Kdos drahý umřel mojí duši...

Tereza Dubrovská

Kdos drahý umřel mojí duši... Kdos drahý umřel mojí duši...
Jak v prázdno čnějí haluze, jen vítr do nich smutně buší. To byly moje illuse...
A duše má se věřit bojí, je podzim už, a vítr lká a teskně víří v suché chvoji a s listem kamsi uniká... A stromy teskně hlavy chýlí, a plno vzdechů táhne v sad, kde nedávno kvet’ akát bílý, a ptáci pěli tolikrát... 40 A u potoka pláče jíva, i ta má holé haluze... Kdos v dálce smutně na mne kývá... Mé illuse! Mé illuse! 41