KE HRANICI.
Hranice již připravena,
lid se těší na divadlo:
pálen bude arcikacíř
tvrdošíjný, vzdorovitý,
shoří jako jeho knihy,
na hřbitově mezi kříži
v oheň právě uvržené.
Vizte, jak se bortí, kroutí
kožené jich, tuhé desky,
kterak v ohni svíjejí se
velké, bělostné jich listy,
plné bludů nejhroznějších –
slyšte, jak to z ohně syčí
jako prosba za spasení,
smilování, odpuštění!
Avšak marně. Ohně žhoucí
jazykové vyplazení
knihy lačně olizují
ohniví jak pekla psové,
sežíhají, pohlcují,
co se zlíhlo v bludné mysli,
64
prokletý co učil jazyk,
prokletá co ruka psala,
že ni prášek nezůstane
po učení kacířově.
Do žlutava rozžhavené
listy nyní v ohni svítí,
po chvilce již hasnou, temní,
až jen černý uhel zbývá,
a ten v troud se rozpadává.
Tak i arcikacíř shoří,
česká hus nám upeče se!
Než dosáhne slunce boží
polovice svojí dráhy,
ztráven bude bludař ohněm,
rozpadne se v prach a popel –
a ten vezmou vody Rýna,
v dálné moře odplaví jej,
by ni prášek nezbyl tady
po kacíři nad kacíře,
po Čechovi paličatém...
Plamen tryská, jiskry srší
z listů ohněm rozpálených –
zástup hýří, zástup šílí,
dílem zhouby rozjařený,
planou oči, blouzní ústa,
údy křepčí v divém reji...
Novou knihu přihodili,
výše oheň zaplápolal –
65
výše vzplála radost lidu,
průvod když se zjevil očím,
v němž byl veden arcikacíř,
aby shlédl zkázu knih svých,
nežli bude sám jak ony
ohněm spálen na hranici.
Aj, sem v tlupě ozbrojenců
kněz vyhublý ubírá se
bledé tváře, na níž psaly
dlouhé muky svoje písmo
a v níž divnou září planou
velké, hluboké dvě oči.
Pohled jejich plný míru
padl nyní na hranici,
zanícenou prostřed hrobů.
Na okamžik tichý úsměv
zahrál kolem tenkých retů –
kacíř církví zavržený
dlouze, tiše v oheň hledí,
jenž mu rychle, lačně sžírá,
co psal v chvílích posvěcení
na potěchu bratřím Čechům...
Jásot ponenáhlu zmlkal.
Rozjařený lid se ztišil,
zmaten zjevem kacířovým,
podobným spíš prorokovi,
podobným spíš Spasiteli,
vedenému na Golgotu.
66
„Hoj, kacíři nad kacíře,“
mnich zavolal přísné tváře,
aby skončil trapné ticho,
zmatený lid aby zbavil
vlivu kouzla nedobrého.
„Viz, jak tvoje bludy hoří,
viz, co z nauky tvé zbude!“
„Nevěřte, že bludy hoří
na těch listech, které v plamen
uvrhli jste ke zničení,“
obrátil se bledý vězeň
k lidu ještě zamlklému.
„Ty, kněže, se nedomnívej,
že zde shoří boží pravda,
kterou v knihách svých jsem hledal.
Pálíte zde moje knihy –
ale pravdy nelze spálit.
Vyjde z ohně čistá, krásná,
z ohnivé jak vyšli pece
mládenci tři beze škody!“
Ticho kolem, ani hlesu.
Vida mnich, že všecka ústa
sevřena jsou u mlčení,
vida, že ni jedno rámě
nezvedá se na kacíře –
volá náhle hlasem bouře,
omámený lid by zbavil
zlého, ďábelského vlivu:
67
„Hrůza, lidé! – Antikrista,
ďábla slyšeli jste mluvit!
Vzhůru, dál s ním ke hranici,
ať vás všecky neopřede
v pekelné své sítě zkázy,
jako on ať nezhynete
pro kacířství na hranici!“
„Kacíř, kacíř,“ slyšet hlasy
poděšených posluchačů.
„Ke hranici! Ke hranici!“
volají už v chvíli příští.
„Uvidíme, zdali z ohně
vyjde jak tři mládencové!“ –
zase kněz, a za ním zástup:
„Uvidíme! Ke hranici!“
A již hnul se od hřbitova
průvod s Čechem pobloudilým –
a lid jásá, že se blíží
okamžik, kdy k popravišti
dospěje až s Mistrem Janem,
uzří jeho úzkost smrti,
hranice až pod ním vzhoří,
na obět již čekající.
Shoří jako jeho knihy,
které proklel svatý koncil
a jichž poslední už listy
doplanuly, dodoutnaly
na hranici na hřbitově...
68
Jásá zástup, lačný vraždy –
a bludař jde mezi dráby,
jako k vítězství by kráčel!
Ani smrti nehrozí se,
tvrdošíjný! V usmívání
jenom cestou zpívá žalmy
a zas hlasitě se modlí,
jako na kříži kdys Ježíš:
„Otče, nepokládej za hřích
těmto, co zde na mně činí!
Dej, ať u Tebe je spatřím
navrácené, osvícené
vítěznou Tvou, svatou pravdou!“
69