PŮJDU!
Dvě ruce věrné bratrsky se stiskly,
dva setkaly se páry zřítelnic,
dvou duší city jiskrami v ně tryskly,
dvé srdcí věrných bušilo si vstříc.
Den dokonával nad věžemi Prahy
a v soumrak měnil se jak oheň v dým –
dva loučili se druzi stejné snahy,
dva přátelé: Jan Hus a Jeroným.
Den jasný míjel, již se zpozdívalo
a s večerem se plížil stín a chlad –
i léto pominulo, ještě málo
a smutný přiblíží se listopad...
„Vždy spolu šli jsme za to bojujíce,
co s tebou hlásám, miluji a ctím –
však nemám síly s tebou do Kostnice,
neb půjdu-li, vím, že se nevrátím.“
37
Hlas Jeronýmův děl tak, náhle měkký,
neb srdce schvátil nenadálý cit,
že přítel s ním se loučí na vše věky,
že přišel se s ním navždy rozloučit.
„„Já půjdu, není se mi čeho báti –
což Zikmund nedal bezpečný mně list?
Což neslíbil, že králi zas mne vrátí,
byť koncil řekl, že jsem Antikrist?““
„Ó, chraň se jeho bezpečného listu,
jak léčce vyhýbá se lesní zvěř!
Až přivede tě k neblahému místu,
sám odevzdá tě nepřátelům, věř!“
„„A byť bych věděl jistě, že mne zradí,
byť věděl bych, že do jámy jdu lví,
neb že se odvažuji v hnízdo hadí –
jdu přece za svou pravdou, Bůh to ví!““
„Aj, Kristus také nešel mezi Židy
a vyšel se svou pravdou za Jordán,
když zřel, že smrtí jeho chtí a bídy.
A byl to přec náš Spasitel a Pán!“
„„Vím, v Efraim šel, nešel v Jeruzalém,
tam učil lid, v čem spása jediná –
však šel zas k Židům v čase k činu zralém,
však šel, když přišla jeho hodina.
38
Má přišla též. Já neposlechl hlasu,
jenž kdysi před soud povolal mne v Řím –
však nyní jdu, když přišla plnost času,
byť věděl bych, že v ohni uhořím.
Hle, Zikmund král, byť neupřímně, dává
mně slovo své a bezpečný svůj list –
když nepřijdu, mně řeknou: Ejhle, vzdává
se bez boje, své pravdy není jist!
Aj, celý svět se sejde do Kostnice,
kam koncil povolal mne před svou tvář –
když nepřijdu, řkou: Ejhle, skryl své líce,
neb pravdu znetvořoval a byl lhář!
Noc veliká když přišla, v město Židů
šel Pán, jenž řídí čistých srdcí říš,
by umřel přede tváří všeho lidu,
by všecek národ viděl jeho kříž.
Má také nyní přišla velikonoc,
jdu v Jeruzalém, jako šel můj král –
ti jdou tam, lži kdož usilují o noc,
Čech se svou pravdou jít by se tam bál?
Ne, bratře, půjdu a jak dosud doma
dám za pravdu tam slovu svému znět –
jak vroucím srdcem, horlivýma rtoma
ji budu bránit, ať zří celý svět!
39
A za pravdu-li shořím na hranici,
ať také křivdu mou svět celý zří –
ať slyší hlas můj z ohně volající:
Já shořím – pravda má však neshoří!““
40