Zpěvník o Janu Husovi (1915)

1907-1915, Zpěvníku pozdního husity část prvá, Jan Rokyta

Diplomatická verze Ediční verze
ZPĚVNÍK O JANU HUSOVI
1 JAN ROKYTA (ADOLF ČERNÝ): ZPĚVNÍK O JANU HUSOVI
(1907–1915.) ZPĚVNÍKU POZDNÍHO HUSITY ČÁST PRVÁ.
V PRAZE NAKLADATEL FR. HOVORKA, KNIHKUPEC.
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA. TISKEM DR. ED. GRÉGRA A SYNA V PRAZE.
[4] ALOISU JIRÁSKOVI, TVŮRCI ČESKÉHO HISTORICKÉHO ROMÁNU J. R.
[5]
KAZATEL.
Jaký to kazatel povstal z českého lidu! Jako když v Israel volali proroci kdys veliké jazyka moci, ostrého vidu, s neřestí trhali závoj, neskrytou bídu stavěli před oči, hříchu ošklivý rys bez bázně osvětlovali přeostrým světlem – tak volá bez bázně k duším v plničký Betlém, tak volá k velkým i malým hlasitě on, slyš, betlémský zvon. Jako kdys Jan, jenž se hrubou odíval koží, jehož se na poušti ozýval veliký hlas: Pokání čiňte a cesty rovnejte boží, by mohl přijíti ten, jenž v plameny zmnoží jordánskou vodu, jíž křtím a obmývám vás – tak se on ozývá v žití našeho poušti, ze dlaně studenou vodu na hlavy spouští a volá velikým hlasem v daleký hon, slyš, betlémský zvon! 7 Nazvat se nebojí hadem plemeno hadí, plemeno ještěrčí bez bázně ještěrem zve, hříšného Heroda stejně k hříšníkům řadí jako ten lid, jenž se vodou křtu jeho chladí, co na kom lživého, stejně všem do prachu rve – a když jim ukáže, jejich lež jak je holá, velikým hlasem všecky za pravdou volá, jí aby sloužili všichni v daleký skon! Slyš betlémský zvon! A jako za Janem na poušť k Jordánu kdysi přicházel z Judstva a z krajiny Jordánské lid, ze země bohaté ve kraj pustý a lysý, aby zde uslyšel, v čem jeho spasení visí, aby své vyznával hříchy, by se dal křtít – za českým Janem tak chodí bohatý, chudý pod klenbu betlémské kaple seznat své bludy, léčit se slovem, jímž mocně hlaholí on, slyš, betlémský zvon! Jak jeho slovo jest plno kouzla a síly, jakým to čarovným hlaholem zní jeho hlas! Od české Šumavy bouř v něm v této zní chvíli, vítr v něm s pahorků táborské krajiny kvílí a zas v něm z obilí šumí zvlněný klas, tu zas v něm vltavské vody z hluboka hučí, tu zase s Boubína zurčí potoky ručí – na konec nade vším volá dumavý tón, slyš, betlémský zvon... 8 Plna jsou srdce té řeči, hlavy se kloní, zmocněným dechem se zvlnila stísněná hruď, po tváři z dívčího oka slza se roní a všecky duše se v neznámém daleku honí, kam je zve kazatel mocí jakou, Bůh suď – z království Českého v jiné království blahé, jako to království naše milé a drahé, jen že ne s tohoto světa, kde marný je shon. Slyš betlémský zvon! Bouřlivá duše v tom hlasu náhle je ticha, zlekané srdce v něm sílu zas poznává růst, válečník rukojeť meče tiskna tu vzdychá, chudého krejčíře bázeň opouští lichá, zázračnou posilu čerpá žena z těch úst – a všichni, zeman i kramář, v podivné tuše, královna, mateře prosté jedna jsou duše, prorockým hlasem když volá nad hlavy sklon, slyš, betlémský zvon!... 9
SPÁLENÍ KNIH WYKLIFOVÝCH. (16. července 1410.)
Z arcibiskupova dvora dým se valí, nade střechy Malé Strany stoupá výš, zprvu jenom jako šedý mráček malý, potom jako černý mrak, v němž bouře tíž na kraj český letí, oblohu mu kalí – ký to v Praze požár, bratře, zdali víš? Zbyněk biskup Abeceda pálí knihy aniž věda, co v nich psáno jest – ale běda jemu, běda! Přijde popelečná středa, pokuta a trest! Odsoudili knihyknihy, v kterých káral pýchu mistr v dálné zemi moře uprostřed, že z nich símě házel Hus na českou líchu, že z nich v horlivosti provaz výtky před’, kterým mrskal syny neřestí a hříchů, ať se s nimi v cárech nebo v nachu střet’. 10 Že chtěl, aby nejen ovce byly bílé, ale čistých srdcí také pastýři – překáželi jemu v jeho dobrém díle, síť mu v cestu kladli na dél, na šíři, žádali, ať jejich pokloní se síle – a když nechtěl, dým teď Prahou zavíří: Zbyněk biskup Abeceda spálí knihy aniž věda, co v nich psáno jest – ale běda jemu, běda! Přijde popelečná středa, pokuta a trest! Hustý dým a čpavý chmurně vystupuje, v černých kotoučích se šíří nad Prahou, vítr žene jej, jím hrozbu rozšiřuje – Husovi má býti mračnou výstrahou, žhoucí hranice že, jako knihám tu je, může býti jemu smrtí neblahou. Rozumíme, pane Zbyňku, hrozbě tvojí – ale opatrně, s ohněm hra je zlá! Nežli naděješ se, v plamenech dům stojí, jiskra dále letí, nový oheň vzplá – marně potom vstávat proti němu k boji, když už celé moře ohně plápolá. 11 Slyšíš, co to hlučí ulicemi Prahy k Malé Straně, tvůj kde nádherný je byt? Oheň, jímž měl býti dotčen Mistr drahý, jinde plamen vznítil, jinde v požár chyt’ – neodvracej očí této od výstrahy, kterou tobě povstav dává český lid! Slyšte všichni, kdo s ním v dvoře nad hranicí propukáte nyní ve vítězný zpěv, jaký hlas to z dáli zazněl na ulici: hluboký a táhlý vzdálený jak řev, jako by se v poušti ozval dosud spící, ale z nenadání probuzený lev!... Zbyněk biskup Abeceda spálil knihy aniž věda, co v nich psáno jest – ale běda vám, ó, běda! Přijde popelečná středa, pokuta a trest! 12
KUPTE SOBĚ SPASENÍ! (24. června 1412.)
Vůz hrkoce dolů Malou Stranou, smilná, chtivá na něm žena; očí její žádostivě planou, bullami jest ověšena, v rukou stříbrné jí zvonce zní, volá: Kupte sobě spasení! Kolem ní s meči a holemi žáci volají: Nevěřte, spasení ztrácí, kdo této uvěří ženě! Věřte, co Hus o ní v Betlémě kázal, že nemůž’ rozvázat, Bůh co byl svázal – dychtí jen po zlata ceně! Vůz již hrčí staroměstskou branou, lidu kolem k hlavě hlava; dychtí spatřit divnou podívanou: žena jede vyzývavá, v rukou stříbrné jí zvonce zní, volá: Kupte sobě spasení! 13 Studenti volají: Nevěřte, braši! Koho z vás pekelné pokuty straší, utecte k Husovi v Betlém! Tato zde za peníz hlásá vám bludy – útěchu Kristovu kazatel chudý dává tam ve slově světlém. Pod radnicí starém na náměstí s nevěstkou teď vůz se šine: na listinách velké bully chřestí, po šíji se řetěz vine, v rukou stříbrné jí zvonce zní, volá: Kupte sobě spasení! Nevěřte! Tato jest nevěstka velká, pro její volání nikdo ať nelká: nemůže spasit ni zhubit! Antikrist vtělil se v svůdné ty tvary – nikdo jim neuvěř, zavolej: „Vari“,Vari,“ nechceš-li duši svou ubít! Městem Karlovým se kola točí, zástup valný provází je; po zástupech bloudí žhavé oči, uhrančivé oči zmije, v rukou ženy stříbrem zvonce zní, volá: Kupte sobě spasení! 14 Hlasatel zavolal: Rufian, vizte, prodává, co jsi Ty vykoupil, Kriste, který’s byl tichý a chudý! Dolů již pergamen, dolů již bully; hříšné jsou, třebaže svatými sluly – na oheň vrzte ty bludy! 15
BETLÉMSKÁ KAPLE.
V svou jizbu z Betléma se naposledy Hus vrátil zamyšlený, v tváři bledý – a hlavou jeho táhlo: Naposled! Již řada činných, klasem hojných let jest ukončenou, uzavřenou knihou, již tvrdá deska zapadla svou tíhou. Vše skončeno – jen v duši zbývá sled. Jen v duši všecko vryto od té chvíle, co s kazatelny poprvé se chýle zřel v steré oči na něj upřené, co poprv slovo jeho plamenné sta duší zanítilo v oheň bílý, že byly odhodlány v každé chvíli jít za pokynem jeho ramene. I pan Jan z Chlumu vážně zamyšlený, i Milheim, kramář Kříž, i zbožné ženy s Anežkou, sama paní králová, i prostý, chudý lid, jenž nechová si pokladů, hlav řada nepřehledná – vše bylo bez rozdílu obec jedna, vznícená jeho pravdy pro slova. 16 Jaké to byly chvíle, v roznícení když svatém horlil jako jarní hřmění a zřel, jak v stejném žáru jemu vstříc plá z očí věrných duší na tisíc, jak jiskra jeho slova v oheň roste i v duši vznešené i v duši prosté!... Ty chvíle nevrátí se nikdy víc... Vše skončeno snad – ale neztraceno. Sic Betléma jest odňato mu věno – však Betlém zůstal, čím jej zbudoval: jest ryzí, boží pravdy pevný val, jejž věrná obec jeho hájit bude, byť měla ze žil dáti krve rudé. Vše stojí k obraně – i duch, i sval. A k hradu tomu zří již miliony. Již nejen v Praze betlémské zní zvony: zvuk jejich dál a dál se dává v spěch, zalétá nade štíty horských střech, zní všude, kde jest sídlo českých duší – ba již i za horami cizí tuší, že v zvonech betlémských je srdce Čech... „Ó, aby zůstalo jím na vše věky,“ ševelil jizbou Husův povzdech měkký – – A zůstalo, ač dravé přívaly se na náš Betlém divě přihnaly, v betlémskou obec zmar a zhoubu nesly: 17 co na lodicích, marně bije vesly – ta tone, ta jde cizí do dáli. Však oko ještě z cizí dálky hledá, kde zvonice se při Betlému zvedá a naslouchá, jak Čech tam bije zvon, jímž stále v bouři časů mluví on, jenž učil hledati nás pravdy cestu a nebáti se lidských zlob ni trestů – a za to našel ve plameni skon... Čech srdcem zůstal Betlém, třeba zbořen, byť, co tam vzrostlo, vyvráceno z kořen. I v synech nevěrných přec zůstal kus dob starých, že se srdce dává v klus, zvon betlémský když zazní ze hluboka a temna věků, žár že tryská z oka, když vážným, slavným hlasem volá: Hus!... A přijde čas, že zbloudilí se vrátí a celá obec, nežli den se zkrátí, jme stavěti se nový Betlém v spěch, by živý stál zas, nejen v dávných snech, by znění jeho zvonů v dálku znělo, by světlo jeho zemi vycházelo a byaby byl srdcem navrácených Čech!... 18
CESTA. I.
Cesta mezi poli k lesu míří, v pravo, v levo šumí osení, vlahý větřík vůni máje šíří – z dálky, přistřené jak ve šlojíři, prachatické zvony temně zní. Stlumené jich zvuky provázejí poubledlé tváře hošíka, vzduchem večerním se dlouze chvějí, přes dědiny, luka za ním spějí polní cestou po kraj lesíka. Skřivan vzletěl s jásáním a trilky, z lesa zazněl drozda silný tón, sluch cos uvábilo každé chvilky, pohled rozletěl se za motýlky – duch však stále slyší dálný zvon. Slábnou sice, slábnou jeho zvuky, ale přec jej provázejí dál pod sosny a pod jedle a buky, za les na luka – až v dosah ruky známé skály rys se být mu zdál. 19 Blanice tam pod skalou se vine, ve vzduch dýchá osvěživý chlad. Rychle dále! Tam si odpočine, za skalou pak bude všecko jiné – vždyť pak matička tam čeká snad. Vesele se půjde do Husince, třeba nohy chůzí bolely: západ hází v řeku zlaté mince, z daleka již vidět ku dědince, kde tak milo zítra, v neděli. Ach, tam nade vše je známá tváře – rychle, nohy unavené, v běh! Úsměv matčin, oči samá záře – synka objímá, jej vlídně káře pro ten úprk, pro zrychlený dech. „Nuže, hochu, ve škole jak bylo?“ matka ptá se, když jej polaská. „Dařilo se, těžké bylo dílo? Cestou se mé klouče unavilo?“ – Za otázkou plyne otázka. „„Dobře se mi šlo to chvílí rannou, vůně táhla s polí, lesů, luk – a když nyní malovanou branou vyšel jsem a spěchal naší stranou, provázel mne zvonu táhlý zvuk. 20 Slyšíš?... Ach, již nezní... Snad to věděl, žes mi, máti, přišla v ústrety. Ještě zněl, když pod skalou jsem seděl, když jsem stezkou v naši stranu hleděl, když’s mně v polích zjevila se ty... A jak šlo mi dílo? Dobře, máti, ač jest věru těžké učení. Latina tak divná se mi zdá ti – a zas po domově stesk mne chvátí, když jsme celičký den vzdáleni.““ Přitiskla jej matka ke své hrudi, že až slyšel srdce její bít. Na něm necítí víc, co jej trudí, v jeho tluku jenom se v něm budí blahé bezpečnosti sladký cit. „Jenom trpělivost, moje děcko, jenom nedej strachu, stesku vznik. Pevnou vůlí zmůžeš v posled všecko, kněz se vrátíš sem či na Hradecko, ba snad do Prachatic kanovník.“ Dítě poslouchá i neposlouchá – odvádí je do budoucích dob myšlenka jak neodbytná moucha: „„Budu míti, máti, drahá roucha? Budu míti peněz mnoho kop?““ 21 „Budeš-li jak oni, dítě, ano: statky budeš mít i zlata třpyt, pod hlavou ti měkce bude stláno, syt vždy budeš navečer i ráno, dobře budeš jídat, dobře pít. Potom však by líp mně bylo, synu, kdybych nebyla tě počala. Ač tě nyní s bázní k srdci vinu – odejít bych chtěla k Hospodinu, než bych se té doby dočkala...“ Schýlila se, děcko líbá v čelo, v polibek jí slza skanula... Dítě v udivení pohledělo, proč ta slza – aniž rozumělo, proč matčina radost minula. Proč jí úsměv shasl, jímž se skvěla ústa její, milá její líc? Proč matička náhle posmutněla, proč se slza dotkla jeho čela z jejích dobrých, velkých zřítelnic? Proč se neraduje z budoucnosti, až on bude v Prachaticích kněz? Až se cest i školních útrap zhostí, až bude mít stříbra, zlata dosti, až nebude chudý jako dnes? 22 „„Máti, já se bojím,““ tiše vece, bezděky se k matce tiskna blíž, s bázní pohlížeje k temné řece. – „Boj se, dítě, a zas neboj přece, potom nad zlým jistě zvítězíš. Boj se žádostí, jež tělo řídí – bez bázně slyš hlasu svědomí; boj se lichotivých hlasů lidí – neboj se, když lepším tebe vidí, zlomit chtí tě, ale nezlomí. Těch se neboj, nás kdo zabíjejí – jenom Boha boj se rozhněvat. A vždy pomni matky: – slzy její, které teď se v oku jejím skvějí, hvězdami ti mohou býti snad. Boj se slzí, které plakala bych, kdybych viděla tvůj k zlému sklon – neboj se však slzí matky slabých, které pro smrt tvoji prolila bych, kdybys trpěl boží pro zákon... A teď, hochu, již se připozdívá – pospěšme si, slunce zapadá! Hle, tam u naší již meze jíva, a tam, hle, se chata naše dívá, naše políčko a zahrada...“ 23 II.
Podzim táhne v stichlý kraj a snící, vichr béře žluté listí v plen, do řeky je metá po tisíci. Od Husince stezkou nad Blanicí kráčí poutník tich a zamyšlen. Oko bloudí – kudy, Bůh sám ví jen. Zírá v pole, mez i v došky střech, v stromy hledí, jak je sedral říjen, ani Blanice břeh nepomíjen – a přec vidíš, že zří jiný břeh. Na kraj zírá ztichlý, beze zpěvu, jímž se vítr jenom prohání, na kraj posmutnělý, bez úsměvu, na oblaka plná divných zjevů, valících se jako v zoufání – ale vidí zeleň na stromech i křoví, v polích osení a v lukách květ, jasné nebe pnout se nade krovy, západ vidí hořet purpurový, všude život, rašení a vznět. Tentýž kraj to, ale v době máje: pln jest vůně šťavné zeleni, pln jest kouzla jasné mládí báje, drozd a kukačka kdes volá z háje, skřivan s písní vylét’ z osení. 24 Tam, kde cesta ode skal se točí, hošík vstříc se blíží pobledlý – tytéž má jak poutník velké oči, pátrá jimi, náhle poposkočí, ač se dosud cestou vlekl mdlý. Ženu shlédl ve plachetce bílé s květy velkými a penízky, oči pod šátkem se smějí milé, údy pospíchají, náhle čilé – zjev tak drahý, srdci přeblízký! Sukně široká se rozkolíbá spěchem roztoužené mateře – a již matka k hošíku se shýbá, retem rozechvělým synka líbá v ústa, čelo, tvář i kadeře. A tu poutník jak ten hošík malý cítí horoucí ty pocely, oči se mu náhle slzou kalí, paže se mu v touze rozepialy – ale zjevy z dávna zmizely. Cesta jen se vine osamělá, nad ní strom se klátí odraný, sloup jen božích muk se u ní bělá, nad ním oblaka se valí ztmělá, Blanice se vine se strany... 25 Vzdychl poutník, čelo přetřel dlaní, volným krokem mířil k skalině; na známý zde balvan used’ maní – a již k duši přišlo vzpomínání, jak bývalo kdys v té hodině. Hošíkem zde malým odpočíval, matčin obraz v dálce vyhlížel – a zas v mysl dětskou sen mu splýval, jak se přihrne mu zlata příval... Jak to všecko v dávnu mizí, žel! A jak všecko v životě se liší od bláhových, dávných dětských snů! Jak naň zevšad kolem zima čiší, ač vystoupil na vrch mnohem vyšší, nežli sníval za dalekých dnů! Hle, jest knězem – ale bez oltáře, mistrem jest – však vzdálen učení, osud nevlídný jej těžce káře, pohasla mu hvězdy jeho záře, na čele má kletby znamení. „Co bys řekla, matičko má, asi, kdybys mohla přijíti mně vstříc? Plakala bys, jako plakala jsi, když jsi hladila mi dětské vlasy v čelo mne i v ústa líbajíc. 26 Jaké by as byly slzy tvoje, na čele jež dosud cítím hřát? Byly by to slzy nepokoje, či ty druhé, pro mé dobré boje? Ty, jichž mám – či jichž se nemám bát?...“ Ohlédl se, uzřel obraz její, na kameni k němu usedla. V očích se jí vskutku slzy skvějí, ale nepálí jej v duši – hřejí a tvář usmívá se pobledlá... „Díky, matičko má, díky tobě, že mne sílíš v této hodině – vím, že kdybys mohla plakat v hrobě, plakaly by tvoje oči obě, že jsem šel, jak měl jsem jedině. A spi v zemi o mne spokojeně – mám tvá slova v srdci hluboko; ptávám se jich, co mám činit, denně, jak mám kročit – v nenadálé změně vždy mně jasně vstoupíš před oko. Půjdu dále, jak jsem dosud chodil, pravdu vyznat nebudu se bát, byť bych za ni smrt měl dostat v podíl – půjdu v oheň, bych se znova zrodil, jako z tebe zrodil jsem se mlád. 27 A teď s Bohem, matičko má drahá – s Bohem, cesto moje minulá!...“ Povstal, měkký cit mu k srdci sahá, oko zakalila slza vlahá, matky vidina v ní splynula... Dále kráčí luční cestou v lesy, dávnou stopou v podrost, do mlází, mezi kapradí a mezi vřesy – táhlý zvuk se rozhlaholil kdesi, prachatický zvon jej provází. Ještě ohlíží se, potom mizí, stín jej zakrývá a větví sklon – ještě lem se kmitl jeho řízy, potom zmizel za pněm staré břízy... V neznámo zní za ním známý zvon... 28
NA KOZÍM.
Po zápasech, po bojích a válce, po dnech, plných hořkosti a ztrát – toto ticho od nepřátel v dálce, tento pevný na pahorku hrad! Tato jizba, tiché útočiště jako Betlém za minulých let, dokud nevěděl, co čeká příště, dokud nebyl zavržen a klet! Daleko jest nenávistná vřava, daleko jsou hádky, shon a hluk – hudba potoka jen zní tu hravá, chřástal kdesi večer volá z luk. Drevný les sem pryskyřicí dýše, tráva voní čerstvě skosená – skřivan jásavě se ozval s výše, dívčí píseň zní sem vzdálená. 29 Pan Jan strážcem jest mu, paní Anna Martou mu i dobrým andělem – pookřívá duše utýraná po zápasech se zlobou a zlem. Žije zase s jihočeskou zemí, z jejíž hrudy vzrostl jeho rod, nad níž, chudou, táhne oblak němý, do níž kane s chmurných tváří pot. Vidí zase jihočeské tváře, vytesané jako z kamene – ale v očích zamyšlení záře, ale oči jako z plamene. Tvrdé duby vidí, tvrdé suky, z nichž je složen lidu toho hvozd – ale v stisku mozolnaté ruky cítí, že i on z té půdy vzrost’. Cítí, že v té půdě kamenité kořeny má také jeho kmen, z ní že čerpal síly v nitru skryté, aby zůstal v bouřích nezlomen. Jak mu dobře, když tam v lese dole pod korunou lípy košaté ocitne se v lidu svého kole a zří v očích ohně rozžaté! 30 Tam ti v Betlémě a ti zde v Drevném jsou přec jeho jeden věrný lid, na němž jako na základě pevném může království své založit... Na lid tento myslí pracovitý, jeho nevědomou na sílu, na tajemné v jeho očích svity, k listu list když skládá v Postillu. Vidí před sebou ty prosté hlavy, jak se nad tou knihou sklánějí, aby postihly z ní smysl pravý, aby čerpaly z ní naději. Vidí čela vráskou rozbrázděná, vidí tváří zkamenělý rys – každá nad knihou je zamyšlena, kterou on psal v hradě Kozím kdys. Vidí, že se stále množí, množí, až jich plné Čechy, Morava – vidí, že z nich valný zástup boží na obranu pravdy povstává. Vidí, jak se nepřátelům staví, běd se nelekajíce a hrůz – k nebi týčí neoblomné hlavy, v ruce knihu, kterou psal jim Hus... 31
SVATBA.
Veselo na vsi, kvítí a fábory všudy, ženy a dívky se pestří jak makový lán, smějí se housle, píšťala píská a dudy bručivě volají v dálku, že každý je zván sem přes pole, lán. Hoch jako jedle, dívka jak bělostná bříza – přijďte se podívat, můžete na vlastní oči je zřít; tak jako v ráji rozkvétá máj, žene míza, motýl i květ praví, že není dobře ti samotnu být a bez druha žít. Svatba je u nás – struna si na houslích výská; švarná jest nevěsta – s pochvalou zaznívá do kraje z dud. Přijďte se s námi veselit z daleka, z blízka, nemysli nikdo, že nebyl by vítán, ať bohat či chud – aj, to by byl blud! Přijďte se s námi radovat, že kdož jsou mládi, v nichž jako v stromu a květině života koluje ruch, kdož si jsou v život souzeni, mají se rádi – byli dnes na věky spojeni, jsou nyní družka a druh, jak stanovil Bůh!... 32 V dálku tak zní to – z dálky též v dědinu chodí ženy i starci i děvčata, na hlavě holubic sníh. Radost je ve vsi a z radosti zpěvy a písně se rodí, z písní zas radost – a jásot se rozléhá, veselý smích až do luk a lích... Noví teď hosté se strany Ústí se blíží, v středu jich mistr jde vážný, má na čele oblaka dum – na svatbu jde, ač vidíš, že cosi jej tíží. Před ním již pověst sem dospěla o jeho příchodu v tlum a vzbudila šum. Hlava se chýlí ke hlavě, k ústům zas ústa, že přijde kazatel slavný, jejž poslouchat ve Drevný les z daleka lid chodí, jehož obliba vzrůstá, zástup jde za ním jak za Janem v krajině Jordánu kdes, že dobrý je kněz... Umlkly dudy, píšťala zmlkla i struny, výskání ztichlo i písně, dál hovor tu hlaholil jen, mistr když vstoupil na náves, na čele runy vrásek, však ve zraku záři jak za jitra letního den a nebeský sen. „Pán budiž s vámi při vašem rozradování,“ promluvil k zástupu, jako když zazvučí na věži zvon, „jako byl kdysi na svatbě s matičkou v Káni, jako tam zasedl s těmi, kdož v radosti jásali, On, jenž hořký měl skon. 33 Jako tam vodu proměnil ve víno divem, když přišla matička: „Nemají vína“,vína,“ On napojil jich – kéž vám dá píti nápoje ve slovu živém, vína, jež prýští se ze srdce, z prsou mu probodených a ze svatých knih! Kéž vám dá píti vína, jež dvanácti dával, kéž vám dá bílého chleba, jejž rozdělil v poslední den – abyste žízně neměli, trudu až nával bude vás chýliti za horka nad žito, konopí, len a vábiti sten! Kéž vám dá chleba, abyste nemřeli hladem za doby hrozné, kdy koukol jen roste a bodlák a pýr, dobrá kdy země úhorem leží a ladem – a dělník dobrý je od práce odháněn, že ruší mír jak ohyzdný štír. Přijď, Pane, mezi bratry mé, mezi mé sestry, jako jsi do Kány přišel, když svatební hlaholil kvas, viz tento záhon pro oko milý a pestrý: věřím, že vyrůstá na něm i hojný a zrnitý klas – přijď mezi nás!...“ Dál mluvil mistr, na jehož čele je kletba, která jej vyhnala z Betléma, z Prahy až do těchto míst; vzchází tu jeho dobrá a bohatá setba, ačkoli vichru jej pohání nevlídný závan a svist jak urvaný list. 34 Hořely oči, na mistra upřené v žasu, planula srdce, jimž manou byl nebeskou slov jeho zvuk – viděl jsi růsti obilí přetěžkých klasů, tušil jsi, k žatvě že bohaté volá již z dalekých luk kdes křepelčin tluk. Ženám se v duši ozvala podivná tucha, není-li tento, jenž mateře české byl z Husince syn, prorokem velkým, poslaným z božího ducha, zrozeným, aby nás k pokání volal i k obmytí vin a pro velký čin? Muži zas pevně bezděky svírali pěsti, jako by cepy v nich svírali, sudlice, palcát či meč, jako by příští zvaly je, neznámé zvěsti pro zákon boží a pro slovo Kristovo v posvátnou seč i pro českou řeč... Utichlo vše, když umlkly Husovy rety – jako by nebyl dnes v dědině veselý svatební hod: byly to božích budoucích zástupů čety, ze srdcí rostl jim tajemný kalich a tajemný plod jak z posvátných vod... „A nyní, bratří,“ zazněla do ticha slova, „a nyní, sestry, se navraťte k veselí, v svatební vír, dudy ať české z hluboka zazní vám znova, když se vám ozvala do srdcí ozvěna nebeských lýr – a buď s vámi mír! 35 Nepřišel rušit vaše jsem svatební hody, jako jich v Káni kdys nepřišel porušit sladký váš Pán – nápoje dal jim, vína jim utvořil z vody plničké kádě, že div jeho s radostí hlásán a zván přes pozemský lán. Ženichu mladý, šťastný ať život tě čeká, nevěstu spanilou v lásce vždy k šťastnému životu voď,“ končil svou řeč a slova jsou k podivu měkká. „A ty mu, nevěsto, jakož Bůh stanovil, potomky zroď a věrná buď choť...“ Odešel zvolna. Zda se k nim navrátí jednou? Zase zní dudy, však jinak teď zvučí jich bručivý hlas – chvílemi při něm oči tvář mistrovu shlédnou a duše za jeho slovem sní, jak bylo v Kanánu as o svatební kvas... 36
PŮJDU!
Dvě ruce věrné bratrsky se stiskly, dva setkaly se páry zřítelnic, dvou duší city jiskrami v ně tryskly, dvé srdcí věrných bušilo si vstříc. Den dokonával nad věžemi Prahy a v soumrak měnil se jak oheň v dým – dva loučili se druzi stejné snahy, dva přátelé: Jan Hus a Jeroným. Den jasný míjel, již se zpozdívalo a s večerem se plížil stín a chlad – i léto pominulo, ještě málo a smutný přiblíží se listopad... „Vždy spolu šli jsme za to bojujíce, co s tebou hlásám, miluji a ctím – však nemám síly s tebou do Kostnice, neb půjdu-li, vím, že se nevrátím.“ 37 Hlas Jeronýmův děl tak, náhle měkký, neb srdce schvátil nenadálý cit, že přítel s ním se loučí na vše věky, že přišel se s ním navždy rozloučit. „„Já půjdu, není se mi čeho báti – což Zikmund nedal bezpečný mně list? Což neslíbil, že králi zas mne vrátí, byť koncil řekl, že jsem Antikrist?““ „Ó, chraň se jeho bezpečného listu, jak léčce vyhýbá se lesní zvěř! Až přivede tě k neblahému místu, sám odevzdá tě nepřátelům, věř!“ „„A byť bych věděl jistě, že mne zradí, byť věděl bych, že do jámy jdu lví, neb že se odvažuji v hnízdo hadí – jdu přece za svou pravdou, Bůh to ví!““ „Aj, Kristus také nešel mezi Židy a vyšel se svou pravdou za Jordán, když zřel, že smrtí jeho chtí a bídy. A byl to přec náš Spasitel a Pán!“ „„Vím, v Efraim šel, nešel v Jeruzalém, tam učil lid, v čem spása jediná – však šel zas k Židům v čase k činu zralém, však šel, když přišla jeho hodina. 38 Má přišla též. Já neposlechl hlasu, jenž kdysi před soud povolal mne v Řím – však nyní jdu, když přišla plnost času, byť věděl bych, že v ohni uhořím. Hle, Zikmund král, byť neupřímně, dává mně slovo své a bezpečný svůj list – když nepřijdu, mně řeknou: Ejhle, vzdává se bez boje, své pravdy není jist! Aj, celý svět se sejde do Kostnice, kam koncil povolal mne před svou tvář – když nepřijdu, řkou: Ejhle, skryl své líce, neb pravdu znetvořoval a byl lhář! Noc veliká když přišla, v město Židů šel Pán, jenž řídí čistých srdcí říš, by umřel přede tváří všeho lidu, by všecek národ viděl jeho kříž. Má také nyní přišla velikonoc, jdu v Jeruzalém, jako šel můj král – ti jdou tam, lži kdož usilují o noc, Čech se svou pravdou jít by se tam bál? Ne, bratře, půjdu a jak dosud doma dám za pravdu tam slovu svému znět – jak vroucím srdcem, horlivýma rtoma ji budu bránit, ať zří celý svět! 39 A za pravdu-li shořím na hranici, ať také křivdu mou svět celý zří – ať slyší hlas můj z ohně volající: Já shořím – pravda má však neshoří!““ 40
PAN JINDŘICH LACEMBOK.
Kněz betlémský a lidu kazatel již na cestu se vydal od Krakovce, by před tváří se zjevil nepřátel, co bludného v něm zřeli duší lovce. Jel do Kostnice hájit pravdy své, s ním Václav z Dubé, pan Jan Kepka z Chlumu a mnozí jiní věrní Čechové, jež vídal pod svou kazatelnou v tlumu – a v Plzni stočil k nim své brůny krok pan Jindřich Lacembok. Chtěl se svým Mistrem jako v Praze být, když poslouchat jej do Betléma chodil, chtěl kazatele před koncilem zřít a na vítězství jeho míti podíl. Neb Hus že nad preláty zvítězí, to jasno bylo mu jak slunce v nebi – a kdyby chtěli Mistra v řetězy a v pouta jímat, pochodili zle by: jim nebezpečný věru byl by sok pan Jindřich Lacembok. 41 A v Kostnici když zastavili klus a uslyšeli Jana od papeže, že jistě bezpečen jest Mistr Hus u vdovy Fidy v stínu hradní věže – jel Zikmundovi králi v ústrety, a když král vjížděl slavně do Kostnice, co hvězdy nebem byly rozsety a dole plály pochodně a svíce – v průvodu, rukou hrdě opřen bok, pan Jindřich Lacembok. A Husa našel v těsné, chladné kobce, zřel jeho křivdu, jeho muky zřel, zřel jeho na svědky i na žalobce, co z toho dále pojde, přemýšlel – a všechno uváživ, meč v pochvě nechal a slyšev, jak štvou Mistra: „Vzdej se, vzdej!“ a on jak v Písmě štít svůj hledá, spěchal mu radit: „Dobrý muži, nehloubej!“ Neb viděl sílu nalíčených ok pan Jindřich Lacembok. A viděl Husův smutek, nemoc, půst, vézt z kláštera jej do žaláře v hradu, zřel moci kardinálů náhlý vzrůst, zřel Zikmundovu nestálost a zradu, zřel marnou Mistra v chrámě obranu, jak z ruky biskupovy kat jej jímá, jak z Kostnice jej vedou po ránu, 42 až v ohni umučen byl mocí Říma, zřel, jeho prach jak vržen v Rýna tok – pan Jindřich Lacembok. Zřel Jeronýma, druha Mistrova, jenž bujnému vždy podoben byl oři, jak také poutá ruka katova, jak plamenem týmž jako Mistr hoří – zřel, co jsou ti, co církev a co král, sám ptal se, co má jemu býti cílem – dal odpověď si – a již skutek zrál: přisáhl věrnost církvi před koncilem. Neb věděl, komu dáti na úrok, pan Jindřich Lacembok. A nebyl spálen ani neumřel, v tisících vnuků nekonečně žije: týmž zrakem dívají se, jímž on zřel, touž hlavu moudrou nese jejich šíje. Kam jíti, věděl povždy jejich rod, vždy šel, kam vítr točil korouhvici; když českou zemí tekl krve brod, když jiní mřeli mečem, šibenicí – vždy za tím šli, jak řídíval svůj krok pan Jindřich Lacembok. 43
PÁLEČ.
Měl Kristus svého Jidáše a Hus měl svého Pálče. Jej jako bratra miloval, s ním trávil mnohý den, s ním pravdu v Písmě hledaje a slovem za ni válče měl jeden velký, mocný cit a jeden velký sen: Zřít zase církev Kristovu tak čistou, jako byla, když apoštolé vedli ji, jak Ježíš každý chud, kdy o království božím jen na této zemi snila, o mučednické koruně, ne o té z drahých rud. A když se proto na Husa bouř přivalila zloby, šel Páleč svědčit do Říma o snahách jeho ctných, by církev se zas oděla v šat z panenské své doby – a když se vrátil, zradil jej za třicet stříbrných. Jidáše lítost zkrušila, když den vstal po zločinu, šel, peníz v chrámě povrhl a zhynul osidlem – však český Jidáš po léta svou rozmnožoval vinu, se zákonníky spojil se a radil v záští zlém. 44 Po léta pletl na bratra bič s nimi stopramenný, po léta znovu zrazoval jej kněžím den co den, po léta štval jej jako laň – až kletbou obtížený Hus v hlubinách se hvozdů skryl, uštván a unaven. Však marně: Páleč celý svět zval k honbě na přítele, i krále zvala Zikmunda Pálčova polnice – i vyšel Hus a pravdu svou šel obhajovat směle, kde nepřátelé spojili se ve zdích Kostnice. Když jali Krista Ježíše a Pilátu jej dali, Jidáše lítost schvátila a zkormoutila jej – když Husa jali proradně a svobodu mu vzali, zasmál se Páleč jásavě a v divý dal se rej. Když Jidáš vedl žoldnéře na Krista v Getsemany, políbil mistra na čelo a mlčel jeho ret – však český Jidáš přítele když zradil, slovem hany, pozdravem bod’ jej nejhorším, co světem stojí svět. Se stromu Jidáš – zoufání plod – visel v smutku smrti, když Ježíš na Golgotu šel a nesl si svůj kříž – když Husa štvali v Golgotu od zimy v léto chrti, Páleč se na kříž věšel mu, by byla větší tíž... A hranice když nad Rýnem již byla navršena, on ještě přisáh’ před Husem, že neměl k němu zášť – a Husa když už ztrávila moc ohně roznícená, on zahanbením před světem tvář svoji neskryl v plášť... 45 Kříž na Golgotě zpráchnivěl, plameny shasly rudé, o Kristu pějí pašije a píseň o Janu – však v pašijích i v písni též vždy vzpomínáno bude, že Pán měl zrádce v Jidáši, Jan v Pálči Štěpánu. Že Krista, který učení nám lásky nesl nové a za nímž Husa vodíval vždy srdce chvat a klus, dal Jidáš v ruce nepřátel na hoře Olivové – však bídnějšího Jidáše že našel v Pálči Hus. 46
SEN MISTRA JANA.
Tma nevlídná a vlhkost pronikavá, stěn těsné semknutí, že v šílení když vězeň povstal, bila o ně hlava – toť Mistra Jana bylo vězení. Sem dovlekl až břímě svého kříže kněz Páně dobrý, sluha oltáře, zde poslouchal, jak voda stěny líže, vln pěny stříkaly mu do tváře. Zde za bouřlivých, nekonečných nocí v sny jeho padal hukot jezera – však hůř mu bývalo, když s kněžskou mocí sem vcházívala zloby příšera. Vždy potom uslabené jeho tělo v svou náruč jímal spánek neklidný – co muk si za těch nocí vytrpělo, co duše přestála si za ty dny! 47 Vše viděl v snách: i útěk církve hlavy, i mistra Jeronýma zajetí – a plazi hnusní, příšerní a draví zas jemu zjevili se po třetí. Boj se sny měl a s úzkostmi a hrůzou, zřel věznění své, soudy, zřel svůj skon – zřel, vše jak dokola se hemží luzou, a k sloupu kdo jest přivázán, toť on! Dav jásá kolem něho fanatický, škleb křiví tváře popům, prelátům – již zapaluje dříví netvor lidský, dým stoupá k Mistra zpívajícím rtům. A on se dívá přes nepřátel hlavy a v dálce vidí jinou hranici – a na ní, Bože, koho oheň tráví? Toť Jeroným jak svíce hořící! Dál zrakem zbystřeným zří do daleka, ač sžíhají jej ohně jazyky – jak ohnivá by rozlila se řeka, zří všude hranic počet veliký. A na nich není více mučenníků, jich těla dávno rozpadla se v prach – jen na zástupy tučných kanovníků a na kardinály z nich padá strach. 48 Vždyť ohně jejich nelze uhasiti, vždyť světem šíří hroznou proměnu: jak slunce do všech úhlů světa svítí a všude roste moře plamenů. A Pravda, pro niž jeho upálili, v těch ohňů záři všem je zjevena – ó, marně hledají, jak by ji skryli: všem září slova její plamenná!... Vstal vězeň bledý ze sna v usmívání... A kněží s Pálčem zas v tu hodinu když přišli přemlouvat jej k odvolání, děl: Pravdu držím, s pravdou zahynu. 49
HUS V GOTTLIEBENU.
Tvrdá věže, temná věže pod mraky se tyčí, ve vysoku v slámě leže v ní kněz holubičí. K reptání úst neotvírá, stojíť při něm jeho víra; ale křivda jeho – spěže hlasem k nebi křičí. Dlouhé noci, tmavé noci, noci bez souhvězdí! Kněz tu leží bez pomoci, ruce skuty ke zdi v chmurné věži Gottliebenu, po věčném že sáhl věnu. Že sáh’ věčném po ovoci, svět mu kacíř přezdí. Chmurné mraky, těžké mraky po nebi se ženou – v roznícené táhnou zraky, v duši opuštěnou: 50 jeho pravdy osud zdali s ním též v ocel nespoutali, a zda vykoupí ji taky svého žití cenou? – „Pochyb stíny, černé stíny, jak jste chmurné velmi – jako jícen propadliny do očí by zřel mi! Osud pravdy mé mne děsí: až mé tělo spálí kdesi, shltnou ji též laskominy dravé lidské šelmy?... – Pochybnosti, pochybnosti spárů neurvalých, což se vám snad nevyprostí kněz nejmenší z malých? Zda mi budou odpuštěny vaše stíny, plné změny? Vždyť i Kristus volal: „Dosti,“ když váš prázdnil kalich...“ * Zornice zří zanícena v duše žhoucím plání – kam zmizela šedá stěna? Pravda to či zdání? 51 Bledá nad ním svitá záře – Kristova v ní tichá tváře usmíváním rozjasněna níž se k němu sklání. A kam ruka ukazuje hřebem probodená, s Kristem kříž se pozdvihuje, pod ním v slzách žena – kolem kněží, farizeji jeho poslání se smějí, kdo však z jeho učňů tu je, tich jest jako pěna... Obraz bledne – ale za ním jiný již se zvedá: Ženy usedají lkáním, zástup mužů volá: běda! Zákonníci slzí žalem, zpustošen jest Jeruzalém, v dál zří k pahorkům a pláním zřícenina šedá... Obraz rozplynul se v páře, jiné z ní se rodí: Učenníkům planou tváře, od měst k městům chodí s pravdou Ukřižovaného, davy učí věřit v něho, 52 s jeho slovem plným záře v dál se plaví lodí. V Řím se plaví, káží, učí, v katakombách kryjí; z krve mučedníků pučí, čím sta jiných žijí – až kříž umučení Páně v záři skví se s hrdé báně a zvon chválou jeho zvučí v pyšné Byzancii... * Mizí zjevy, divné zjevy v chmurnosti i kráse... Sní-li, bdí – kněz jatý neví; jemu jenom zdá se, že se ještě po něm točí nevýslovně dobré oči a že úsměv nad úsměvy na něj usmívá se... – „Ó, můj Pane, dobrý Pane, rozumím Tvé řeči! Prorok složí tělo štvané, údy zhynou v křeči – ale Pravda nezahyne: obhájce si najde jiné, pošlapána znova vstane v slávě ještě větší. 53 – I když v kouří, v dusném kouři zahynu a shořím, nade mnou když mrak se schmouří od Kostnice po Řím – pravdy moji neupálí papežové ani králi... Přijde čas, kdy jarní bouří rozletí se k mořím! – – –“ * Gottliebene, Gottliebene, běda tobě, běda – vězení tvé opevněné vítězství ti nedá! Žes jal kněze Pravdy věčné, nehynoucí, nekonečné – jarní bouř se na tě žene, z Šumavy se zvedá! Hrdý Říme, pyšný Říme, jásej nad hranicí: Pravdu, která v srdcích dříme probudíš tou svící! Probuzené tvoje děti budou tebe opouštěti za tím, jejž tu v ohni zříme, tisíc po tisíci! 54
MODLITBA HUSOVA.
Ó, Pane, jemuž odevzdal jsem při svou, Kriste Ježíši, stůj při mně, abych vytrval v Tvé pravdě, kterou’s poznat dal mně v lásce svojí nejvyšší. Ó, znám se ke své slabosti, vím, jsem jen jako třtiny stvol, že nedovedu v radosti přijímat zkoušek krutosti, jak radil Jakub apoštol. Však vím, Ty neodsoudíš mne, jenž, čistý sám a bez hříchu, jsi večer po skonání dne v úzkosti chvěl se tajemné, než sáhl’s po svém kalichu. Vím, že bys moh’ mne zbavit pout, ba z ohně, jenž se rozhárá, by po údu mně trávil oud, mne moh’ bys vyvést vůní rout, jak z hrobu vyved’s Lazara. 55 Však o to nechci, Pane, ždát; ať světa moc mne rozdrtí. Jen to mi račiž, Kriste, dát, bych pevně doved’ vytrvat při pravdě Tvé až do smrti! 56
ZIKMUND.
Chmurně na svém stolci v refektáři Zikmund sedí v zlatohlavu záři. Čelo ryjí vrásky hluboké, temné oko nepokojně těká tichých, bledých tváří od člověka v shromáždění hlučné, divoké, chvíli zase před se v prázdno zírá, dlaň co křečovitě v pěst se svírá a co rty jsou pevně zaťaty. Není radost, co mu hlavou víří a co jeho zřítelnice šíří: „Že jsem list mu dával proklatý! Že jsem slíbil, zpět jej Václavovi poslat domů do Čech na soud nový, nedohodne-li se s koncilem! Tato pře zde neskončí se hladce: nejen o bludaře – o mne, vládce, také běží v tomto víru zlém.“ A byl vír to jako mořský věru: v rozzuřených, zlobných hlasů steru 57 zanikaly věty Husovy – na těch vlnách, vzdmutých vichru vztekem, co chce plavec s láskou v oku měkkém na lodičce pravdy Kristovy? „Šílený by k němu v loďku sedal – zlámaného peníze bych nedal za obou těch bláznů životy“ – řek’ si Zikmund, ale v tom se střetl s pohledem, jenž k němu tiše vzlétl plný výčitky a dobroty. U srdce jej bodlo, krev se k tváři proudem hnala, rudou studu září polila ji celou po čelo – Petrovu jak tvář i čelo, skráně za neblahé noci, oko Páně s výčitkou když na něm utkvělo. Bouř se zase zvedla, na lodici nad hlubinou vod se zmítající útočila divým přívalem – a tu Zikmund, sklopiv oči prve, utišoval příval vlastní krve v hluku pod klenbami nastalém: „Vždyť jsem varoval jej, proti sněmu, proti přívalu vln zdviženému aby nestál v tvrdém odporu, pro život by na milost se vzdal mu, od něho by přijal míru palmu 58 za odvolání a pokoru. Bude-li však tvrdošíjným dále, ať nežádá od Zikmunda krále, aby v ochranu bral kacíře...“ V tom zrak padl z Dubé na Václava, Jana z Chlumu kmitla se mu hlava, Petra z Mladenovic, písaře. Rudý dřív, ted’ myslil král si bledý: „Jak to řekl z Chlumu naposledy? Ano, pravdu praví, pravda jest: já jsem chudý zeman v naší zemi, sám bych však chtěl rok jej přede všemi hájit, by nemohla na něj lest. A jsou mnozí u nás velcí páni, z nichž hrad pevný každý, k bojování lidu cvičeného hojně má – ti by hájili jej ne rok celý jako já, však jak by dlouho chtěli proti králům těmto oběma!... Tak to řekl!... Toho odhodlání byli v Čechách zemané a páni, než Hus dostal bezpečný můj list. Což když koncil kacíře jim spálí? Povstanou snad proti svému králi – a můj příští trůn zda bude jist? Není možno zpupným panstvu věřit, snad bych přec měl s koncilem se změřit a si Husa nazpět vyžádat?...“ 59 Bouře zahučela silou hromu, od klenby se odrážela domu, jak by zeď se měla rozpadat. Na vztažených rukou řízy vlály, oči zášti plné blesky plály, ústa nenávistí zuřila... „Hle, toť větší moc,“ král Zikmund soudí, „nežli vaše, pošetilí bloudi, celá Česká země zpozdilá. Kdo má tuto sílu po své straně, vysměje se vašich paží ráně, pane z Dubé, pane ze Chlumu. Tato moc má peklo, nebe, chrámy, proti vašim tisíc paží dá mi – snadno přivede vás k rozumu!...“ A když, blesky ještě maje v zraku, přistoup’ k němu Petr,Petr z AlliakuAlliaku, přísný, neústupný kardinál: „Víte, že z těch věcí jedné dosti, aby odsouzen byl bez milosti,“ zašeptal mu tajně Zikmund král. „Může-li být vina jeho větší? Proto zabraňte mu všecky řeči – ať se vzdá vám, jinak buď vám v plen. Ať jen odvolá a odpřisáhne – jinak ďábel po duši mu sáhne, na hranici bude upálen!“ 60
VŠEM VĚRNÝM ČECHŮM. (10. června 1415.)
Brk bílý s čistou blanou svistem hovoří, tvar písmen hrotitých se v řádky staví: ponesou pozdrav přes zelená pohoří, přes mnohou řeku drahé do dálavy, kde na pomezí hory stojí okruhem a v srdci země Praha sterých věží, kde oráč těžkým krokem stoupa za pluhem a myšlenky své pouští bez otěží ne v starostech jen o tvrdý chléb vezdejší, leč také o tom, co je zlé, co pravé, co podstatné je v žití a co vedlejší, co trvalé a co jen přeletavé. Tam do té země, v které nový Betlém vstal, by Kristus v něm se znova z Písma zrodil, by bohatým i chudým znova uchystal, co všemu lidu dávno nechal v podíl. Tam do té země věrným Čechům všem, jenžjež Boha milují a budou milovati, ať ve zlatě a kmentu vládnou palašem, či v režné kytli dřou se na souvrati – 61 ten pozdrav posílal a s ním své duše kus, než pravdě za oběť své tělo složí, kazatel betlémský a Mistr Písma Hus, v naději neochvějné sluha boží. Psal v žaláři jej, v řetězích a okovech, čekaje svého na smrt odsouzení. Chlad vězení jej studí, sráží jeho dech, stín chmurných zdí mu béře světlo denní – a za krátko snad obejme jej smrti chlad a světlo života mu bude vzato, že věčný život lidu svému v srdce klad’ a věčné pravdy rozesíval zlato. Ti, kterým Kristus zákon lásky odevzdal, by kázali jej všemu pokolení, jej vydají, že kacířem se být jim zdál, jak zkázoplodné bejlí k upálení. On dobrým být se snažil, boží království zde hledal a své bratry k němu vedl – a koncil, který v pýchy purpuru se stkví, se celou silou proti němu zvedl, jal kněze bezbranného dlaní násilnou, tíž řetězů a pout mu připial k rukám, dal v žalář jej, kde stěny chladem k němu lnou, a nyní odsoudí jej k ohně mukám. A on přec vždy jen pravdu hledal zářivou, by obhájil ji, přišel do Kostnice – a zde jen zloba s nenávistí na něj řvou, jak pohltily by jej, hledajíce; 62 když žádá, že by z Písma poučen být chtěl, v němž jeho pravdy nepřebraný poklad – jen křičí: Odvolej, co za pravdu jsi měl, nám poddej se, sic budeš ďáblu proklat!... To vše mu hlavou táhne, když ten píše list všem věrným Čechům, kteří k němu stáli, by ještě naposledy řek’ jim, že jest čist, že v pravdě stál jen koncilu i králi – by rozloučil se s nimi, kterým v Betlémě i na Kozím a pod Krakovcem kázal, než vyšel pravdy hájit České ze země a nežli nepřítel jej k upálení svázal. To vše mu hlavou táhne, když se zastavil, co v odkaz poslat do země svých dědů?... Zří znova vše, co prožil od prvních zde chvil, ve vlastních utrpení kráčí sledu, vše znova přemýšlí, co zkoumal tisíckrát, zda pravé jest, co držel, učil, psával, zda dobře jest, že pravdy své si nedal brát, byť násilím šel na něj zloby nával, zda on je v právu, který z Písma Páně vzal si naučení lásky nekonečné, či oni, jimž se v Písmu pramen zdál být jejich pýchy jen a moci věčné?... A domysliv, psal v odkaz české do dáli: „Též prosím vás, byste se milovali, násilím dobrých tlačit byste nedali a pravdy byste každému vždy přáli.“ 63
KE HRANICI.
Hranice již připravena, lid se těší na divadlo: pálen bude arcikacíř tvrdošíjný, vzdorovitý, shoří jako jeho knihy, na hřbitově mezi kříži v oheň právě uvržené. Vizte, jak se bortí, kroutí kožené jich, tuhé desky, kterak v ohni svíjejí se velké, bělostné jich listy, plné bludů nejhroznějších – slyšte, jak to z ohně syčí jako prosba za spasení, smilování, odpuštění! Avšak marně. Ohně žhoucí jazykové vyplazení knihy lačně olizují ohniví jak pekla psové, sežíhají, pohlcují, co se zlíhlo v bludné mysli, 64 prokletý co učil jazyk, prokletá co ruka psala, že ni prášek nezůstane po učení kacířově. Do žlutava rozžhavené listy nyní v ohni svítí, po chvilce již hasnou, temní, až jen černý uhel zbývá, a ten v troud se rozpadává. Tak i arcikacíř shoří, česká hus nám upeče se! Než dosáhne slunce boží polovice svojí dráhy, ztráven bude bludař ohněm, rozpadne se v prach a popel – a ten vezmou vody Rýna, v dálné moře odplaví jej, by ni prášek nezbyl tady po kacíři nad kacíře, po Čechovi paličatém... Plamen tryská, jiskry srší z listů ohněm rozpálených – zástup hýří, zástup šílí, dílem zhouby rozjařený, planou oči, blouzní ústa, údy křepčí v divém reji... Novou knihu přihodili, výše oheň zaplápolal – 65 výše vzplála radost lidu, průvod když se zjevil očím, v němž byl veden arcikacíř, aby shlédl zkázu knih svých, nežli bude sám jak ony ohněm spálen na hranici. Aj, sem v tlupě ozbrojenců kněz vyhublý ubírá se bledé tváře, na níž psaly dlouhé muky svoje písmo a v níž divnou září planou velké, hluboké dvě oči. Pohled jejich plný míru padl nyní na hranici, zanícenou prostřed hrobů. Na okamžik tichý úsměv zahrál kolem tenkých retů – kacíř církví zavržený dlouze, tiše v oheň hledí, jenž mu rychle, lačně sžírá, co psal v chvílích posvěcení na potěchu bratřím Čechům... Jásot ponenáhlu zmlkal. Rozjařený lid se ztišil, zmaten zjevem kacířovým, podobným spíš prorokovi, podobným spíš Spasiteli, vedenému na Golgotu. 66 „Hoj, kacíři nad kacíře,“ mnich zavolal přísné tváře, aby skončil trapné ticho, zmatený lid aby zbavil vlivu kouzla nedobrého. „Viz, jak tvoje bludy hoří, viz, co z nauky tvé zbude!“ „Nevěřte, že bludy hoří na těch listech, které v plamen uvrhli jste ke zničení,“ obrátil se bledý vězeň k lidu ještě zamlklému. „Ty, kněže, se nedomnívej, že zde shoří boží pravda, kterou v knihách svých jsem hledal. Pálíte zde moje knihy – ale pravdy nelze spálit. Vyjde z ohně čistá, krásná, z ohnivé jak vyšli pece mládenci tři beze škody!“ Ticho kolem, ani hlesu. Vida mnich, že všecka ústa sevřena jsou u mlčení, vida, že ni jedno rámě nezvedá se na kacíře – volá náhle hlasem bouře, omámený lid by zbavil zlého, ďábelského vlivu: 67 „Hrůza, lidé! – Antikrista, ďábla slyšeli jste mluvit! Vzhůru, dál s ním ke hranici, ať vás všecky neopřede v pekelné své sítě zkázy, jako on ať nezhynete pro kacířství na hranici!“ „Kacíř, kacíř,“ slyšet hlasy poděšených posluchačů. „Ke hranici! Ke hranici!“ volají už v chvíli příští. „Uvidíme, zdali z ohně vyjde jak tři mládencové!“ – zase kněz, a za ním zástup: „Uvidíme! Ke hranici!“ A již hnul se od hřbitova průvod s Čechem pobloudilým – a lid jásá, že se blíží okamžik, kdy k popravišti dospěje až s Mistrem Janem, uzří jeho úzkost smrti, hranice až pod ním vzhoří, na obět již čekající. Shoří jako jeho knihy, které proklel svatý koncil a jichž poslední už listy doplanuly, dodoutnaly na hranici na hřbitově... 68 Jásá zástup, lačný vraždy – a bludař jde mezi dráby, jako k vítězství by kráčel! Ani smrti nehrozí se, tvrdošíjný! V usmívání jenom cestou zpívá žalmy a zas hlasitě se modlí, jako na kříži kdys Ježíš: „Otče, nepokládej za hřích těmto, co zde na mně činí! Dej, ať u Tebe je spatřím navrácené, osvícené vítěznou Tvou, svatou pravdou!“ 69
EJHLE, KACÍŘ.
Věku patnáctého, léta patnáctého šestý červenec... Ke hranici dříví ohněm vzníceného šel si pro věnec mučednické slávy následovník Krista, ryzí jeho pravdy věrný hlasatel. Že mu nad sám život byla pravda čistá, padl jak Pán jeho v ruce nepřátel. Kazatele vedou z města ke hranici, jako Ježíše kdys na vrch Golgaty – v zástupu zas farizeji, zákonníci jako kdysi, biskupové s preláty. Místo trní čapku s nápisem mu dali: Ejhle, kacíř! A dav slepý volá, když jej dým už halí: Ejhle, arcikacíř! On však tichý, klidný, rozjasněných lící žalmy zpívá si... Až zde na prach shoří, roven bílé svíci, ať jej prohlásí světu za kacíře, který učil bludu – on zde klidně kráčí přes věčnosti práh, 70 pro bázeň že smrti, pro zmar těla, údů pravdy neodvolal, křivě nepřisáh’. Krátce bude pálit oheň jeho tělo – zapřít pravdu však, již duše poznala, v ohni bez konce by svědomí se chvělo, vždy by pálila je lhářů pochvala. Jak mu lehko nyní, že mu nápis dali: Ejhle, kacíř! Že dav slepý volá, když jej dým už halí: Ejhle, arcikacíř! A duch jasný letí k milované Praze, české za hory, kde lid pravdě učil, kterou platí draze, v lány, úhory, jimiž chodil, dobré rozsívaje zrní – napomenutí mu nese poslední: Pravdu drž, můj lide, zvol raději trní, než bys opustil ji, než se rozední. Lež se bude k tobě blížit s usmíváním, o bratrství mluvit, svaté svornosti – ty se nedej mýlit tímto lásky zdáním, pro lži pochvalu se pravdy nezhosti. Raději ať zve tě, plna žluči, octa: Ejhle, kacíř! Z jejích úst buď pro tě nejmilejší pocta: Ejhle, arcikacíř! 71 NA HRANICI. Zde tedy jeho cíl, zde vrchol Golgoty je, kam dovlekli jej až jak Pána jeho kdys – zde ohněm zhynout má, co dočasně jen žije, i údů jeho sval i tváře jeho rys. Zde tedy dokoná svůj život v pravdy službě, již povždy hledal jen a nikdy nezradil – zde dospěl konečně k své nejvřelejší tužbě, by za pravdu mu přán byl mučednický díl. Hle, zde ten v zemi sloup – toť strom jest souzený mu, kde zří již tajemný plod smrti svojí zrát!... „Ó, Pane Ježíši, smrt hroznou v ohni, dýmu pro evangelium tvé vytrpět chci rád!“ Tvář hoří nadšením a oko jeho plane, když kat mu sukni svlék’ a k sloupu řídí chod a kdos když zavolal: „Ať kacíř tváří stane, kam slunce zapadá, ne slunce na východ!“ 72 Slét’ úsměv na rty mu, když v západ obrátili jej tváří u sloupu. Ó, bloudi! K východu přec letí jeho duch, kde kraj jest nad vše milý, přes hory v Českou zem, k českému národu... „Buď s Bohem v dálce tam, ty země milovaná, buď s Bohem, lide můj – a vždycky pamatuj, že pravdě učila tě ústa proklínaná, ji znej a miluj vždy a do smrti v ní stůj!“ – Aj, hrubé provazy již tělo jeho váží a řetěz rezavý jej tvrdě poutá v sloup – již dříví hranice kol něho stojí stráží, čím více vrší se, on zapadává hloub. Však hlava stále výš a k nebi jasně zírá – i Ludvík falckrabě když zvolal k němu: „Hej, spas, bloude, život svůj, rci, bludná že tvá víra – já zvu tě naposled: Co’s učil, odvolej!“ „„Bůh sám je svědek můj, že neučil jsem bludů, jež na mne svědčila a z nichž mne nařkla lež. Já pravdě jen jsem chtěl – a při té pravdě budu stát v poslední svůj dech, s tou pravdou zemru též!““ Ta slova pověděl a oči k nebi zdvihá, když sláma zaplála a polena a klest – a zdá se mu, že tvář se matky mu tam míhá, i šepce otázku, zda takto dobře jest? 73 A vidí usmívat se přemilou tu tváři – a úsměv radostný též k jeho líci slét... A v kouři dusivém a v ohni rudé záři jak tří kdys mládencův se rozezpíval ret. „Ó, Kriste, králi můj,“ verš písně jeho volá – a náhle oko zří, jak nevýslovná zář se před ním rozlila, jíž oko neodolá, a z ní se laskavá naň zadívala tvář, již v snění vídával, když čítal v Písma knize, již vídal na hoře, jak učí všecek lid, a za níž chodíval vždy ve své kněžské říze, když hledal pravdy zjev a srdce ráj a klid. Ó, jak mu blaze jest v těch očí zadívání, jež v žití hledával vždy v citů vznícení! Hle, Pán se k dobrému již služebníku sklání... Co hledal v životě – teď našel v plameni! A mdloba přesladká jej náhle zachvátila, v ní hlavu naklonil a na hruď vidiny ji složil nebeské, jež přišla k němu bílá v okamžik poslední – poslední hodiny... 74 NEZAHYNUL! Již zpívající umlkla a modlící se ústa, kouř dusný Husa zahalil a oheň výše vzrůstá; vzat život, jenž jim překážel, hranicí náhle zkrácen – strom dobrý vyťat z kořene a mocí na zem skácen. A drsná ruka katova i kosti rozdrtila, by lépe mohla ztrávit je plamenů žhoucích síla: hnát kyjem na prach rozbila, jenž k Betlému jej nosil, kde kazatele milého lid o útěchu prosil. I obě paže rozbity, jež s láskou k všemu lidu se vztahovaly v žehnání a radost nesly v bídu; i články prstů zdrceny, jež Čechům knihy psaly, by učili se pravdu znát a by ji milovali. A lebka, která v číši své chovala jeho ducha, v níž boží pravdy radostná se rodívala tucha, z níž myšlenky se rozlétly, jež koncil nyní dusí – je také na prach zdrcena a rozbita je v kusy. 75 I šíje, která nechtěla se sklonit před papeži, i žebra, v nichž byl srdce stan, teď na prach tady leží – a samo srdce ze zlata, jež tolik milovalo, teď nabodeno na rožeň, by lépe ohněm vzplálo. A ten již znova ztravuje, co na pospas mu dáno, i sukni dostal Mistrovu – a již je dokonáno. Prach, popel sebrán s oharky a vmeten v Rýna hloubi – ať nyní voda dokončí poslední dílo zhouby!... Je zničeno, co tělesné, však věčné nezhynulo! Co na perutech nadšení se k nebesům až pnulo, co ústům kárat dávalo blud váš a vaši pýchu, co odkrývat jej nutilo peleše vašich hříchů – čím od vás lid svůj odvracel a za pravdou jej vodil, čím na konec se přihlásil svůj mučednický o díl – to mníte že jste spálili s tím tělem zhublých oudů, to mníte že jste uvrhli do kalných Rýna proudů? Ó, blázni! Zdaliž nezříte, co na východě svitá, že jeho ducha bělostná jest peruť obrovitá? A nezříte, těch od křídel že Česká zem se nítí, až celá od hor po hory Husovým duchem svítí? Zde tělo jste sic zničili, však duch, hle, křídly mává, již přes pohoří do světa a v budoucnost se dává! Prach jeho nese do moře proud cizí, chladné řeky – duch jeho ohněm nezničen dál letí v příští věky. 76 Dál letí v příští staletí a bude děsit stále vás, kteří jste jej zhubili pomocí zrádce krále – a bude pravdu hlásat dál, již chtěli jste mu vzíti, a ještě po tisíci let jí bojovníky vznítí. Neb myšlenka jest jako Bůh, jenž vdechl nám ji, věčná, zrozena jednou, nezemře, jak Bůh jest nekonečná! Byl na prach spálen myslitel – a ona světy tvoří; uhasla jeho hranice – a ona sluncem hoří!... 77 POZNÁMKY.
Spálení knih Wyklifových. Dne 16. července 1410 bylo ve dvoře malostranského paláce arcibiskupova za zpěvu „Te deum laudamus“ a za vyzvánění všemi zvony spáleno přes 200 knih Wyklifových, jež byli arcibiskupu Zbyňkovi k prozkoumání odevzdali Hus a jeho přívrženci. Čin ten vyvolal bouře studentstva a lidu proti arcibiskupovi, který před hněvem lidu ušel do Roudnice. O arcibiskupovi zpívána tehdy po Praze potupná písnička „Zbyněk biskup Abeceda“. Kupte sobě spasenispasení! Když Hus rozhodně vystoupil proti prodávání odpustků, vzniklo i v studentstvu a v lidu rozhořčení proti tomuto svatokupectví. Působilo tu hlavně také živé slovo Jeronýmovo. Dne 24. června 1412 uspořádalo studentstvo posměšný průvod, jejž báseň líčí. Na voze jel student, přestrojený za nevěstku a ověšený papežskými bullami odpustkovými, z Malé Strany mimo staroměstskou radnici, na Karlovo náměstí, kde bully s něho strhány a pod pranýřem spáleny. Z básní této knihy byly otištěny: Ke hranici (Květy 1907), Sen Mistra Jana, Modlitba Husova (Národní Obzor 1908), Ejhle kacíř, Všem věrným Čechům (Besedy Času 1912, 1914), Zikmund, Pan Jindřich Lacembok (Topičův Sborník roč. I., II.), Hus v Gottliebenu (Kalendář Hus 1915), Betlémská kaple (Bratrské Listy 1915), Kupte sobě spasení (Kostnické Jiskry 1915).
79 OBSAH.
Strana Kazatel7 Spálení knih Wyklifových10 Kupte sobě spasení!13 Betlémská kaple16 Cesta I.–II.19 Na Kozím29 Svatba32 Půjdu!37 Pan Jindřich Lacembok41 Páleč44 Sen Mistra Jana47 Hus v Gottliebenu50 Modlitba Husova55 Zikmund57 Všem věrným Čechům61 Ke hranici64 Ejhle, kacíř!70 Na hranici72 Nezahynul!75
Poznámky79
Vydáno 14. května 1915.
E: tb; 2006 [80]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hovorka, František; Grégr, Eduard
(V Praze - Nakladatel Fr. Hovorka, knihkupec. Tiskem Dr. Ed. Grégra a syna v Praze. Vydáno 14. května 1915.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 80

Věnování: Jirásek, Alois
(Aloisu Jiráskovi, tvůrci českého historického románu J. R.)