PAN JINDŘICH LACEMBOK.
Kněz betlémský a lidu kazatel
již na cestu se vydal od Krakovce,
by před tváří se zjevil nepřátel,
co bludného v něm zřeli duší lovce.
Jel do Kostnice hájit pravdy své,
s ním Václav z Dubé, pan Jan Kepka z Chlumu
a mnozí jiní věrní Čechové,
jež vídal pod svou kazatelnou v tlumu –
a v Plzni stočil k nim své brůny krok
pan Jindřich Lacembok.
Chtěl se svým Mistrem jako v Praze být,
když poslouchat jej do Betléma chodil,
chtěl kazatele před koncilem zřít
a na vítězství jeho míti podíl.
Neb Hus že nad preláty zvítězí,
to jasno bylo mu jak slunce v nebi –
a kdyby chtěli Mistra v řetězy
a v pouta jímat, pochodili zle by:
jim nebezpečný věru byl by sok
pan Jindřich Lacembok.
41
A v Kostnici když zastavili klus
a uslyšeli Jana od papeže,
že jistě bezpečen jest Mistr Hus
u vdovy Fidy v stínu hradní věže –
jel Zikmundovi králi v ústrety,
a když král vjížděl slavně do Kostnice,
co hvězdy nebem byly rozsety
a dole plály pochodně a svíce –
v průvodu, rukou hrdě opřen bok,
pan Jindřich Lacembok.
A Husa našel v těsné, chladné kobce,
zřel jeho křivdu, jeho muky zřel,
zřel jeho na svědky i na žalobce,
co z toho dále pojde, přemýšlel –
a všechno uváživ, meč v pochvě nechal
a slyšev, jak štvou Mistra: „Vzdej se, vzdej!“
a on jak v Písmě štít svůj hledá, spěchal
mu radit: „Dobrý muži, nehloubej!“
Neb viděl sílu nalíčených ok
pan Jindřich Lacembok.
A viděl Husův smutek, nemoc, půst,
vézt z kláštera jej do žaláře v hradu,
zřel moci kardinálů náhlý vzrůst,
zřel Zikmundovu nestálost a zradu,
zřel marnou Mistra v chrámě obranu,
jak z ruky biskupovy kat jej jímá,
jak z Kostnice jej vedou po ránu,
42
až v ohni umučen byl mocí Říma,
zřel, jeho prach jak vržen v Rýna tok –
pan Jindřich Lacembok.
Zřel Jeronýma, druha Mistrova,
jenž bujnému vždy podoben byl oři,
jak také poutá ruka katova,
jak plamenem týmž jako Mistr hoří –
zřel, co jsou ti, co církev a co král,
sám ptal se, co má jemu býti cílem –
dal odpověď si – a již skutek zrál:
přisáhl věrnost církvi před koncilem.
Neb věděl, komu dáti na úrok,
pan Jindřich Lacembok.
A nebyl spálen ani neumřel,
v tisících vnuků nekonečně žije:
týmž zrakem dívají se, jímž on zřel,
touž hlavu moudrou nese jejich šíje.
Kam jíti, věděl povždy jejich rod,
vždy šel, kam vítr točil korouhvici;
když českou zemí tekl krve brod,
když jiní mřeli mečem, šibenicí –
vždy za tím šli, jak řídíval svůj krok
pan Jindřich Lacembok.
43