BETLÉMSKÁ KAPLE.
V svou jizbu z Betléma se naposledy
Hus vrátil zamyšlený, v tváři bledý –
a hlavou jeho táhlo: Naposled!
Již řada činných, klasem hojných let
jest ukončenou, uzavřenou knihou,
již tvrdá deska zapadla svou tíhou.
Vše skončeno – jen v duši zbývá sled.
Jen v duši všecko vryto od té chvíle,
co s kazatelny poprvé se chýle
zřel v steré oči na něj upřené,
co poprv slovo jeho plamenné
sta duší zanítilo v oheň bílý,
že byly odhodlány v každé chvíli
jít za pokynem jeho ramene.
I pan Jan z Chlumu vážně zamyšlený,
i Milheim, kramář Kříž, i zbožné ženy
s Anežkou, sama paní králová,
i prostý, chudý lid, jenž nechová
si pokladů, hlav řada nepřehledná –
vše bylo bez rozdílu obec jedna,
vznícená jeho pravdy pro slova.
16
Jaké to byly chvíle, v roznícení
když svatém horlil jako jarní hřmění
a zřel, jak v stejném žáru jemu vstříc
plá z očí věrných duší na tisíc,
jak jiskra jeho slova v oheň roste
i v duši vznešené i v duši prosté!...
Ty chvíle nevrátí se nikdy víc...
Vše skončeno snad – ale neztraceno.
Sic Betléma jest odňato mu věno –
však Betlém zůstal, čím jej zbudoval:
jest ryzí, boží pravdy pevný val,
jejž věrná obec jeho hájit bude,
byť měla ze žil dáti krve rudé.
Vše stojí k obraně – i duch, i sval.
A k hradu tomu zří již miliony.
Již nejen v Praze betlémské zní zvony:
zvuk jejich dál a dál se dává v spěch,
zalétá nade štíty horských střech,
zní všude, kde jest sídlo českých duší –
ba již i za horami cizí tuší,
že v zvonech betlémských je srdce Čech...
„Ó, aby zůstalo jím na vše věky,“
ševelil jizbou Husův povzdech měkký – –
A zůstalo, ač dravé přívaly
se na náš Betlém divě přihnaly,
v betlémskou obec zmar a zhoubu nesly:
17
co na lodicích, marně bije vesly –
ta tone, ta jde cizí do dáli.
Však oko ještě z cizí dálky hledá,
kde zvonice se při Betlému zvedá
a naslouchá, jak Čech tam bije zvon,
jímž stále v bouři časů mluví on,
jenž učil hledati nás pravdy cestu
a nebáti se lidských zlob ni trestů –
a za to našel ve plameni skon...
Čech srdcem zůstal Betlém, třeba zbořen,
byť, co tam vzrostlo, vyvráceno z kořen.
I v synech nevěrných přec zůstal kus
dob starých, že se srdce dává v klus,
zvon betlémský když zazní ze hluboka
a temna věků, žár že tryská z oka,
když vážným, slavným hlasem volá: Hus!...
A přijde čas, že zbloudilí se vrátí
a celá obec, nežli den se zkrátí,
jme stavěti se nový Betlém v spěch,
by živý stál zas, nejen v dávných snech,
by znění jeho zvonů v dálku znělo,
by světlo jeho zemi vycházelo
a byaby byl srdcem navrácených Čech!...
18