ZIKMUND.

Jan Rokyta

ZIKMUND.
Chmurně na svém stolci v refektáři Zikmund sedí v zlatohlavu záři. Čelo ryjí vrásky hluboké, temné oko nepokojně těká tichých, bledých tváří od člověka v shromáždění hlučné, divoké, chvíli zase před se v prázdno zírá, dlaň co křečovitě v pěst se svírá a co rty jsou pevně zaťaty. Není radost, co mu hlavou víří a co jeho zřítelnice šíří: „Že jsem list mu dával proklatý! Že jsem slíbil, zpět jej Václavovi poslat domů do Čech na soud nový, nedohodne-li se s koncilem! Tato pře zde neskončí se hladce: nejen o bludaře – o mne, vládce, také běží v tomto víru zlém.“ A byl vír to jako mořský věru: v rozzuřených, zlobných hlasů steru 57 zanikaly věty Husovy – na těch vlnách, vzdmutých vichru vztekem, co chce plavec s láskou v oku měkkém na lodičce pravdy Kristovy? „Šílený by k němu v loďku sedal – zlámaného peníze bych nedal za obou těch bláznů životy“ – řek’ si Zikmund, ale v tom se střetl s pohledem, jenž k němu tiše vzlétl plný výčitky a dobroty. U srdce jej bodlo, krev se k tváři proudem hnala, rudou studu září polila ji celou po čelo – Petrovu jak tvář i čelo, skráně za neblahé noci, oko Páně s výčitkou když na něm utkvělo. Bouř se zase zvedla, na lodici nad hlubinou vod se zmítající útočila divým přívalem – a tu Zikmund, sklopiv oči prve, utišoval příval vlastní krve v hluku pod klenbami nastalém: „Vždyť jsem varoval jej, proti sněmu, proti přívalu vln zdviženému aby nestál v tvrdém odporu, pro život by na milost se vzdal mu, od něho by přijal míru palmu 58 za odvolání a pokoru. Bude-li však tvrdošíjným dále, ať nežádá od Zikmunda krále, aby v ochranu bral kacíře...“ V tom zrak padl z Dubé na Václava, Jana z Chlumu kmitla se mu hlava, Petra z Mladenovic, písaře. Rudý dřív, ted’ myslil král si bledý: „Jak to řekl z Chlumu naposledy? Ano, pravdu praví, pravda jest: já jsem chudý zeman v naší zemi, sám bych však chtěl rok jej přede všemi hájit, by nemohla na něj lest. A jsou mnozí u nás velcí páni, z nichž hrad pevný každý, k bojování lidu cvičeného hojně má – ti by hájili jej ne rok celý jako já, však jak by dlouho chtěli proti králům těmto oběma!... Tak to řekl!... Toho odhodlání byli v Čechách zemané a páni, než Hus dostal bezpečný můj list. Což když koncil kacíře jim spálí? Povstanou snad proti svému králi – a můj příští trůn zda bude jist? Není možno zpupným panstvu věřit, snad bych přec měl s koncilem se změřit a si Husa nazpět vyžádat?...“ 59 Bouře zahučela silou hromu, od klenby se odrážela domu, jak by zeď se měla rozpadat. Na vztažených rukou řízy vlály, oči zášti plné blesky plály, ústa nenávistí zuřila... „Hle, toť větší moc,“ král Zikmund soudí, „nežli vaše, pošetilí bloudi, celá Česká země zpozdilá. Kdo má tuto sílu po své straně, vysměje se vašich paží ráně, pane z Dubé, pane ze Chlumu. Tato moc má peklo, nebe, chrámy, proti vašim tisíc paží dá mi – snadno přivede vás k rozumu!...“ A když, blesky ještě maje v zraku, přistoup’ k němu Petr,PetrAlliakuAlliaku, přísný, neústupný kardinál: „Víte, že z těch věcí jedné dosti, aby odsouzen byl bez milosti,“ zašeptal mu tajně Zikmund král. „Může-li být vina jeho větší? Proto zabraňte mu všecky řeči – ať se vzdá vám, jinak buď vám v plen. Ať jen odvolá a odpřisáhne – jinak ďábel po duši mu sáhne, na hranici bude upálen!“ 60