DIALOG IV.

Karel Hugo Hilar

DIALOG IV.
Quondam.
A snila žena: V klenbách porfyrných mé duše, božský, sni mým svatým snem, a o azurech zpívej zraků mých a se mnou vzlétej v křídlech ideí.. A mými zpěvy kolébat se dej a uspat platonikou lásky mé! Tak oba budem snít o věčnosti, rozkoších psychických a abstraktních – – Leč řekl muž: Já nežádám si tvojí duše porfýrů, ni azuru a topasů tvé platoniky blouznivé.. Fi! Tvoje duše! Komické! Toť abstrakt; Tvé chci tělo mít!! – – – Zde zlato mé, víc neváhej a mnou již dej se uchvátit – –!! 58
Hodie.
A efeb zpívá: Harfy duše mé o božství tvém, a duše kythary hymnus ti nekonečný budou pět .pět.. Jsi v nekonečnech skryta čistotou, jíž veršem jen můž’ duše blížit se .se.. O –!! A žena nervosně: Teď harf nech svých.. Ten pathos tvůj může vzbudit jen smích.. Těch čistot nech a duše cymbálů.. Víš, nemám ráda mnoho obalů. Jeť fádní to, cos o ctnosti chtěl pět, chci trochu tělem tvým se opíjet – – Jsi naivní –! Zda chceš být cílem mým, zde zlato, prosím, a buď smyslným –! 59