SVATBA.
Veselo na vsi, kvítí a fábory všudy,
ženy a dívky se pestří jak makový lán,
smějí se housle, píšťala píská a dudy
bručivě volají v dálku, že každý je zván
sem přes pole, lán.
Hoch jako jedle, dívka jak bělostná bříza –
přijďte se podívat, můžete na vlastní oči je zřít;
tak jako v ráji rozkvétá máj, žene míza,
motýl i květ praví, že není dobře ti samotnu být
a bez druha žít.
Svatba je u nás – struna si na houslích výská;
švarná jest nevěsta – s pochvalou zaznívá do kraje z dud.
Přijďte se s námi veselit z daleka, z blízka,
nemysli nikdo, že nebyl by vítán, ať bohat či chud –
aj, to by byl blud!
Přijďte se s námi radovat, že kdož jsou mládi,
v nichž jako v stromu a květině života koluje ruch,
kdož si jsou v život souzeni, mají se rádi –
byli dnes na věky spojeni, jsou nyní družka a druh,
jak stanovil Bůh!...
32
V dálku tak zní to – z dálky též v dědinu chodí
ženy i starci i děvčata, na hlavě holubic sníh.
Radost je ve vsi a z radosti zpěvy a písně se rodí,
z písní zas radost – a jásot se rozléhá, veselý smích
až do luk a lích...
Noví teď hosté se strany Ústí se blíží,
v středu jich mistr jde vážný, má na čele oblaka dum –
na svatbu jde, ač vidíš, že cosi jej tíží.
Před ním již pověst sem dospěla o jeho příchodu v tlum
a vzbudila šum.
Hlava se chýlí ke hlavě, k ústům zas ústa,
že přijde kazatel slavný, jejž poslouchat ve Drevný les
z daleka lid chodí, jehož obliba vzrůstá,
zástup jde za ním jak za Janem v krajině Jordánu kdes,
že dobrý je kněz...
Umlkly dudy, píšťala zmlkla i struny,
výskání ztichlo i písně, dál hovor tu hlaholil jen,
mistr když vstoupil na náves, na čele runy
vrásek, však ve zraku záři jak za jitra letního den
a nebeský sen.
„Pán budiž s vámi při vašem rozradování,“
promluvil k zástupu, jako když zazvučí na věži zvon,
„jako byl kdysi na svatbě s matičkou v Káni,
jako tam zasedl s těmi, kdož v radosti jásali, On,
jenž hořký měl skon.
33
Jako tam vodu proměnil ve víno divem,
když přišla matička: „Nemají vína“,vína,“ On napojil jich –
kéž vám dá píti nápoje ve slovu živém,
vína, jež prýští se ze srdce, z prsou mu probodených
a ze svatých knih!
Kéž vám dá píti vína, jež dvanácti dával,
kéž vám dá bílého chleba, jejž rozdělil v poslední den –
abyste žízně neměli, trudu až nával
bude vás chýliti za horka nad žito, konopí, len
a vábiti sten!
Kéž vám dá chleba, abyste nemřeli hladem
za doby hrozné, kdy koukol jen roste a bodlák a pýr,
dobrá kdy země úhorem leží a ladem –
a dělník dobrý je od práce odháněn, že ruší mír
jak ohyzdný štír.
Přijď, Pane, mezi bratry mé, mezi mé sestry,
jako jsi do Kány přišel, když svatební hlaholil kvas,
viz tento záhon pro oko milý a pestrý:
věřím, že vyrůstá na něm i hojný a zrnitý klas –
přijď mezi nás!...“
Dál mluvil mistr, na jehož čele je kletba,
která jej vyhnala z Betléma, z Prahy až do těchto míst;
vzchází tu jeho dobrá a bohatá setba,
ačkoli vichru jej pohání nevlídný závan a svist
jak urvaný list.
34
Hořely oči, na mistra upřené v žasu,
planula srdce, jimž manou byl nebeskou slov jeho zvuk –
viděl jsi růsti obilí přetěžkých klasů,
tušil jsi, k žatvě že bohaté volá již z dalekých luk
kdes křepelčin tluk.
Ženám se v duši ozvala podivná tucha,
není-li tento, jenž mateře české byl z Husince syn,
prorokem velkým, poslaným z božího ducha,
zrozeným, aby nás k pokání volal i k obmytí vin
a pro velký čin?
Muži zas pevně bezděky svírali pěsti,
jako by cepy v nich svírali, sudlice, palcát či meč,
jako by příští zvaly je, neznámé zvěsti
pro zákon boží a pro slovo Kristovo v posvátnou seč
i pro českou řeč...
Utichlo vše, když umlkly Husovy rety –
jako by nebyl dnes v dědině veselý svatební hod:
byly to božích budoucích zástupů čety,
ze srdcí rostl jim tajemný kalich a tajemný plod
jak z posvátných vod...
„A nyní, bratří,“ zazněla do ticha slova,
„a nyní, sestry, se navraťte k veselí, v svatební vír,
dudy ať české z hluboka zazní vám znova,
když se vám ozvala do srdcí ozvěna nebeských lýr –
a buď s vámi mír!
35
Nepřišel rušit vaše jsem svatební hody,
jako jich v Káni kdys nepřišel porušit sladký váš Pán –
nápoje dal jim, vína jim utvořil z vody
plničké kádě, že div jeho s radostí hlásán a zván
přes pozemský lán.
Ženichu mladý, šťastný ať život tě čeká,
nevěstu spanilou v lásce vždy k šťastnému životu voď,“
končil svou řeč a slova jsou k podivu měkká.
„A ty mu, nevěsto, jakož Bůh stanovil, potomky zroď
a věrná buď choť...“
Odešel zvolna. Zda se k nim navrátí jednou?
Zase zní dudy, však jinak teď zvučí jich bručivý hlas –
chvílemi při něm oči tvář mistrovu shlédnou
a duše za jeho slovem sní, jak bylo v Kanánu as
o svatební kvas...
36