HUS V GOTTLIEBENU.
Tvrdá věže, temná věže
pod mraky se tyčí,
ve vysoku v slámě leže
v ní kněz holubičí.
K reptání úst neotvírá,
stojíť při něm jeho víra;
ale křivda jeho – spěže
hlasem k nebi křičí.
Dlouhé noci, tmavé noci,
noci bez souhvězdí!
Kněz tu leží bez pomoci,
ruce skuty ke zdi
v chmurné věži Gottliebenu,
po věčném že sáhl věnu.
Že sáh’ věčném po ovoci,
svět mu kacíř přezdí.
Chmurné mraky, těžké mraky
po nebi se ženou –
v roznícené táhnou zraky,
v duši opuštěnou:
50
jeho pravdy osud zdali
s ním též v ocel nespoutali,
a zda vykoupí ji taky
svého žití cenou?
– „Pochyb stíny, černé stíny,
jak jste chmurné velmi –
jako jícen propadliny
do očí by zřel mi!
Osud pravdy mé mne děsí:
až mé tělo spálí kdesi,
shltnou ji též laskominy
dravé lidské šelmy?...
– Pochybnosti, pochybnosti
spárů neurvalých,
což se vám snad nevyprostí
kněz nejmenší z malých?
Zda mi budou odpuštěny
vaše stíny, plné změny?
Vždyť i Kristus volal: „Dosti,“
když váš prázdnil kalich...“
*
Zornice zří zanícena
v duše žhoucím plání –
kam zmizela šedá stěna?
Pravda to či zdání?
51
Bledá nad ním svitá záře –
Kristova v ní tichá tváře
usmíváním rozjasněna
níž se k němu sklání.
A kam ruka ukazuje
hřebem probodená,
s Kristem kříž se pozdvihuje,
pod ním v slzách žena –
kolem kněží, farizeji
jeho poslání se smějí,
kdo však z jeho učňů tu je,
tich jest jako pěna...
Obraz bledne – ale za ním
jiný již se zvedá:
Ženy usedají lkáním,
zástup mužů volá: běda!
Zákonníci slzí žalem,
zpustošen jest Jeruzalém,
v dál zří k pahorkům a pláním
zřícenina šedá...
Obraz rozplynul se v páře,
jiné z ní se rodí:
Učenníkům planou tváře,
od měst k městům chodí
s pravdou Ukřižovaného,
davy učí věřit v něho,
52
s jeho slovem plným záře
v dál se plaví lodí.
V Řím se plaví, káží, učí,
v katakombách kryjí;
z krve mučedníků pučí,
čím sta jiných žijí –
až kříž umučení Páně
v záři skví se s hrdé báně
a zvon chválou jeho zvučí
v pyšné Byzancii...
*
Mizí zjevy, divné zjevy
v chmurnosti i kráse...
Sní-li, bdí – kněz jatý neví;
jemu jenom zdá se,
že se ještě po něm točí
nevýslovně dobré oči
a že úsměv nad úsměvy
na něj usmívá se...
– „Ó, můj Pane, dobrý Pane,
rozumím Tvé řeči!
Prorok složí tělo štvané,
údy zhynou v křeči –
ale Pravda nezahyne:
obhájce si najde jiné,
pošlapána znova vstane
v slávě ještě větší.
53
– I když v kouří, v dusném kouři
zahynu a shořím,
nade mnou když mrak se schmouří
od Kostnice po Řím –
pravdy moji neupálí
papežové ani králi...
Přijde čas, kdy jarní bouří
rozletí se k mořím! – – –“
*
Gottliebene, Gottliebene,
běda tobě, běda –
vězení tvé opevněné
vítězství ti nedá!
Žes jal kněze Pravdy věčné,
nehynoucí, nekonečné –
jarní bouř se na tě žene,
z Šumavy se zvedá!
Hrdý Říme, pyšný Říme,
jásej nad hranicí:
Pravdu, která v srdcích dříme
probudíš tou svící!
Probuzené tvoje děti
budou tebe opouštěti
za tím, jejž tu v ohni zříme,
tisíc po tisíci!
54