KAZATEL.
Jaký to kazatel povstal z českého lidu!
Jako když v Israel volali proroci kdys
veliké jazyka moci, ostrého vidu,
s neřestí trhali závoj, neskrytou bídu
stavěli před oči, hříchu ošklivý rys
bez bázně osvětlovali přeostrým světlem –
tak volá bez bázně k duším v plničký Betlém,
tak volá k velkým i malým hlasitě on,
slyš, betlémský zvon.
Jako kdys Jan, jenž se hrubou odíval koží,
jehož se na poušti ozýval veliký hlas:
Pokání čiňte a cesty rovnejte boží,
by mohl přijíti ten, jenž v plameny zmnoží
jordánskou vodu, jíž křtím a obmývám vás –
tak se on ozývá v žití našeho poušti,
ze dlaně studenou vodu na hlavy spouští
a volá velikým hlasem v daleký hon,
slyš, betlémský zvon!
7
Nazvat se nebojí hadem plemeno hadí,
plemeno ještěrčí bez bázně ještěrem zve,
hříšného Heroda stejně k hříšníkům řadí
jako ten lid, jenž se vodou křtu jeho chladí,
co na kom lživého, stejně všem do prachu rve –
a když jim ukáže, jejich lež jak je holá,
velikým hlasem všecky za pravdou volá,
jí aby sloužili všichni v daleký skon!
Slyš betlémský zvon!
A jako za Janem na poušť k Jordánu kdysi
přicházel z Judstva a z krajiny Jordánské lid,
ze země bohaté ve kraj pustý a lysý,
aby zde uslyšel, v čem jeho spasení visí,
aby své vyznával hříchy, by se dal křtít –
za českým Janem tak chodí bohatý, chudý
pod klenbu betlémské kaple seznat své bludy,
léčit se slovem, jímž mocně hlaholí on,
slyš, betlémský zvon!
Jak jeho slovo jest plno kouzla a síly,
jakým to čarovným hlaholem zní jeho hlas!
Od české Šumavy bouř v něm v této zní chvíli,
vítr v něm s pahorků táborské krajiny kvílí
a zas v něm z obilí šumí zvlněný klas,
tu zas v něm vltavské vody z hluboka hučí,
tu zase s Boubína zurčí potoky ručí –
na konec nade vším volá dumavý tón,
slyš, betlémský zvon...
8
Plna jsou srdce té řeči, hlavy se kloní,
zmocněným dechem se zvlnila stísněná hruď,
po tváři z dívčího oka slza se roní
a všecky duše se v neznámém daleku honí,
kam je zve kazatel mocí jakou, Bůh suď –
z království Českého v jiné království blahé,
jako to království naše milé a drahé,
jen že ne s tohoto světa, kde marný je shon.
Slyš betlémský zvon!
Bouřlivá duše v tom hlasu náhle je ticha,
zlekané srdce v něm sílu zas poznává růst,
válečník rukojeť meče tiskna tu vzdychá,
chudého krejčíře bázeň opouští lichá,
zázračnou posilu čerpá žena z těch úst –
a všichni, zeman i kramář, v podivné tuše,
královna, mateře prosté jedna jsou duše,
prorockým hlasem když volá nad hlavy sklon,
slyš, betlémský zvon!...
9