CESTA.
I.
Cesta mezi poli k lesu míří,
v pravo, v levo šumí osení,
vlahý větřík vůni máje šíří –
z dálky, přistřené jak ve šlojíři,
prachatické zvony temně zní.
Stlumené jich zvuky provázejí
poubledlé tváře hošíka,
vzduchem večerním se dlouze chvějí,
přes dědiny, luka za ním spějí
polní cestou po kraj lesíka.
Skřivan vzletěl s jásáním a trilky,
z lesa zazněl drozda silný tón,
sluch cos uvábilo každé chvilky,
pohled rozletěl se za motýlky –
duch však stále slyší dálný zvon.
Slábnou sice, slábnou jeho zvuky,
ale přec jej provázejí dál
pod sosny a pod jedle a buky,
za les na luka – až v dosah ruky
známé skály rys se být mu zdál.
19
Blanice tam pod skalou se vine,
ve vzduch dýchá osvěživý chlad.
Rychle dále! Tam si odpočine,
za skalou pak bude všecko jiné –
vždyť pak matička tam čeká snad.
Vesele se půjde do Husince,
třeba nohy chůzí bolely:
západ hází v řeku zlaté mince,
z daleka již vidět ku dědince,
kde tak milo zítra, v neděli.
Ach, tam nade vše je známá tváře –
rychle, nohy unavené, v běh!
Úsměv matčin, oči samá záře –
synka objímá, jej vlídně káře
pro ten úprk, pro zrychlený dech.
„Nuže, hochu, ve škole jak bylo?“
matka ptá se, když jej polaská.
„Dařilo se, těžké bylo dílo?
Cestou se mé klouče unavilo?“ –
Za otázkou plyne otázka.
„„Dobře se mi šlo to chvílí rannou,
vůně táhla s polí, lesů, luk –
a když nyní malovanou branou
vyšel jsem a spěchal naší stranou,
provázel mne zvonu táhlý zvuk.
20
Slyšíš?... Ach, již nezní... Snad to věděl,
žes mi, máti, přišla v ústrety.
Ještě zněl, když pod skalou jsem seděl,
když jsem stezkou v naši stranu hleděl,
když’s mně v polích zjevila se ty...
A jak šlo mi dílo? Dobře, máti,
ač jest věru těžké učení.
Latina tak divná se mi zdá ti –
a zas po domově stesk mne chvátí,
když jsme celičký den vzdáleni.““
Přitiskla jej matka ke své hrudi,
že až slyšel srdce její bít.
Na něm necítí víc, co jej trudí,
v jeho tluku jenom se v něm budí
blahé bezpečnosti sladký cit.
„Jenom trpělivost, moje děcko,
jenom nedej strachu, stesku vznik.
Pevnou vůlí zmůžeš v posled všecko,
kněz se vrátíš sem či na Hradecko,
ba snad do Prachatic kanovník.“
Dítě poslouchá i neposlouchá –
odvádí je do budoucích dob
myšlenka jak neodbytná moucha:
„„Budu míti, máti, drahá roucha?
Budu míti peněz mnoho kop?““
21
„Budeš-li jak oni, dítě, ano:
statky budeš mít i zlata třpyt,
pod hlavou ti měkce bude stláno,
syt vždy budeš navečer i ráno,
dobře budeš jídat, dobře pít.
Potom však by líp mně bylo, synu,
kdybych nebyla tě počala.
Ač tě nyní s bázní k srdci vinu –
odejít bych chtěla k Hospodinu,
než bych se té doby dočkala...“
Schýlila se, děcko líbá v čelo,
v polibek jí slza skanula...
Dítě v udivení pohledělo,
proč ta slza – aniž rozumělo,
proč matčina radost minula.
Proč jí úsměv shasl, jímž se skvěla
ústa její, milá její líc?
Proč matička náhle posmutněla,
proč se slza dotkla jeho čela
z jejích dobrých, velkých zřítelnic?
Proč se neraduje z budoucnosti,
až on bude v Prachaticích kněz?
Až se cest i školních útrap zhostí,
až bude mít stříbra, zlata dosti,
až nebude chudý jako dnes?
22
„„Máti, já se bojím,““ tiše vece,
bezděky se k matce tiskna blíž,
s bázní pohlížeje k temné řece. –
„Boj se, dítě, a zas neboj přece,
potom nad zlým jistě zvítězíš.
Boj se žádostí, jež tělo řídí –
bez bázně slyš hlasu svědomí;
boj se lichotivých hlasů lidí –
neboj se, když lepším tebe vidí,
zlomit chtí tě, ale nezlomí.
Těch se neboj, nás kdo zabíjejí –
jenom Boha boj se rozhněvat.
A vždy pomni matky: – slzy její,
které teď se v oku jejím skvějí,
hvězdami ti mohou býti snad.
Boj se slzí, které plakala bych,
kdybych viděla tvůj k zlému sklon –
neboj se však slzí matky slabých,
které pro smrt tvoji prolila bych,
kdybys trpěl boží pro zákon...
A teď, hochu, již se připozdívá –
pospěšme si, slunce zapadá!
Hle, tam u naší již meze jíva,
a tam, hle, se chata naše dívá,
naše políčko a zahrada...“
23
II.
Podzim táhne v stichlý kraj a snící,
vichr béře žluté listí v plen,
do řeky je metá po tisíci.
Od Husince stezkou nad Blanicí
kráčí poutník tich a zamyšlen.
Oko bloudí – kudy, Bůh sám ví jen.
Zírá v pole, mez i v došky střech,
v stromy hledí, jak je sedral říjen,
ani Blanice břeh nepomíjen –
a přec vidíš, že zří jiný břeh.
Na kraj zírá ztichlý, beze zpěvu,
jímž se vítr jenom prohání,
na kraj posmutnělý, bez úsměvu,
na oblaka plná divných zjevů,
valících se jako v zoufání –
ale vidí zeleň na stromech i křoví,
v polích osení a v lukách květ,
jasné nebe pnout se nade krovy,
západ vidí hořet purpurový,
všude život, rašení a vznět.
Tentýž kraj to, ale v době máje:
pln jest vůně šťavné zeleni,
pln jest kouzla jasné mládí báje,
drozd a kukačka kdes volá z háje,
skřivan s písní vylét’ z osení.
24
Tam, kde cesta ode skal se točí,
hošík vstříc se blíží pobledlý –
tytéž má jak poutník velké oči,
pátrá jimi, náhle poposkočí,
ač se dosud cestou vlekl mdlý.
Ženu shlédl ve plachetce bílé
s květy velkými a penízky,
oči pod šátkem se smějí milé,
údy pospíchají, náhle čilé –
zjev tak drahý, srdci přeblízký!
Sukně široká se rozkolíbá
spěchem roztoužené mateře –
a již matka k hošíku se shýbá,
retem rozechvělým synka líbá
v ústa, čelo, tvář i kadeře.
A tu poutník jak ten hošík malý
cítí horoucí ty pocely,
oči se mu náhle slzou kalí,
paže se mu v touze rozepialy –
ale zjevy z dávna zmizely.
Cesta jen se vine osamělá,
nad ní strom se klátí odraný,
sloup jen božích muk se u ní bělá,
nad ním oblaka se valí ztmělá,
Blanice se vine se strany...
25
Vzdychl poutník, čelo přetřel dlaní,
volným krokem mířil k skalině;
na známý zde balvan used’ maní –
a již k duši přišlo vzpomínání,
jak bývalo kdys v té hodině.
Hošíkem zde malým odpočíval,
matčin obraz v dálce vyhlížel –
a zas v mysl dětskou sen mu splýval,
jak se přihrne mu zlata příval...
Jak to všecko v dávnu mizí, žel!
A jak všecko v životě se liší
od bláhových, dávných dětských snů!
Jak naň zevšad kolem zima čiší,
ač vystoupil na vrch mnohem vyšší,
nežli sníval za dalekých dnů!
Hle, jest knězem – ale bez oltáře,
mistrem jest – však vzdálen učení,
osud nevlídný jej těžce káře,
pohasla mu hvězdy jeho záře,
na čele má kletby znamení.
„Co bys řekla, matičko má, asi,
kdybys mohla přijíti mně vstříc?
Plakala bys, jako plakala jsi,
když jsi hladila mi dětské vlasy
v čelo mne i v ústa líbajíc.
26
Jaké by as byly slzy tvoje,
na čele jež dosud cítím hřát?
Byly by to slzy nepokoje,
či ty druhé, pro mé dobré boje?
Ty, jichž mám – či jichž se nemám bát?...“
Ohlédl se, uzřel obraz její,
na kameni k němu usedla.
V očích se jí vskutku slzy skvějí,
ale nepálí jej v duši – hřejí
a tvář usmívá se pobledlá...
„Díky, matičko má, díky tobě,
že mne sílíš v této hodině –
vím, že kdybys mohla plakat v hrobě,
plakaly by tvoje oči obě,
že jsem šel, jak měl jsem jedině.
A spi v zemi o mne spokojeně –
mám tvá slova v srdci hluboko;
ptávám se jich, co mám činit, denně,
jak mám kročit – v nenadálé změně
vždy mně jasně vstoupíš před oko.
Půjdu dále, jak jsem dosud chodil,
pravdu vyznat nebudu se bát,
byť bych za ni smrt měl dostat v podíl –
půjdu v oheň, bych se znova zrodil,
jako z tebe zrodil jsem se mlád.
27
A teď s Bohem, matičko má drahá –
s Bohem, cesto moje minulá!...“
Povstal, měkký cit mu k srdci sahá,
oko zakalila slza vlahá,
matky vidina v ní splynula...
Dále kráčí luční cestou v lesy,
dávnou stopou v podrost, do mlází,
mezi kapradí a mezi vřesy –
táhlý zvuk se rozhlaholil kdesi,
prachatický zvon jej provází.
Ještě ohlíží se, potom mizí,
stín jej zakrývá a větví sklon –
ještě lem se kmitl jeho řízy,
potom zmizel za pněm staré břízy...
V neznámo zní za ním známý zvon...
28