Písně (1903)

Tereza Dubrovská

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNĚ.
[III] TEREZA DUBROVSKÁ PÍSNĚ
V PRAZE 1903 GROSMAN A SVOBODA
[1] Hledáme sílu, jak poznávat sebe, jak ujít smutku, odolati touze; hned v důvěře, hned s kletbou zříme v nebe – a síla v lásce je pouze.
JAROSLAV VRCHLICKÝ.
[3]
Trochu slz a trochu stesku, Trochu slz a trochu stesku,
 duše má si zase zpívá, den už hasne ve hvězd lesku – vždyť se, hochu, připozdívá! Několik jen tichých vzdechů, jež mé srdce tolik tísní... A pak duši v sladkém echu – malé děcko – uspat písní! 5
Kdos v duši mou se tiše dívá Kdos v duši mou se tiše dívá
 – noc temná jest a hluboká – a něžně tak se posmívápousmívá a hledí mého do oka... Jak kdyby moji duši snící z těch nechtěl zbudit sladkých snů a úsměvem svým chtěl mně říci, že věří v kouzlo příštích dnů... Ó je to tvoje duše snivá, jež usmívá se něžně tak! A v harmonické písni splývá s mým okem její snivý zrak... 6 A zpívá stejně s duší mojí v tak melodických akkordech, že v jednu píseň jen se pojí těch melodií každý vzdech... A srdce moje sladce buší, ač hluboká noc kolem jest... Tím čistým svazkem našich duší my spolu jdeme jasem hvězd! 7
Co jste mi to povídalypovídaly, Co jste mi to povídalypovídaly,
 moje modré očioči, tichým smutkem, tichou prosbou? Hvězdy vaše náhle vzplály výčitkou a hrozbou... Tolik stesku z dávné doby tkvělo vašem na dně... V zamlženém, dálném kraji uzřely jste kdesi hroby, z mlh jak vyvstávají... A tu jste se rozplakaly, moje modré oči, 8 tichým steskem, tichou touhou – celý život byste daly pro vidinu pouhou! 9
Zpívej, ztichlý slavíku, Zpívej, ztichlý slavíku,
 smutno je mi, když jsi tich! Voní květy šeříku, ptáci pějí ve větvích – a tys tich... Vzduchem táhnou skřivani, vesele zní jejich smích, květy kvetou na stráni, písně znějí – a tys tich! Je to hřích! Hvězdy kanou níž a níž, noc je plna trilků tvých... 10 V bílém keři smutně sníš... Země jásá... Je to hřích – proč jsi ztich’? 11
Šel jsi kolem oken mých Šel jsi kolem oken mých
 bíle zastřených... Reseda v mých oknech kvetla, na cestu ti snítka slétla – leč tys zraku nepozdvih’! Záclonou se stín tvůj mih’... Profil bledé tváře tvojí tančil chvíli po pokoji, zadumán a tich... A přec není dávno tomu, kolem mého šel jsi domu, do oken se’s díval mých... 12 Na nebi už hvězdy stály, tvoje oči něhou plály, na rtu tvém byl smích... Reseda v mých oknech vadla, na cestu ti snítka padla, tys ji ke rtům zdvih’... A dnes v tichém zadumání hlava tvá se k ňadrům sklání, smutek září z očí tvých, když jdeš kolem oken mých zadumán a tich... 13
Tak ráda mám je – vědí-li to Tak ráda mám je – vědí-li to
 ty smutné oči, věčně snící? Ty drahé oči! Je mi líto, že nesmím jim to nikdy říci... Čtou moje verše – neuvěří, co smutku je v těch řádkách skryto! Sní rozteskněny v řasách šeří – jak smutno je mi, vědí-li to? Jak často, any klidně spaly, mé oči pro ně plakávaly a líbaly je ve snu dlouze... 14 Ty drahé oči nevěřící!... Ach, kéž bych jim to mohla říci, jak ráda je mám – jednou pouze! 15
Než bílé hvězdy uhasnou Než bílé hvězdy uhasnou
 na modrém nebi za svítání, tvou drahou hlavu nešťastnou bych vzíti chtěla do svých dlaní... A jako tvoje matka kdys, tak tiše hladit bledé čelo, ten každý drahý zlíbat rys, kde tolik vrásek vypučelo... A vlasy tvé, kde napad’ sníh, než slzy v zraku uhasnou... A na ňadrech pak uspat svých tvou drahou hlavu nešťastnou! 16
Ó ke mně přijď, já tebe ždám Ó ke mně přijď, já tebe ždám
 už celé dlouhé roky – v ten bílý mojí duše chrám veď nejisté své kroky! A pohlédni, co obětí je všade zasvěceno, z nich každá šeptem řekne ti tvé drahé, sladké jméno! A tiše se mnou poklekni – nechť nic zde nevyruší té modlitby, jež kolem zní, té písně našich duší! 17
Tě v lásce mít – a nesmět milovat Tě v lásce mít – a nesmět milovat
 a přec tě nad vše ráda mít, pro blaho tvoje štěstí pochovat a srdce svého dát ti klid... Tě v lásce mít – a nikdy nezjevit, co smutku chová duše má, a v odříkání stále tobě žít, tvou cestu vystlat růžema... Tě v lásce mít – a nikdy nezlíbat tvých drahých očí jasný třpyt, svou celou duši, život tobě dát, tvým štěstím jenom šťastna být..být... 18 Pak úsměvy tvé v duši uschovat a v smutku odvahu z nich pít... Tě v lásce mít a nesmět milovat – a přece stále tobě žít! 19
Zašuměly modré vlny, Zašuměly modré vlny,
 klidně dřímá luh, měsíc vyvstal tajůplný, svítí hvězdný kruh. Do vln perly napadaly, ukryly svůj svit, měsíc, opál skvoucí, malý, v hlubinách se kmit’. Teskně šumí modré vlny, moře tiše lká, a ten refrain touhy plný kdesi umlká. 20 Jakoby se steskem chvěly, pláče hlubin hlas... Vždyť to celé moře dělí navždy, hochu, nás! 21
Zpívalo mi bouřné moře Zpívalo mi bouřné moře
 do mých tichých snů, povídalo, co je hoře na tom jeho dnu. Ve vlnách co slz je skryto, jaký velký žal! V hlubinách že smutně zní to, kvílí steskem dál... V peřejích to stále hluší, pláče jako muž – ach, co bídy, bědných duší uvidělo už! 22 Zpívalo mi bouřné moře do mých tichých snů – malé je to moje hoře, smutky zašlých dnů! 23
Mého srdce znějí struny, Mého srdce znějí struny,
 v jasném svitu bledé luny čísi ruka na ně hrá... Květy svítí na záhonech, v akkordech i sladkých tónech píseň zvolna umírá... V bílém bezu slavík ztichnul, sad si touhou teskně vzdychnul, stromy nocí ševelí... Hvězda klesá se své výše... A té písně znikl tiše refrain nesmělý... 24
Jsi zlatý pták – jsem skřivan jen, Jsi zlatý pták – jsem skřivan jen,
 zde cesty nám se dělí, a sladký byl to jenom sen, že rádi jsme se měli. Ty létáš jasem ke hvězdám, já nad poli se nesu a polních květů vůni znám a hloubky temných lesů. Ty vidíš slunce zlatý svit, ve hvězdném stojíš jase – já tichou nocí musím jít, mně o slunci jen zdá se... 25 Jsi cíli svému blízko již, já spoutána jsem k zemi a pout svých cítím dosud tíž, a často k pláči je mi! Jsi zlatý pták, jsem skřivan jen, leč let můj též je smělý – byl tvojí láskou obrozen, když rádi jsme se měli! 26
Kterak bych ji ráda mělaměla, Kterak bych ji ráda mělaměla,
 tvoji drahou matičku, vrásky bych jí zulíbala, všechny jemné vrásky s čela, všechny vrásky na líčku... A na skráni vlasy bílé chtěla bych jí zulíbat, ruce, které žehnaly ti, za ty všechny sladké chvíle, jež ti daly tisíckrát... A na její srdce zlaté, proto, že je máš tak rád, 27 svoji hlavu položiti – na tom srdci jedenkráte velký žal svůj vyplakat... 28
Nedal jsi mi odpovědi, Nedal jsi mi odpovědi,
 jenom smutně dál jsi šel... O mém stesku hvězdy vědí – tys to, hochu, neslyšel! Nepohled’ jsi do mých zraků, ani ruky nepodal... Nocí táhly písně ptáků, ale tys šel mlčky dál. Na mé tváři slzy stály, ale tys jich neviděl, s vysoka jen hvězdy plály na tu cestu, kudy’s šel. 29 Nedal jsi mi odpovědi, neslyšel’s můj tichý vzdech... Jen ty dlouhé noci vědí, jak mi bylo v zašlých dnech... 30
Ach, četla jsem kdys v jeho zraku, Ach, četla jsem kdys v jeho zraku,
 byl vlahý jarní den, po poli šli jsme za soumraku, a kvetl modrý len... A na mezi si skřivan zpíval – zda byl to přelud jen? On s láskou se v mé zraky díval... Ach, kvetl modrý len... A slunce stálo v rudém mraku... Žel, byl to pouhý sen, co četla jsem kdys v jeho zraku... Už odkvet’ modrý len... 31
Na pažitu slunce svítí, Na pažitu slunce svítí,
 plane kvítí... Na mezi si skřivan zpívá, řeka šumí mlčenlivá – a mně je tak trudno žíti... Chtěla bych svou duši skrýti pod to kvítí! Na pažitu květy voní, písně zvoní na mezi a do daleka... 32 Tiše šumí bílá řeka, na vlnách se vážky honí, bílé květy sladce voní... A v mé duši zvony zvoní, smutně zvoní! 33
Já políbím tě na ústa – Já políbím tě na ústa –
 na hrobech tráva zarůstá, a my jsme tolik trpěli... Už rozkvet’ modrý zimostráz, leč něžné květy spálil mráz, můj příteli! A zima sadem vanula, tak mnohá slza skanula, aniž jsme o ní věděli... Pak přišla vesna smavá zas, ve vánku chvěl se žitný klas, a písně zazněly... 34 Teď podzim je, a ticho tak, jen mlhy táhnou do oblak, a ptáci na jih letěli... A kraj se halí v mrtvý klid, tak tiše leží lány žit, jakoby umřely... V sad táhnou mlžné závoje, dnes naše srdce chladno je, my tolik trpěli... Jen upomínky přišly zas, a slzy tryskly clonou řas, můj příteli! 35
Noc vlahá byla, láskou stopena, Noc vlahá byla, láskou stopena,
 jak zádumčivá hudba Chopina, jak smutný, touhou neobsáhlý vzdech, jenž na klávesách zazní v akkordech. A v srdcích byly struny napjaty, a tichou nocí snily akáty, a píseň táhla k bílým nebesům, tak sladká, drahá milujícím rtům... A země spala, nocí zrosena, a tiše stála luka skosená, a jasným pruhem měsíc do vod pad’, když ruku v ruce šli jste spolu v sad... 36 Tak šťastni šli jste v bílé údolí... Má duše vzdychla: „Vždyť to nebolí!“ – a přece z hloubi mého srdce kdes se teskný povzdech nesl do nebes... 37
Ach, nemám ani stesku, Ach, nemám ani stesku,
 je v duši mojí klid, je bez jasu a lesku, a mrtev každý cit! Jak lány zpustlých polí a neúrodná pláň... Jen srdce někdy bolí, když hlava klesá v dlaň... Má duše vše ti dala, svůj nejsvětější vznět, a dávno oplakala ten zvadlý, bílý květ... 38 Teď v pozdní noci lesku se skvěje hvězdný svit... Ach, nemám ani stesku – jak možno uvěřit? Je duše moje klidna jak vlny temných vod... Jde krajem jeseň vlídná – leč nikde nezřím plod! 39
Kdos drahý umřel mojí duši... Kdos drahý umřel mojí duši...
 Jak v prázdno čnějí haluze, jen vítr do nich smutně buší. To byly moje illuse... A duše má se věřit bojí, je podzim už, a vítr lká a teskně víří v suché chvoji a s listem kamsi uniká... A stromy teskně hlavy chýlí, a plno vzdechů táhne v sad, kde nedávno kvet’ akát bílý, a ptáci pěli tolikrát... 40 A u potoka pláče jíva, i ta má holé haluze... Kdos v dálce smutně na mne kývá... Mé illuse! Mé illuse! 41
Na západě den se šeří, Na západě den se šeří,
 v rudých mračnech zhas’. Tvoje duše neuvěří, co tu bylo na tom keři květů, samý jas! Přes den všechny uvadaly, už je vítr svál – jenom moje němé žaly, jenom slzy, které pálí, tiše bolí dál. 42
To včera zpívali zas kosi, To včera zpívali zas kosi,
 tak jako tehdy, zdali víš...? Byl vlahý večer, plný rosy, a třpytila se hvězdná říš. Zas akacie kvetly v sadu, a s bílých květů padal sníh... A tóny sladkém ve souladu se chvěly v bílých alejích... Tak sladce zpívali si kosi, a smutno bylo náhle mně... Tou alejí se mihlo cosi a cestou přešlo tajemně... 43 To temný stín pad’ na mou cestu, a v akátech se výsměch zdvih’ a zplakal náhle ve šelestu v těch sněhobílých závějích... A kosi píseň dozpívali... Už měsíc zapad’ v mračen skrýš... Jen bílé stromy smutně lkaly v tu vonné noci tesknou tiš... 44
Smutek se v mou duši díval, Smutek se v mou duši díval,
 jarní nocí slavík zpíval, hvězdy svítily... Jenom na dně duše chladné skvoucí hvězdy není žádné, a jen růže, bílé růže spoutaly mé srdce úže, kalich rozvily... Měsíc třpytnou vlečku táhnul, po lásce sad celý prahnul písní svatební... Jenom mojí duše v hloubi smutek se s mým srdcem snoubí, 45 prozpěvuje tiché žalmy, z bílých růží věnec dal mi – věnec pohřební... 46
Na vždy jsme si s Bohem dali, Na vždy jsme si s Bohem dali,
 na luka už podzim táh’, smutek vanul neskonalý na ten pustý země práh. Aster květ už vadl bílý, kraj se halil v šedý mrak, smutně jsme se rozloučili, nepohlédli sobě v zrak. Nesejdem se nikdy spolu, nepůjdem si nikdy vstříc... Dosti bylo toho bolu, nemáme už co si říc’... 47 A tak jsme se rozloučili, podzim táhnul v háj i luh... Aster květ už zvadl bílý, bez druha jde dále druh! 48
Konec všemu, nechci nic, Konec všemu, nechci nic,
 jenom slovo ještě říc’, tobě, duše, s Bohem dát, za všechno ti děkovat. Za ty slzy, za ten sen, za ten jeden šťastný den, za smutek, jenž v srdce pad’ – za to, že’s mne neměl rád! 49
Ve svých verších chtěla jsem Ve svých verších chtěla jsem
 všechno tobě říci... Ale zatím dřímá zem, mlhy táhnou nad sadem, slzy kanou s lící... Podzim jest, a v alejích luna kráčí snící... V sadu sladký nápěv ztich’ – a v těch smutných verších svých nemám už co říci! 50
Až jednou, hochu, shledáme se zas, Až jednou, hochu, shledáme se zas,
 tak jednou po letech – co řekneme si? Až vrásky budem mít a bílý vlas a upomínku v hloubi duše kdesi? Nic nezkalí té chvíle čistý jas, a vzpomínka nás žádná nevyděsí, jen oči planout budou clonou řas, když opět ruku klidně podáme si... Tak klidně, hochu, vyjdeme si vstříc... A hrdě zářit budou naše čela – snad vědět nebudem, co sobě říc’, ač duše jednou tolik vytrpěla! 51
V té vlahé noci, povězte mi, V té vlahé noci, povězte mi,
 vy duše tichá, blouznivá, když bledá luna líbá zemi, co vaším srdcem zachvívá? Zda v teskných dumách vzpomenete též na mne v tiché noci té, když v bílém sadu akát kvete, a růže voní rozvité? V té vlahé noci, když pták zpívá, a tiché smutky táhnou tmou, a do květů se luna dívá – zda pocítíte žalost mou? 52 Zda duše vaše snivá ví to, jak krutě jste mi ublížil? Zda mého srdce je vám líto, jak smutkem jste je zatížil? Že z duše mojí květy rvete, jež byly bílé jak ten sad...? V té vlahé noci, rcete, rcete, zda vzpomněl jste si jedenkrát? 53
Byl to sladký sen, Byl to sladký sen,
 duší mojí táh’, v samých písních jen sladkou něhou práh’. Jako tichý vzdech do duše mé pad’, v něžných akkordech táhnul odevšad. V moje srdce kles’, zpěvem zašuměl, jako z jara les sterou písní zněl... 54 Ve všech tóninách, v bílých ručejích, modrých na vlnách, v temných peřejích... V toužných výkřicích zmíral roztoužen, duší mou se mih’ – byl to jenom sen... 55
Vlahý večer plný rosy, Vlahý večer plný rosy,
 perlami se květy třpytí, tichou nocí slyším zníti smutný zpěv, jejž zpívá kdosi... Nocí lká a vroucně prosí, jakby nemoh’ zapomníti na hvězdy, jež v duši svítí, na oči, jež v srdci nosí... Vlahý večer, luna vstala, táhne vlečku v temné chvoji – smutná duše píseň svoji tichou nocí dozpívala... 56
Kvete mák, rudý mák, Kvete mák, rudý mák,
 jako rudá ústa chví se – chrpy v žitě modrají se jako jeho snivý zrak... Chvěje se a houpá v žitě, jako ústa září sytě – tichou nocí vypráví si, že mne hoch můj rád měl kdysi! Odkvet’ mák, rudý mák, chrpy modré uvadaly, v jejich květech slzy stály – orosen byl jeho zrak... 57 V zlaté žito vítr zavál, když mi smutně s bohem dával... A květ rudých máků zvad’ – hoch můj mne už neměl rád! 58
Ten rudý květ v mé ruce plál, Ten rudý květ v mé ruce plál,
 žel, malou chvíli jen! Než měsíc bledý z mraků vstal, a přešel bílý den, už opadal... A na živůtku zmíral, bled’, za listem padal list, než políbil jej toužný ret, svou láskou hrd a jist... Ten rudý květ, ach, jaký žal, v mé ruce zvadl hned... 59 Jej v sladké chvíli hoch mi dal, když o lásce mi povídal, ach, naposled... 60
Zraje žito na poli, Zraje žito na poli,
 šumí štíhlé topoly, usmívá se bílé ráno, v duši mé je dozpíváno, srdce mne už nebolí... V mlhách tone údolí, zvony zvučně hlaholí, slunce vstalo z rudých mraků, probudilo písně ptáků. Na sta písní hlaholí do údolí, do polí... 61 Co je perel v květech stkáno – v duši mé je dozpíváno, srdce mne už nebolí... 62
Bílé květy vadnou již – Bílé květy vadnou již –
 srdce, nevidíš? Odletěli zpěvní ptáci, zima v kraj se zvolna vrací, mlhy táhnou blíž a blíž... Sluneční žár zbledl, zhas’, nezahřívá nás... V temném stínu rudých buků vítr vztáhnul svoji ruku, listí s větví střás’... Obzor dumá v mlhách tich, sníh se sype, sníh... 63 Ocúny už zvadly bledé – jen to srdce nedovede usnout v ňadrech mých! 64
Bolelo to duši mou, Bolelo to duši mou,
 dosud v srdci pálí... Snad ty bílé hvězdy tmou duši moji šálí? Přelud byl to těžký snad – za horami mizí, až se zbudí bílý sad, šumět budou břízy... Chmurný byl to jenom sen, nemohu ho chápat... Do sadu už vtáhnul den – sníh v mou duši napad’! 65
Prchla bolest neskonalá, Prchla bolest neskonalá,
 život všechny smutky skojí... Ale něco zpět bych vzala – že jsem snivou duši svoji tobě, hochu, dala! Smutku v ní už není skryto, dosti jsem se naplakala... A jen srdcem teskně chví to – že jsem ti svou duši dala, toho je mi líto! 66
Do černých mraků nebe se halí, Do černých mraků nebe se halí,
 ta stará rána dosud mne pálí... Jak v temném boru steskem to bouří, a luna zraky znaveně mhouří...! V mém srdci smutkem pláče to, chví to – těch zašlých časů tak je mi líto! Snad krutý osud jenom mne šálí? Ta stará rána v duši mě pálí... A krajem bouře burácí, šílí, kolem mne blesky s rychlostí pílí, a řeka šumí, z břehů se zvedá – to moje srdce usnout mi nedá! 67
Čím jsou moje bolesti, Čím jsou moje bolesti,
 a čím život celý, když tvé oči o štěstí kdys mi pověděly? V jejich záři nevěřím, ani v jejich něhu – venku sad už klidně zdřím’, všude plno sněhu... Svítily mi na scestí jako hvězdy bílé – zdálo se mi o štěstí jedné sladké chvíle! 68
Pozdní noc a krásná, tichá, Pozdní noc a krásná, tichá,
 usnul šumot měst, země ze sna toužně vzdychá, nebe plno hvězd... Platan sní, a v stromy zticha září písek cest... Pozdní noc – kdos na pavláně bědnou hlavu sklání v dlaně, svítí bílá věž... Zvony znějí na návrší, bíle perly s nebe prší – hvězdy pláčou též... 69$
Smutně znějí nocí zvony Smutně znějí nocí zvony
 ...bim bam, bim bam... jasně svítí portál chrámu, okna září v temném rámu, světlo padá na záhony, tiše znějí teskné tóny. Rakev skryta v bílém kvítí, rudé perly v listech svítí, napadaly do narcisů, nepoznat už drahých rysů ...bim bam... Zadunělo víko z kovu, průvod kráčí ke hřbitovu, 70$ světla září, zvony znějí, rosa padá do šlépějí... Do daleka kdosi mizí, drahý tak a přece cizí ...bim bam, bim bam... 71$
Nepřekročím tvojí cesty, Nepřekročím tvojí cesty,
 smutky své chci sama nést – nechať tobě Bůh dá štěstí, osud stále přízniv jest... Nechať kvítím okrášlí ti kamenitou cestu tvou, bílé hvězdy nechť ti svítí na rozcestí věčnou tmou... 72$
Ty rád mne nemáš, vím to, vím... Ty rád mne nemáš, vím to, vím...
 Své lásce rubáš zhotovím, šatičky běloučké, šatičky bledé – Smrtka je děťátku mému už přede. Z průsvitné příze, z perliček jak z lesklých, bílých slziček – z bělostné příze průsvitné, v ní krůpěj krve zasvitne... Ty rád mne nemáš, vím to, vím... Své lásce rakev zhotovím, maličkou rakvičku z jedličky šedé – Smrtka už do lesa pro jedli jede, pro jedli štíhlou, vysokou, jež nad tůní ční hlubokou. 73$ Z té jedle rakev urobím, v ní děťátko své pohrobím... A v útlé ručky děťátka dám vonná květů poupátka, Iilije bělostné, lilije rudé – sladce, mé děťátko, spát se ti bude! 74$ TISKLA „UNIE“ V PRAZE.
E: lp; 2006 [76]$
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grosman, Josef; Svoboda, Václav; Unie
(V Praze 1903 - Grosman a Svoboda - Tiskem „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: IV+76

Autor motta: Vrchlický, Jaroslav
(Jaroslav Vrchlický.)

Motto: Vrchlický, Jaroslav
(Jaroslav Vrchlický.)