hrobě klečet snů... Až potom snad, až růže uvadnou, do náruče Tě choré obemknu. 37

KATASTROFA.
Je všady šero.. údy vysíleny – v prsech dlí stesk a na rtech bledost mdlá.. všady už šero.. víc se připozdívá.. má duše tichá vzad se ohlédla. A tam byl stesk, tam byly viny, pláče, prohraný boj a muka otroka.. postavy bílé.. pouta temně řvala.. – – má duše tichá usedavě štká – – Je v předu šero.. víc a víc se stmívá.. – A tolik cesty ještě do dálek! – Údy jsou sláby.. vůle zotročena.. a všude šero – marno hledat lék – – Je v dálkách tma již.. cesty zataženy.. na horizontě vítr slyším hrát.. stíny se množí, k prsům mým se kloní – – a duše šeptá: „Teď chci umírat!“ 38

OSAMĚNÍ.
A budu sám... Ty tiché písně tužeb společných, jež modlitbou nám byly nejčistší, ty odlétnou na podzim do dálek i tiché sny i němé pocely... A budu sám .sám... A teplo vytratí se ze srdce a život zvolna bude usínat, uvadlý vzdech oněmí ve hluchu a vítr zimy vnikne do duše.. To budu sám .sám... A nebude to život ani skon, co budu žít. Ni den, ni šedá noc.. a nebude to jaro ani mráz a nebude to smích, ni horký pláč, až budu sám .!sám... 39

JESEŇ DUŠE.
Duše zívá unavením, sladkobolnou impotencí, myšlenky už z hlavy prchly, lány duše prázdny jsou. Horkost spánky opustila, líně plyne krev mi v žílách, ohně v ňadrech povymřely, duší jeseň prochvívá. Vymizely rudé touhy, fantasticky nanesené, vymizela všechna přání.. Spánek padá do duše. Monotonně hučí větry.. lampa vůle dohasíná – – duší šeptá jedno přání: ve větrech těch dohasnout. 40

TICHÉ ŽALY.
Jak vodní páry přišly žaly, má chudá prsa zaujaly a sedly pevně v měkkou skráň. Já cítil v srdci palné něco, však pochopit jsem nedoved’ – – Jak vodní páry přišly žaly, má slabá prsa zaujaly.. já pochopit to nedoved’. Jak vodní páry přišly žaly a v srdce mi cos povídaly a líbaly mi bledou skráň.. Já cítil tiché jejich šepty, však pochopit jsem nedoved’ – – Jak vodní páry přišly žaly a v srdce cos mi našeptaly, co pochopit jsem nedoved’. 41

KANTILENA. (Památce zemřelého Karla Komzáka sen.)
Jen klidně spi, ty velkých tužeb duchu, jen klidně spi, sni nerušeně dál – – Tvé ideály s tebou spí i touhy a jejich rozbití jsi v žití nepoznal... Spi klidně dál! Tys nepoznal, jak bijí žití bouře a jak se umí o vše život rvát, Tys nepoznal, jak srdce vlastní klame.. jen jedno znal jsi pouze: – milovat – Nuž, můžeš spát – –! Za šerých kdysi přijdu k tobě nocí, rozerván, zmučen, s tebou abych spal a nad rovem tvým tichým, zasmušilým si z hloubí duše volně zaplakal – – – – a žil zas dál – – 42

PRESTO.
Je horizont už dálný ve tmách skryt.. jen vítr šeptá ještě ódy teskné – – na hladině vod mdle se měsíc leskne.. a horizont už dálný ve tmách skryt. Blaživý chlad na spánky padá měkké a chladí v srdci rozpálená přání.. ubledlý klid již nade vším se sklání – blaživý chlad na spánky padá měkké. V těch chvílích osamění, v temnu pustém, v srdce se plíží city bolu teskné .teskné.. ret usíná – v zoru se slza leskne – a umlkají všechna duše přání – – Ubledlý klid již nade vším se sklání .sklání.. ruka se mimoděčně k nedozírnu spíná – co profanního v srdci, dohasíná.. 43

OBZORY SE ÚŽÍ...
V mých duše sadech odkvetly trsy ubledlých růží.. poslední stín naděje zvad’, svou duší cítím vítr vát – – To obzory se úží. V mých duše sadech zmlkl zpěv myšlenek ptačích druží, já duší cítím vítr vát a staré sny se rozplývat – – To obzory se úží. Z mých duše zahrad uprchli šotkové pidimuží.. tak bych je viděl ještě rád, než budu tiše umírat.. však obzory se úží. 44

MODLITBA.
Neznámý bože, velký, tajemný, velikých věcí temný probléme, jenž v temnu sídlíš, v neprohledných tmách a součástí jsi všeho života, sám hmotně nežije, Tys velký bůh! Neznámý bože, králi tajemství, jenž od věků jsi byl a budeš vždy, jenž dáváš život silným, rdouse mdlé a v silných pouze žije zase dál. Neznámý bože, Ty jsi velký bůh! Ty vládneš životem, Tys život sám, a přece umírati necháváš, je v Tobě život, sláva, smrt i pád; však říkají, že’s život pouze Ty, a proto, Živý, Ty jsi velký bůh! 47 Ty mocný jsi a vládneš tvorstvem vším a nade vše jsa živé povznesen, své nutíš roby, kterým’s život dal, by ctili Tě a vzdávali Ti dík, a proto, Mocný, Ty jsi velký bůh! Ty’s neskonalá láska nejčistší, jsi otcem všech a všechny miluješ, však jedněm život dáš a ostatním, až někdy – slíbíš – blaze také žít, A věřía věří se, neb Ty jsi velký bůh! A protože jsi nad vše spravedliv, a protože máš všechny stejně rád, Jedněmjedněm dáš bič a druhým křivý hřbet.. Však říkají, že’s jen Ty spravedliv, a proto, Skrytý, Ty jsi velký bůh! 48

JÍ.
Vidím ti to na tvých retech, že si dlouhé kladeš plány do nevidné budoucnosti, o štěstí si chancon pějíc. O našem mi mluvíš štěstí a o naší blaženosti, v dlouhou věříš věčnou lásku, jež nás v jednu bytost sloučí. Moji kadeř líbati chceš, věčně, dokud žíti budeš, moje rety, moje skráně věčně chceš mi celovati. Moje mužská neustupnost, moje hrdost dráždí tebe, tvou mi nyní lásku jistí.. Věčně chceš mne milovati. – – 49 Sevšední ti moje kadeř, moje rety, moje skráně. Jiný přijde: kadeř – rety – hrdost – věcí elegantní. Zkusíš změnu. Touž mu píseň budeš zpívat, jak mně nyní.. I on zvšední, jeho měkkost.. Zase budeš zkoušet změnu – – Já byl prvním, druhý přijde, třetím vystřídáš nás oba.. střídat budeš, až ti líce zvadnou i tvé vonné vnady.. 50

JÁ HEROY ZNÁM..
Já heroy znám našich dnů: jsou hladkých, tučných tváří, ze zlatých límců, holých hlav ctná moudrost jejich září. Klassické četli autory i citovat je znají a moudrostí (naučenou – nevadí) oplývají. Jak učili se z klassiků, tak vážně žijí nyní, dle theorém a axiom každý ten zbožný gentilhomme svůj řídí krok, svůj měří dech, cynický úsměv na retech a z moudrosti se viní... Já heroy znám naších dnů: jsou hladkých, tučných tváří... však lesk těch jejich holých hlav as světa neozáří... 51

KUPLET.
Když se někdy jedná o to v pokročilé společnosti, v zologické zahradě-li exemplářů zvěři dosti, zčepýří se, rozumuje: „Sbírky hojné nutno míti, víc se musí zakoupiti, má-li s pokrokem se jíti.“ Když se o to disput vede, kolik má být každodenně žirafě, hyeně, tygru dáno: zda-li víc, či méně, jednohlasně konstatuje: „Slonům, oslům nechť se přidá, na tu zvěř, co se tu vydá, jinde nechť se amputuje.“ Nejen pouze zvěřince teď, humanity pěstují se: nemocnice, chudobince, convivia zřizují se. 52 Pro ubohé vězně zdobí a zvětšují kriminály: Merkur střehou skrytý v dálidáli, slovem: jde se s časem doby. Když však o hrst drobtů prosí plebeiové mdlí, ubozí.. jen co od úst zbude slona.. s tou že spokojí se dosí – ukazují děti svoje: takhle že se nedá žíti, páni radí: „Nechat býti vše, jak bylo – moudrost to je!je!“ Opatrně potom dají dohromady svoje hlavy: „Takhle nemohou prý žíti naše nízké, chudé davy. Co soudíte o tom, páni?“ „„Je to frase pouze vonná.. Jiná starost: Páni, slona zvláštní jalo ujímání – –““ 53

DIALOG I.
Farář: Synu, pracuj usilovně, jak nám Pán bůh všechněm dal, nejsvětější jest a bude, co on nám kdy přikázal. Nehleď na to, že si boháč hezky hoví ve stínu, Pán bůh odměňuje, pracuj, v půlnoční až hodinu.. – – – – – – – – Učitel: Po smrti jsme všickni rovni, boháč, žebrák a tak dál.. vedle sebe všickni leží: kdo pracoval – nepracoval.. 54

DIALOG II.
Básník: Ach, bože, starý Homer, Ovid, Virgil, Petrarca, Dante, Lamartine a jiní.. ti věční byli – mohli verše psáti, neb honoráře věčně mohou bráti.. Ach, bože, starý Homer, Ovid, Virgil..! A jsou to věru trpké dneska časy.. Každý nám nouzí hyne: lyrik, epik, jen harlekýni triumfy teď slaví – Blázen: – bláznostvíbláznovství, pane, obecenstvo baví a ne poetů veršové kulhaví. Básník: – a každého teď umění mře ctitel a s ním umírá pamět jeho činů.. Proč však to vše, rozumem moudrým váznu – Blázen: – je mnoho poetů a – málo bláznů.. Nám poetů se rodí tisíc denně, však bláznů, pane, den ode dne méně. 55

DIALOG III.
Don Juan: To osud je, nuž, nereptej a ret naposledy k retu dej.. ..naděje slastí klopýtá a číše slasti dopita. To osud je, nuž, nereptej a ret naposledy k retu dej! Naivka: Proč, příteli můj, proč ten spěch? V posled se líbat na retech?? Vždyť lásku pít přec můžem dál –! Kdo o konci vám povídal? Don Juan: Jen rychle pojď, jen ke mně blíž, už na dně slastí lásky číš.. my slasti lásky dopili.. tvůj i můj život už opilý – – Ach, na dně slastí lásky číš a v hrdle hořkne sladkost již.. tož v posled ke mně přistup blíž, neb dona více neuzříš – – 56 A že tě přece rád jen mám, jednu ti vzácnou radu dám: dotud ti věrným milý je, dokud se sladkem nespije – – – – – – – – – – A když jijí tuto radu dal, do Hispanie prchal dál.. 57

DIALOG IV.
Quondam.
A snila žena: V klenbách porfyrných mé duše, božský, sni mým svatým snem, a o azurech zpívej zraků mých a se mnou vzlétej v křídlech ideí.. A mými zpěvy kolébat se dej a uspat platonikou lásky mé! Tak oba budem snít o věčnosti, rozkoších psychických a abstraktních – – Leč řekl muž: Já nežádám si tvojí duše porfýrů, ni azuru a topasů tvé platoniky blouznivé.. Fi! Tvoje duše! Komické! Toť abstrakt; Tvé chci tělo mít!! – – – Zde zlato mé, víc neváhej a mnou již dej se uchvátit – –!! 58 Hodie.
A efeb zpívá: Harfy duše mé o božství tvém, a duše kythary hymnus ti nekonečný budou pět .pět.. Jsi v nekonečnech skryta čistotou, jíž veršem jen můž’ duše blížit se .se.. O –!! A žena nervosně: Teď harf nech svých.. Ten pathos tvůj může vzbudit jen smích.. Těch čistot nech a duše cymbálů.. Víš, nemám ráda mnoho obalů. Jeť fádní to, cos o ctnosti chtěl pět, chci trochu tělem tvým se opíjet – – Jsi naivní –! Zda chceš být cílem mým, zde zlato, prosím, a buď smyslným –! 59

DIALOG V.
Stařec: Věz, touhy usnou v žilách rozohněných a milejší pak stokrát starý klid, tož pečuj, synu, v chvílích vášně abys se nerozumem nedal ukvapit. A brzy, synu, brzy vášeň zmírá a tisíc útrap potom v život zírá.. V životě nejsladší je starý klid a protož nedávej se nikdy ukvapit..! Mladík: Jsi zkušený, snad pravdu můžeš mít – – – Jen v životě se nedat nikdy ukvapit?? Můžeš snad pravdu mít.. Však, drahý můj, kdo rozkoš všechnu spil a síly života v ní zcela utopil, ten logicky jen klid zas může chtít a v něm své žití zbytky fadně utopit – – Tys dopil již.. A já chci teprv pít – – – – – – – – – – – – 60 Tož rozmrzen, jak nezdárný je svět, ku dívce jakés naivní ten děd se vlék’ a řek’: O střez se, dcero, vášně mladých lidí, neb po nevinných květech bídní slídí –. A na moje pojď prsa otcovská, můj slabý zrak přec tajné sítě vidí, u mně je klid a asyl... ... dívka dlouze štká. ..... A pak ji stařec do náručí vzal, stařeckou smyslností kol pasu objímal... a pak... tak dál... 61 Od téhož autora: Osamělí. Román. Vychází v revui „Moderní Život“. Diletanti. Komedie ve třech aktech. V divadle „Urania“ v Praze.
Do tisku připravuje: Skizzy a studie. Drobné prósy.
[62] OBSAH:
I. Komediantské motivy.
Prolog9 Číslo 1. Provaz je napjat11 „ 2. Já na prknech se narodil12 „ 3. Má matka byla cikánkou13 „ 4. Já lásce jsem se vždycky smál14 „ 5. Cirk v nimbu tonul pochodní15 „ 6. Mé lásky pluly do dálek17 „ 7. Má matka byla hvězdou krás18 „ 8. Kloním se v před, kloním se v zad20 „ 9. V životě smíchem jsme jen my21 „ 10. Já musím23 „ 11. Já v komediíkomedii zrodil se24 „ 12. * * *25 „ 13. Ten heroem je našich dnů26 „ 14. Až příjdepřijde chvíle poslední27 „ 15. Smích28
II. Melancholické motivy.
Nálada33 Poledne34 * * *35 Až potom snad37 Katastrofa38
[63] Osamění39 Jeseň duše40 Tiché žaly41 Kantiléna42 Presto43 Obzory se úží44
III. Ironie.
Modlitba47 Jí49 Já heroy znám51 Kuplet52 Dialog I.54 „ II.55 „ III.56 „ IV.58 „ V.60
M. Schulz, Praha. Ss 2479
E: av; 2005 [64]