SEN MISTRA JANA.
Tma nevlídná a vlhkost pronikavá,
stěn těsné semknutí, že v šílení
když vězeň povstal, bila o ně hlava –
toť Mistra Jana bylo vězení.
Sem dovlekl až břímě svého kříže
kněz Páně dobrý, sluha oltáře,
zde poslouchal, jak voda stěny líže,
vln pěny stříkaly mu do tváře.
Zde za bouřlivých, nekonečných nocí
v sny jeho padal hukot jezera –
však hůř mu bývalo, když s kněžskou mocí
sem vcházívala zloby příšera.
Vždy potom uslabené jeho tělo
v svou náruč jímal spánek neklidný –
co muk si za těch nocí vytrpělo,
co duše přestála si za ty dny!
47
Vše viděl v snách: i útěk církve hlavy,
i mistra Jeronýma zajetí –
a plazi hnusní, příšerní a draví
zas jemu zjevili se po třetí.
Boj se sny měl a s úzkostmi a hrůzou,
zřel věznění své, soudy, zřel svůj skon –
zřel, vše jak dokola se hemží luzou,
a k sloupu kdo jest přivázán, toť on!
Dav jásá kolem něho fanatický,
škleb křiví tváře popům, prelátům –
již zapaluje dříví netvor lidský,
dým stoupá k Mistra zpívajícím rtům.
A on se dívá přes nepřátel hlavy
a v dálce vidí jinou hranici –
a na ní, Bože, koho oheň tráví?
Toť Jeroným jak svíce hořící!
Dál zrakem zbystřeným zří do daleka,
ač sžíhají jej ohně jazyky –
jak ohnivá by rozlila se řeka,
zří všude hranic počet veliký.
A na nich není více mučenníků,
jich těla dávno rozpadla se v prach –
jen na zástupy tučných kanovníků
a na kardinály z nich padá strach.
48
Vždyť ohně jejich nelze uhasiti,
vždyť světem šíří hroznou proměnu:
jak slunce do všech úhlů světa svítí
a všude roste moře plamenů.
A Pravda, pro niž jeho upálili,
v těch ohňů záři všem je zjevena –
ó, marně hledají, jak by ji skryli:
všem září slova její plamenná!...
Vstal vězeň bledý ze sna v usmívání...
A kněží s Pálčem zas v tu hodinu
když přišli přemlouvat jej k odvolání,
děl: Pravdu držím, s pravdou zahynu.
49