NEPRODYŠNÁ NOC.
Neprodyšná, venkovská, letní noci padajících hvězd, bezedná tůni vzpomínek s touhou věčně se prohlubovat, jak dovedeš proměnit v černé a hrozivé nic života jiskřící zraky a hořící líc, všechno, co člověk měl na světě rád, všechno, s čím setkal se na svazích vzestupných cest! Neprodyšná, venkovská noci padajících hvězd, jak dovedeš nejprudší barvy a nejzvonivější tóny v podivné, čiré nekonečné nic tříštit a spojovat! Jsi chaos nesrozumitelný, jsi úžasná symfonie, jsi to, čím voněla v srdci kvetoucí touha, co v horečných nocích v spáncích lačně bije, když prudké chtění rozhoupalo všechny svoje zvony, jsi zmatený poplach ranní, o hrdé já bitva dlouhá, hlučné a krvavé křížení mečů, polibek, sen, nejtišší vzpomínání. Jsi propast, lavina tmy, která nejradostnější pýchu vítězných, živelných dnů, zlatou a bělostnou slávu srdce a její píseň nejednu, jež v slunečních jitrech se týčila jako věnčený stožár, troufáš si bourat mi. Jsi Moloch, jsi božstvo, jsi rozlícený požár, všechno na chvíli ozařující, zachvacující a ničící. 9 Co ti je dětství, co jeho stříbrný smích, co ti je horký van chlapectví, který tak horoucně do tváří dých’, co jsou ti zmatená jara, v nichž byla ještě láska jen pudem, co ti je láska sama, výboje, tápání, výpravy za osudem, co ti je hledání bílé krásy a zoufalství tíž? Všechno svou nekonečností zastřeš a pohltíš! Jsi šelma? Jsi jenom noc. Jsi život, jsi svět? Vše v tobě slyšet, nic nevidět. Tvé barvy jsou slepé a tím více jitří svou hudbou. Jsi nepřekročitelný práh, za nímž umírá život v blouznivých vzpomínkách. Jsi dětství a mládí, jsi mužství, jež šíleně za činem pádí, jsi mrtvou sudbou. Máš vůni matčiných prsů, máš vůni lesů a strání, širokých lučin, mateřídouškových trsů, máš přízvuk prvních bouří, tolik milovaných, – snad pro tu barevnou úzkost, kterou jsem nechtěl si přiznat – vichřicí vlání a podzimů se steskem ocúnů, jenž celý kraj smrtelnou chorobou zadých’. Jsi vzpomínka vzpomínek, ve které těžko se vyznat, s průvody lidí nezapomenutelných gest a posunů, s milými, hloupými dobrodružstvími a mých bratří a sester nápady neposednými, loupežnými výpravami a hrami na Indiány. Tebou jde na sta prvních cest, výletů na jaře, letních toulek a zim, v nichž loutkové truchlohry hrány, 10 tebou zní tklivé melodie starého kobzaře, tebou se radují slavnostní svačiny rodinných svátků, bábovky narozenin s pěti, deseti, patnácti svíčičkami. Jsi celý život: radosti, smutky, výpravy, křižovatky, jsi zavýsknutí děcka, které se na klíně chová, jsi skříň citových bijouterií, ke kterým nelze jít zpátky, vonící náruči sametová! Jsi všecko, nejsi nic! Jsi naše nebožka kočička, číča Máša, která milovala hudbu a květiny a teplo měkkých, barevných šátků, jsi její dumka a zakleté princezny gesto. Jsi Vořech, pes-venkovan, kterého zabilo město. Jsi všecko a nic, bláznivé album nedokončených skiz. Jde tebou naše babička, přináší vnoučatům mandarinky, u stolu sedí dědeček, prosíme o vzpomínky, (jak napsal svou první povídku o puklém srdci a dones ji Nerudovi) – výská tu výlet k strýci do Kolína, první vzrušení z vína, kolotoč, cirkus, zvěřinec, střelnice, práskání vzduchovky, rybolov, požár, sanice, první koulování, žluťoučké kachně, které nám do města k hraní přinesla veselá selka, produkce na klavíru a bláznivá francouzská učitelka, první divadlo a tréma cellového sóla, koupání a opalování se na březích venkovských koupelišť, 11 – to všechno z tebe, noci, vztahuje po mně ruce, zpívá a volá: Noci, jsi symfonie a přece jen zmatená tříšť! Jsi všecko, nejsi nic! Jsi první básnička před lety otištěná, dopis, podivně navoněný, který mi poslala neznámá žena, jsi ještě víc, jsi červnové odpoledne, kdy svedla mne láska, jsi hořký srpen, kdy poprvé lásku jsem sved’, amforu bílou rozbil a ulomil bílý květ –. Jsi ctižádost herce a zpěváka, důmyslná maska, hudební nápady, experimenty a – romantické útrapy pout, právě, když nejvýše chtělo se vzlétnout a nejdále plout. A jak v tobě, nocinoci, nevzpomenout prvé své toulky po Šumavě? – i to jsi ty, poháre vzpomínek do dálky rozlitý! Tebou zní žhavá noc italské cesty, cikád stříbrný zpěv a vůně zrajících rév. Jsi život, jsi jeho krása a bída, jsi ďas, jenž princeznu Vzpomínku hlídá, jsi kruté a lahodné víno, jímž opíjí intimní blízkost i barevné dálky, jsi zlé naučení války, hrůza smrti, i fatalisty klid, jsi bída zákopů, nečistota, jsi všechen ten týraný, zbabělý lid, všechno to ponížení a psota, laciné umírání, páchnoucí krev, strach, úděs, faleš, násilí, barbarství řev, jsi nejeden právě se roztrhnuvší granát, jsi opilý maďarský brloh, kde przní se slovenská děcka, 12 který jsem kdysi napad’, jsi moje pomsta všecka! Jsi osmadvacátý říjen a jeho radost i vzrušení, i to, jak mne vítali v Dolním Kubíně, svobodou opilí, mladého bojovníka, básník Hvězdoslav a slzící starci zkušení, dívky a paní, děti, šohaji, hořící louče, věnce a zvony, jež poprve slovensky zvonily, – to jsi ty, noci černá! Jsi pláč i milostná touha, skřípění zubů i vztek, jsi Štědrý večer na samotě v Alpách, jsi vteřina, jsi věk, jsi drama, líčení, maskování, fascinující zornice hlediště, potlesk krásné paní, opojení, afekt, přecitlivění, sladké vědomí úspěchu, zákulisí a víno, touha a horké chtění, jsi morální pouto, které s jásotem puká a praská – a s úsvitem rána – vím, náhodou kvetly u řeky akáty – prudká a štědrá láska nenasytná a – věrná... Neprodyšná, venkovská, letní noci padajících hvězd, bezedná tůni vzpomínek, smazaných tváří a gest, – jsi vlastně daleká step, jsi poušť! A teď, když jsou cesty nazpátek mrtvy a zaváty, jsi chaos, prales, neproniknutelná houšť! Jsi šíleně hluboká studna, s tím tolik bohatým životem bázlivě skrčeným u dna, kam nemůže ruka, kam smí jen vzpomínka ticha. Ach, noci, noci, jak tě pro ten tvůj zmatek a zlobu, pro šedý stesk, který mi u srdce vzdychá, pro vlhký, slzavý očí svých lesk – 13 jak tě nenávidím –! Jak každý tvůj pohyb a záchvěv divošsky sleduji! Jak musím stále o tobě žárlivě přemýšlet! Jak tě pronásleduji, hltám, chutnám -– a jak tě miluji! Noci, černá studno, vše a nic, noci-symfonie, chaose, tříšti, živote, výkřiku smyslů, obraze dnů a let, nenarozené ráno příští –! 14

EXOTICKÁ KVĚTINA.
Nahá a přece oděná v křiklavé cáry, s koží pardalí tančíš mi před očima, vášnivý dive boží! Máš krvavé rety, zuby jsou slonovina a hluboký, jiskřící zrak je hladina vlahá tropického jezera, které před bouří dřímá. Kovově modrý vlas, neklidně dýchající, rve, vzdouvá, drtí, korálovou sponu, červený jez, který jej čeří, marně poutá a spíná. Smyslným bičem šlehá údy z teplého chalcedonu, šíji a malachitový amulet, zaklínající zlobná kouzla a čáry, mrská svaly, ciselované z bronzu, pružné jak prak. Nahá, tančíš, vášnivá milenko života, milenko smrti, s pardalí koží! Zavlečena k nám, nikomu k srdci nepřirosteš, nikdo tě nepomiluje. Studený je tvůj den, žijící tropickým vzpomínkám, živý a jsoucí jen proto, že vůbec se pamatuje, že o svém původu, mládí a osudu myslí. Tvůj tanec není už rozkoší žíznivé krve, není už písní, jíž byla, kterou jsi žila 15 a spalovala se prve pro džunglí kouřící smysly, dřív’ než tě lidský zrak uzřel. Tvůj tanec, tvoje gesta, jsou trním zarostlá cesta, jsou vybledlý obraz někoho, kdo dávno umřel. Cizinko, věř, až do smrti budeš se trápit, budeš se trýznit žízní, touhou, hněvem, žárlivostí. Nebudeš moci ničí smysly do pasti radosti lapit, nikoho uchvátit prudce. Pro samou bolest raněného srdce ani nezavoníš. Svého podivu pro tebe lidé snadno se zhostí, každou skrčenou mateřídoušku budou nad tebe milovat. Budeš se trápit, slzy neuroníš. Dívky, jež milují květy, pohlédnou na tě jen jedinkrát, ‚podivný tvor!,‘ řeknou a skřiví rety, ‚podivný nápad přírody, nevkusný, strakatý cár!‘ Nikdo se na tebe neusměje! A ty budeš mít srdce plničké děje, duši přeteklou vzpomínkami tropických jar, hořících v slunci, vonících v jitřním jase, přeteklou vzpomínkami horkých večerů, modrých nocí, erotikou dravců, smutkem zbytečné krve a síly, zlomené moci, – a nenajdeš nikoho, komu bys svěřila se... Až jednou z rána osudem budeš podarována, bolest tvá zmizí. 16 Přijde hoch, cizí srdce, oči cizí. Miluje dálky a není nikde doma, zrak se mu podivem zarosí, políbí tě chvějícími rtoma, něžně tě osloví, poprosí: Princezno, zatanči mi! Znova se probudíš, krev mládím zašílí znova, zatančíš. Vysoko nad hlavu zvedneš melodii rukou, vysoko nad hlavou zvedneš srdce a rozkoší číš. A symfonie údů topasová i s rytmem tepen, které divoce tlukou, i se zraky, životem opilými, zapálí ráno. Rosa vlahá nasype perly ti v klín, v rozžatých sférách na harfu z paprsků slunečních bude hráno a na flétny, které jsou měděný smích, a které jsou řezány z malajských třtin. Nahá a přece oděná v křiklavé cáry, s koží pardalí, zatančíš, vášnivý dive boží: – – – – máš krvavé rety, zuby jsou slonovina, máš hluboký, jiskřicí zrak, hladinu jezera v trópech. Kovově modrý vlas, neklidně dýchající, splav půvabů, liják krás, oblévající korálovou sponu, která jej čeří, ale marně spíná, smyslným bičem šlehá údy z teplého chalcedonu, svaly, ciselované z bronzu, pružné jak prak – – –. 17 A pak vášnivá milenko rychlého života, milenko rychlého skonu, teď ale také už zase šťastné dítě, džunglí, – až rozkoš hýřicích linií umdlí, bez vlády klesneš, k smrti unavena. Blahem unavená, vroucí a milostná žena, hlavu položíš hochu do klína, celičká úsměv sám, a ožíti dáš svým vzpomínkám, budeš blouznit a budeš snít: o břehu široké řeky, kde v pravé poledne je mrtvý klid a kam teprve na večer slon z houští pralesa a nosorožec, bezedný pijan, přichází pit. O podivných, obrovských stromech, podpírajících mosazná nebesa, o palmách, kokosu, fíku, ságu, cykasu, banánu, chlebovníku, o lanoví rotangu, nekonečných tenatech lian, o vysokých klenbách květů, jež uspávají, o úžasných, živých orchidejích, o mangrove, chodícím háji, o sladké úrodě tamarind vzácné lahody, ptácích ohnivácích, lvu, řvoucím v ssutinách padogypagody, o tygří lstivosti, o skocích pardalích, o rysu, jenž leží s upřeným, zeleným zrakem ve větvích tich’, o chtivých, strnule čekajících chřtánech nehybných krokodýlů, kteří, snad s močálem srostlí, v měsíčních nocích příšerným cvakáním čelistí zkouší svou vražednou sílu, o jedu hadů a o jedu touhy, před kterým všichni jsou bezbranní, slabí a nejistí. Vášnivá milenko života, budeš blouznit a budeš snít 18 o živé, barevné, syrové kráse své tropické vlasti, kde život nedá se zákonem zmásti, – kde kořen všeho je příroda, květ je cit, a ovoce, konečný smysl a cíl: smrt, jakou sis’ životem zasloužil. Budeš blouznit a budeš snít o krásných mužích, o strašné vášni, kruté, nenasytné, o jejich mrštné síle, jejich objetí, o lásce, která, když lapí svou živoucí touhu, ji divošsky za hrdlo chytne, o prudkém citu, jenž umí vraždit jak modrá ocel, o zlatých jitrech, které jsou jediný pocel dlouhý a introitus oběti. O ženách, které žijí jen proto, aby stvořily krásu a boj, které milují, nenávidí, spalují, zpívají, hoj, a tančí – a tancem žijí a zmírají! – Padneš a zvadneš. 19

HEDVÁBNÝ SMUTEK.
Tiché nebe podzimové noci, kovový štít, okovaný hvězdami, skalnatý kraj, šťastná opuštěnost, samota lesní, blouznivě tichoučkým hlasem si prozpěvující, o překot si sama sobě o sobě samé vyprávějící, samota, vůně příštího jitra, smyslný jinotaj, samota, která na ticho volá: v náruč mi klesni!, a k tesknému citu tak teple a srdečně mluví, že se už ani samotou nezdá mi. Dokud nezhasnou hvězdy a den se nerozsvítí, dál’ nechci jíti. Zůstanu ležet mezi skalami, jsem hloupé dítě a na hloupé věci budu se oblohy ptát. Snad přece pochopím, žalostné houkání sůvy, vzdechy lesa, kvílení potoka, zaslzený zrak hvězd i rozechvěnou polárku, vzpomínku na první lásku a na její žal, a touhu po touze, která vždycky jen lhala mi. Snad prohlédnu ze stříbra utkané tajemství stesku a ztrát, jitřní zoufalství, vyvěrající z hluboka a s příchodem slunce v mělčinách zanikající, snad pochopím mystiku nadšení s podivně vzrušenou lící, víru večerních modliteb u ohně na horách při snivé hudbě, sykavém šeptu a jiskření oharků, snad uvidím čarovný květ lidského vnímání, dohadů, úsilí, snah, 20 spatřím ohnivou myšlenku, která vytváří svět, která jitří mou krev, mou vášeň, zpružňuje sval, chce boj, zázrak, přelom, skutečný skutek, láká a žene mne blíže a vrhá mne v beztělou dál’, napájí mízou i prahnutím, podá číš’ smíchu a podá ti vzlyky a s líbezným úsměvem nabídne vzácnou a zářící čepel dýky, bys v hruď si ji vhroužil... Tiché nebe podzimové noci, kovový štíte, okovaný hvězdami, dokud se jitro nerozsvítí, nechci dál’ jitíjíti, zůstanu ležet mezi skalami a, dychtící muž, budu tě trápit, na tě naléhat a přece snad na tobě odpověď vynutím, proč květ kvete proto, by zvad’, a proč nejvyšší rozkoš, jíž každý si nezasloužilnezasloužil, je nevlídný osudu kolotoč, tesklivě zvonicích vzpomínek moře, vůněmi života opíjející hoře, a hedvábný smutek...? 21

LÉTO A JÁ.
Léto a já jdeme loukou bez pěšiny, sotva dechu popadáme. Vysoko nad námi naříká pták u oblak. Chce se nám napít z hluboka života, čirého, jak voda z potoka, pak se větrem rozvát dáme, lupénky kopretiny. Spadneme na krtčích hrobečcích, porostlých mateří dušičkou, maličkou vzpomínku na velkou bolest bíle posypeme. Spadneme, zvadneme, nevíme na čem, všelijak, lupénky kopretiny. Loukou bez pěšiny jdeme, hlasitě pláčem’, léto a já a pták. 22

SMUTNÁ PÍSEŇ POSUNOVACÍ LOKOMOTIVY.
Těžký můj dech, těžší mé pohyby, nejtěžší ale můj osud! A přece dosud, pokud mi nevyzněl v prsou vzlykot a cit, nemohu, nesmím odejít, dál musím žít’! Nejsem už dávno to, co jsem byla: ocelový kolos, důmyslu plod, účel práce, kovová síla, krátce: zázrak lidských rukou. A právě to vědomí – je moje bolest. Slovo: mládí – bojím se hlasitě pronést, poněvadž nejvíce bolí všechno, co bylo – a neninení. Je mi palčivou mukou a krutě mne trýzní i silné opojení, z kterého piji vzpomínky na svoji slávu, paměti dnů, v kterých jsem rostla. S jakým hřmotem bylo na mně kuto! Beztvarý kov, v bílém žáru měnili mne v hořící lávu, brnění z rudých plátů tepali na mně místo šatů, v ďábelské hudbě seznamovali mne se životem: hučí měchy, strašná kladiva tlukou, žhnou osmahlé tváře dělníků, sopky kleteb a ukvapených slov, „otrocká dřina!“ němě v hluku vyzní, skřípají bílé zuby, rty pukají žízní, potoky potu jich nenapojí, „k dílu, čile k dílu! 23 cos nového se tu rodí, všechnu svou schopnost a všechnu svou sílu položte novému stvoření do vínku, jste nového života lodivodi, v dusotu kladiv, v žáru plamenů ruce k dílu!“ Ach, nikdy na svoji dětskou a nejstarší vzpomínku nezapomenu! A pak, když jsem hotova z dílny vyjela ven! Jak jsem se leskla, jak krásně mi voněl ocelový lak, jak si na mně zakládal inženýr, jak byl spokojen a jak jsem se cítila dokonalá a silná! Vím, tehdy se z radosti opila celičká dílna! Tak začla má sláva. Jak mne hýčkali! Den co den byla jsem pečlivě umývána, každého rána celou mne leštila laskavá ruka bílá. Jak mne hýčkali! Napájeli mne vonnými oleji. Myslí, že žízním, aniž by vyčkali, nápoje nádrž honem mi dolejí. Z nejvzdálenějších pramenů vodu jsem pila, proudy z Krkonoš, Šumavy, Podkarpatské Rusi i z vodovodů velkoměst. A co jenom uhlí jsem dostala! Takové kusy, že jsem je ani už nechtěla nést. Byla jsem šťastná. Jako kluk divě jsem hvízdala, – pukaly skály, jako drak létla jsem, dýchala, supala, – dálkám oči se smály, 24 – víte, jak je to krásné lákati za sebou ve hvězdné noci lomozný vlak?, – a pak, bože můj, nesla jsem všechna tajemství pošt, všechno, čím osud se hýbe, čimčím člověk umírá anebo žije, života zlovolný bolehlav, života opojný mošt, radosti, ztráty, zklamání, tragedie, – byla jsem vlastně svět! Ale doba mé slávy už nepřijde zpět. Nejsem už kovový zázrak s vichřicí o závod k slunci letící, chlouba tratě tisíců kilometrů, klukovský výsměch marnému odporu větru, vzteku lijáků, bouří a hromobití, – nejsem už – neživé je moje žití, jsem jenom položivá posunovací lokomotiva. Co řídičů jenom jsem na sobě nesla, jich rozmar a hloupost trpěla, aniž bych hlesla, – až jednou, v poslední noc své živoucí slávy, byla jsem řídičem mrštěna v rozjetý vlak. Co bylo řevu a krve, šílenství, děsu a hrůzy, zločinů, prznění citu, řádění lůzy, letní noc proklela boha! Nelze mi ani vzpomínat, nemohu o tom mluvit! od toho neštěstí nejsem, jsem vřazena v brak, můj účel byl zlomen, den po dni je z bolesti uvit. Trochu mne zhojili a odtud, přeubohá, špínou a sazemi pokrytá, vetchá a zanedbána, nákladní vozy posunuji, 25 trpím, sesouvám se, po smrti volám a bídu svou žalostí prohlubuji, palčivých vzpomínek bezedná schrána. Milosrdenství noci a tmy, ty jedině pomůžeš žalost v rouchu tvém skrývat mi, když na lomoz nádražní, měkká se schvěješ! Ale z vás, lidí, každý mne uráží, každý mnou pohrdá, nádraží za mne se stydí. I ty, bleďoučký chlapečku, hloupé děcko, se mi směješ: Jejej, matinko, koukej, to je legrační lokomotiva! – – Jsem. Nejsem. Byla jsem. Byla jsem kdysi živa, byla jsem svět! Ale to všecko teď už se nikdy nevrátí zpět! Byla jsem nejprve jako ty, hmota jen nehotová, neschopná činu, neschopná slova, na život čekající. Prací vzrostla jsem v zázrak. Tvůj děd vzrušen a nadšen nade mnou stál, hymnus na sílu lidského ducha chtěl opojen pět, na pokrok vědy, jež po mně už nemůže dál. Celý svět jásal! Ale slov o došlém vrcholi neměl přec pronést! Není vrchole! Cíle a vítězství není, všechno se řítí v před, své mety mění – a v tom právě moje zlá bolest: nemohla jsem se měnit, růst, závodit s dobou, byla jsem dílo, dokončený čin! Také ty, chlapečku, tvárná hmoto, hlíno hlinhlín, budeš teprve životem modelován, 26 tvořen, taven, leptán, kován, – – ale nechtěj být nikdy dokončen, nechtěj být ničím, jen člověkem, miluj života spád, vše co roste a co se mění jen, let bez cíle, závody s dobou, hlas vichřice, člověka, srdce a pravdivý pokrok lidský, nikde se nezastav, leť, ku předu vždycky, – a zemřeš-li pak třeba stoletý, zemřeš svěží a mlád! Anebo – jedno z obou možná, že staneš se váženým mužem, – národ tě bude mít rád, – a v nejlepších letech dokončíš přesně svůj životní plán, osudem hýčkán a milován. Ale víš –, – oni ti mladí vždycky tak nějak bláznivě ku předu pádí, stačit jim nelze, zůstaneš stát – –. Budeš mít bílý vous a vlas, znavené srdce a znavenou hlavu, daleko za sebou úrodu života, prvních žní čas, a budeš jen na tu svou natrpklou slávu nesmělá vzpomínka neduživá, brak, staré železo, vyřazená lokomotiva. 27

IMPROVISACE LETNÍ.
Po všem prahnoucí pocestný, nechci, než abych se neunavil, bych nebyl smutný a malátný na pouti žhavými, letními dny, aby mne nezlákal stromů stín, úsměvy kopretin, kolébající lesní mech, posečeného sena vonný dech, tichý zpěv smyslně laskajícího vánku – k spánku. Abych i v nejparnějších dnech radostně kráčel lučinami, po horkých, vonných stezkách a mezích, lány žit, pšenic a kukuřic, abych i v nejvyšším poledni stoupal do svahů žárem bílých, v pasekách, po pařezích, svěží v slunci se koupal a, vystoupiv strmými pěšinami, zajásal z plných plic: konečně, bratři, jsem s vámi! Ale ne, že bych se proto neunavil, že bych šel žitím jak pestrý a zbytečný pták, ne, že bych starostem utekl, tíží se zbavil, naopak, modrými starostmi se všech stran ověšený, jak hrozny na podzim réva, 28 tančil bych těžký svůj život těžkému životu zasvěcený. Kol dokola všemu bych v srdce se díval a silou svalů svých sveden, zpíval o vůni pracně mnou rozštípaného dřeva, pryskyřičné, o oslnivé, polední silnici, vroubené netřeskem, blínem, o nyvě ryčné hudbě žíznivých letních odpoleden, o tom, jak pestrý je život, ten život rozpěněný, jak těšívá-bolívá práce i dobro i krása i ženy a především spoutaný člověk sám, ale jak musíme vší silou žíti anebo zhynem a propadnem tmám. Při tom letniletní mraky bílé, naivní a pošetilé, mraky, rozsochaté skály, na mne se usmívaly a kolkolem tráva, hej, hebounká tráva..., má milá je zdráva ...?zdráva...? Ať slunce pálí! Vichřice, rvi můj vlas! Ty, deštidešti, bičuj! Burácejte hromy! Z kořenů vyvraťte stromy, porostlé lišejníky, původce stínu a snění a studených krás! My nejsme poustevníky, nikdy nám neklesnou hlavy a život neunaví! 29

ODPOLEDNE.
Mám tebe plné srdce, červencové, zlaté odpoledne! Sluncem rozpálená louko, dovádivé kvítí, svými pestrými křídly třepotající máky, z hluboka dýchající údolí, se zátočinou řeky, s tůní, vroubenou brvami rákosí uprostřed louky a taky se sbory žab, které hrají stereotypní své melodie, – rozkošný světe, šepotající, měkký, s milými, hrozně nemotornými brouky, rozjásaná louko! Slunce svítí, stříbrný dešť se lije, – tvé barvy, – tvoje vůně –, čeř–ven–co–vé, zla–té odpoledne, mám tebe plné srdce, výskající, – nezastůně –! 30

LÍTOST.
Zarmoutily, zarmoutily jste mne, moje astry červené, modré, bílé a zlaté, zarmoutily jste mne, poněvadž právě vy, duchaplné a jemné, za tolik lásky mi nelásku samu a bezcitnost vyčítáte! Dny a noci jste stávaly na mém stole a svoji barevnou píseň mi zpívaly k práci, hleděly do mého péra, k životu napomínaly a posílaly mne, nerozumného, na večer toulat se v luka a pole, o mladé srdce jste dbaly. Z mojich radostí radost jste měly a soucitem dýchnout jste dovedly na ránu bolesti. Celé noci se mnou jste bděly, skloněny nad mojí prací, a její veselí i její mrzutost, prozpěvujíce, pomáhaly jste unésti. Slýchal jsem vaši píseň, něžný zrak barev jsem cítil, měl jsem vás ze srdce rád. Jen to mne zneklidňovalo, že mám tak málo, čím bych vás za vaši krásu směl podarovat, chudobu svou jsem cítil... Protože jsem vás miloval, myslil jsem na vás často, na sto ohledů pro vás jsem měl, milencem dobrým jsem byl. 31 Někdy jsem celý den v pokoji nekouřil, poněvadž vás to trápí; večer jsem stavíval lampu na okraj stolu, daleko od vás, abych vás nepopálil, (ať raději lampa spadne se stolu dolů, než abych žárem vás mučil!); když jsem vám naléval vody, dřív jsem se napil, jestli ji někdo neotrávil; nejlepší svoji sklenici jsem vám půjčil, měl jsem vás rád... Kdykoliv jsem šel spat, vždy jsem si říkal: chlapče, čas kvapí, upřímnou píseň o vděčném srdci musíš jím zazpívat! A té jsem nezazpíval! – Neboť dneska ráno, když jsem vstal a chtěl vám dát, květiny, vody – a pil už z ní taky, sklíčil mne žal... Zármutkem pozbyl jsem řeči, němý, na vás se díval: vždyť vám přes noc pohasly barevné zraky, život z vás vyprchal! Kolem bolestně semknutých úst vám výčitka zbyla, průsvitnou ruku tiskly jste na své zoufalé srdce, ku předu nakloněny, a vaše prudce,prudce svraštěná, sestárlá tvář – –!! – stařenka, která rukama zalomila...! Je pozdě! Pozdě! Já vám, mé mrtvé astry, už jenom sbohem dávám, lítostí trápen, že jsem vám za živa nezazpíval, 32 že jsem svých vděčných citů vzrušený příval nevypověděl, ani slůvkem se nezmíniv o radosti, kterou plesala pro vás má barbarská krev! Ale dosti! Přišel jsem, abych litoval? Že jste mne zarmoutily? Ze stesku po kráse barevných chvílí? – – Abych vám zazpíval pohřební zpěv... 33

BOLEST PRO TEBE.
Amphoro bílá, amphoro dívčího smíchu, amphoro, vázo, dětskými písněmi přetékající, poháre radosti z tichého života, jenž ti byl hudbou, čarovnou pohádkou, kyticí barev, ve slunci znící, amphoro, vázo, štván nejbezcitnější sudbou, stal jsem se viníkem nejopojnějšího hříchu, amphoro bílá, já jsem tě rozbil...! já tobě ukázal život a lásku a obého bídu a stín...! Co vysoko v horách pro tebe bíle kvetlo, co vonělo tajemnou vůní v révoví zrajících vín, do čeho slunce lilo melodické své světlo, svou plamennou zář, vdechujíc zároveň krásu v tvou dětskou a osmahlou tvář, všechno to božské a nedotknutelné, co tobě dávalo radost a bělostnou pýchu, nápěvy zlatého smíchu, já jsem ti urval, urval, urval – – –! Za to, žes’ horkým dechem mi vyznala rytmus své krve, vzbouření, zmatek mladého těla, jež mlčelo prve, za to, žes’ líbala ve mně přelud svých nevinných snů, za to, že blouznivým hlasem jsi žádala ode mne denně náplň svých zrajících dnů, usmívajíc se dobrodružně, začarovaně a udiveně, za to, že zvídavou žádostí hořel ti zrak, za to, žes’ chtěla být chvíli docela moje, jen moje, jen moje, 34 nevědouc jak, – já jsem tě urval, květino dívčího smíchu, dítě! Amphoro bílá, nádobo rudého vína, trpkého vína, pláču, lkám – – –! 35

PODZIMNÍ KADENCE.
V podzimních barvách a ve zlatu zářící, pestrá stráni s ratolestmi bříz a akátů sluncem rozžatými, tichá radosti s rudými slzami šípků a měnivým šatem habrů a buků, stráni s lesklou bronzovou travou a s vyprahlou a unavenou, do měkkých, hedvábných šátků modravé mlhy se halící hlavou, – vonnými ústy svými na oči zlíbej mne, podej mi horkou svou ruku! Vážný a přece horoucí paloučku, tichounkou píseň pějící pod stromy, zpěvavý paloučku uprostřed plápolu němých a pomalu žloutnoucích topolů, buď svědkem mých smutečních svátků, buď asylem srdce, jež žalostí vadne, buď mojí svatyní! Buď mojí nejtišší svatyní, poněvadž v tobě mne nikdo pro moji vášeň zlobně nenapadne, poněvadž v tobě ani mé vzbouřené svědomí za žhavou, prudkou, vše ničící lásku mne neviní...! 36

MĚSTO.
Moje divoké město, života hříště záhadné, kolikrát jsem tě proklínal, kolikrát prchal jsem z tebe znechucen v dál, hledal modré nebe, neznásilněnou zem’, trávník, na který saze zla nepadne, kolikrát hledal jsem za tebe úsměv nevykořistěné půdy, zeleň, dýšící z plných plic, klid v nitru svém! Kolikrát jsem se zapřisáh’, že nechci nic, nic, docela nic, než, abych na tě moh’ zapomenout, na kalné oči a tvého dýchání špinavý čmoud, abych směl navždy a bez vzpomínek kráčet jen tudy, vonným mírem, zpívajícím tichem a splynutím s rytmickou záhadou věcí, z kterých jsem vzešel, že nechci nic, než abych se nikdy nevrátil do ulic k tobě zpět! Věřil jsem, že se přinutím, že přece zapomenu. Ale už při tvém jménu, když je kdo náhodou vyslovil, na šíji stesk se mi věšel, touhu po tobě začala v srdci krev vytepávat, obraz tvůj s mysli mi nešel a cit, tvými nápěvy, vánicí zvučících vzpomínek zavát, ztrnul jak led. Neboť ať kdekoliv život jsem pil z nejčistších, bezmračných chvil’, 37 ať kdekoliv čerpal jsem krásu z heboučkých dlaní přírody, kterou mám tak vroucně rád, jako dítě svoji kojící matku, vždy se mi záhy po tobě zastesklo, po horku bušících skrání, neklidu srdce, po tvém ruchu, hluku a lomozu práce, po bídy bohatství, po bídě bohatství, po bludišti citů a po nálad zmatku, tak že jsem musel v mlčících večerech vyčísti širému nebi, že hymnem míru a ticha mi docela nenahradí tě, krátce: město, je mi tě zapotřebí! Vyjdu-li do ulic, celou svou blouznivou vášní se vrháš mi vstříc; – Pestrým vějířem přivaneš do tváře výpočet možností, řekneš: „ Bratře„Bratře, člověče, čas, který je proud, posléze odteče, proudu se postav a poslání svému hleď učinit za dosti, splň života jediný účel a cíl, bys alespoň věděl, žes’ žil! Tuž sílu svalů! Sláby jsou ruce? Sval nejsilnější je srdce! Rozevři oči, vír možností viz: hle, to vše, to všechno mohl bys – – –!“ Vyjdu-li do ulic, s celým svým úžasem hrůz se vrháš mi vstříc! Nejtěžší tíhou mi zatížíš srdce, pokyneš rukou, výhně srší, řvou motory, strašná kladiva tlukou, turbiny hučí, chřestí jeřáby železáren, v odvážném síťoví radiografických antén na hrotech zvědavých tykadel 38 chvěje se nervósní den, noc blouzní v observatořích hvězdárny i na dlažbě hlubokých ulic, v zlacených ložích divadel i v doupatech apačů člověka k ňadrům si tulíc. A v lomozivém nádraží den s nocí na sebe naráží zvonící ocelí. Po celou noc září výkladní okna banky a ochotné směnárny, po celou noc vyhřáté, dálkou a zámořím vonící hotely podarovávají znavené svými vlídnými dary, pivnice volají spokojené na trošek bodrého, hloupého vtipu a smíchu a pelyňkem hořké a parfumem prosáklé bary, reklamní kancelář hříchu, přesládlé salony, plné světla i přítmí, sametu, zrcadel, číší, výparů, rafinovaných podvodů smyslů, říjících těl, – pane, máš zlata dost, – máš plné ruce? – slibují sta a sta rozkoší pro bídu planého srdce. Město, bezedná výhni žízně, žádostí, sobectví, nemocí semeniště a zásobárno všech klinik, příčino osudů, bludiště citů, noční asyle básníků, lupičů, pobudů, zmotané klubko socialismu, které sotva kdo rozplést ví, kolikrát bylo jsi proklínáno! Kolikrát sotva zrozené ráno, plné hlučících dělníků, kteří do práce jdou s velkými slovy o svobodě a s uboze maličkou svobodou, naplilo na tvář ti nenávist! Kolika silným jsi s posměškem uťalo dlaň 39 za to, že nechtěli sloužit tvé zvůli a bezcitné, silácké módě, kolika nejlepším mužům jsi nedalo jíst, kolika vtisklo jsi do ruky smrtící zbraň, a kolikrát zločin svůj rozmarný odbylos’ chechtotem a, s hrůzou se kající, sirou zem’ a nebe, jež, trnouc, se zříkalo viny, zastřelos’ dýmem továrny! A – vidíš, město, třebas, že z mnoha tě viním, jsi, možná, přece jen dobrodiním: Věru v chaosu bezčetných tragedií, či v bláznovství ulic a v kejklech kinooperatérů, vlajících praporů, kostýmů, parád, muzik a kutálek, které rády jdou zahrát těm, kteří zemřelizemřeli, jako těm, kteří vesele žijí, řinčících Jazz-bandů, orchestrionů, jež zahlušit umí svědomí těch, které hříchy své nejméně tlumí, mumrajů korsa, jásavých girland všech promenád, neurasthenie burs či táborů stran a reptání širokých mas, – sotva kdo vyzná se přec, jsi-li zázračný daimon anebo zločinec, smí-li tě člověk proklínat či musí-li horce tě milovat. K srdci ti nevidí nikdo z nás! Záhadná záhadné sloučeniny nepochopitelná molekulo, na jejíž synthese bez počtu paží, srdcí, mozků už od světa stvoření kulo, aby kraj původně pustý a prostý, přebytkem přebytků nehostinný, v hnízdo hnízd změnilo nezištnou prací a pílí a aby jiní 40 praotců dobráckou setbu, dědů a otců květ nejlepší síly, sklidili jako dobrodiní – i kletbu. Bůhví, nikdo ti do srdce nevidí! Barevným vějířem přivěješ do tváře výpočet možností, kterých se mysl už nezhostí. Našeptneš v chvatu: mohl bys míti – mohl bys –, jdi –!, odvážně vykroč, kořistí chop se, zmocni se daru! Vybeř si, tady je obsah všech životů, smysl všech smrtí! Tady, kde není jistoty, kde není absolutního tvaru, kde pro nic není výměr, kde všechno vře, letí a šílí, nic není středem ni nejkratších chvílí, vše se mění, vše podvádí, láskálaská, zabíjí, drtí, tady máš nejbohatější výběr, bazáru bazárů výkladní skříň! Vezmi si, uchvať, zmocni se! Možností moře se před tebou vlní! Čím požádáš více, tím dostaneš míň, pohár tvůj nikdy se nenaplní! Divoké město, vyjdu-li do ulic, celou svou blouznivou vášní se vrháš mi vstříc. Zapálíš smysly a do srdce položíš největší touhu a nejtěžší tíž, klameš a vábíš jako žena, víš: srdce a cit chtějí vždy žíznit a klamány být – a proto člověka nenasytíš! Pohled tvůj políbí, pohled tvůj raní. Bolest je k rozkoši klíč. Nejsmělejšího sevřeš v dlani, 41 člověk je loutka, život je míč. Vezmeš mne, loutku, do horkých rukou, zase jen: mohl bys – mohl – jdi –!, našeptneš, spánky mi hučí a tepny mi tlukou, spitého postavíš na okraj srázů dnů, k vymleté strži... a než se tě optám, co vlastně míníš a co vlastně chceš, kde tu je pravda a kde tu je lež, letím – – a nikdo mne nezadrží...! 42

NEJHLUBŠÍ SEN.
Sto dnů, sto nocí čekal jsem na tebe trpělivě říkaje sobě: velekněz – a pokoji svému chrám. Sto dnů, sto nocí pro tebe chystal jsem srdce, zdobil pokoj, všechno převracel, práce byly plné ruce, všechno mělo mít nový úsměv, nic nesmělo stát křivě, nic rovně, nic jako dříve, kdy sám marnivé touze jsem žil a modrým vzpomínkám. Kolik jen náručí květů jsem nanosil domů a když jsi nepřišla, kolikrát jsem se omlouval nedočkavému pokoji! Den co den jsem se mazlil se svými nástroji, ladil struny a jejich bohatých srdcí se ptal, chtějí-li dnes krásně hrát, někomu, nikomu, neznámému sluchu – a zda by si dneska troufaly a jak by se tvářily k tomu, kdyby musely svoji nejčistší hudbu vyzpívat do slunečních paprsků, tkaniva letního vzduchu, otevřenými okny v neznámou dál, odkud přichází k člověku radost! Sto dnů, sto nocí jsem sám nejkrásnější píseň v duši hledal, nejkrásnější píseň, kterou bych oči ti políbil, sto dnů, sto nocí jsem žíznivě zrak a prázdné dlaně, vroucně a odevzdaně k obloze zvedal a osudu svému přislíbil, 43 že rád pak nejtěžším pokutám učiním zadost, když obětí lásky tvé zazáří pustý můj chrám. Ale kolikrát snesl jsem domů v náručí kde který květ, tolikrát jsem ho zas odnášel povadlý zpět. Struny, kolikrát zladěné, tolikrát povolily, g-struna praskla, a moje písně, vybledlé, promarnil žal. Marně jsem u okna stál a stál, tisknul svou horkou tvář na skla a, zrakem do ulic vpilý, čekal a vyhlížel, ty jsi mne, milá, žel, nenavštívila. Až teprve včera po mdlém dni smutku, když v němou bolest už tavil se stesk, vskutku, citlivým večerem prolétla ohnivá jiskra jak blesk a nejprudším žárem mi vzplanula noc. A přec právě včera nedýchal v pokoji jediný květ, když tisícem rozkvetlých radostí zdál se mi svět, a právě včera jsem zanedbal loutnu a struny nezladil jijí – a přece mi zněla noc nesmírnou symfonií. Radostné smysly mi pomátla bacchantská noc, nejprostší píseň jsem nenašel. Ač o všem jsem jasné vědomí měl a, chápaje moudrost nejkratších chvil, ssál kořist krásy a opojných závratí lov a, znásoben, dvakrát jsem žil, – nebyl jsem schopen svých gest ni svých slov. 44 Lidským svým hrdlem jsem nemohl rozechvět jediný tón – a přece jsem celý slavnostně zněl, jak stříbrný zvon. Tmělo se slunce a hořela noc, boha slyšel jsem zpívat a, v nejhlubší blaho a v nejhlubší sen rozžatým srdcem ponořen, zmámený, cizí a vichřicí lásky s modrých hvězd přivát, nejtišší modlitbu díků poslal jsem bohu: za to, že přinášet mohu oběť své touhy, své vášně, své síly, tvých vnad, nevěda o sobě nic, ani – co jsem a z čeho, jsem-li vůbec totiž, ani – co jsi ty, jsi-li jen klam a tvoje kvetoucí tělo a vonící líc je přelud mých smyslů, úskok a lež, vůbec, jsi-li to ty – –, jsi-li část mého živého účele, jeho vzestup anebo pád, překážka, bloudění, potíž, jsme-li už zralí pro závist druhých či jsme-li k politování, ba ani co je tvá láska a mám-li tě rád a proč právě naše dva životy splynuly spolu a s jásavým zpěvem se sřítily dolů, v nejhlubší sen v hořící noci, v nejhlubší sen...? Živoucí sne, jenž nic nepovíš, sne, který mlčíš, buď veleben! 45

SILNICÍ A LESEM.
V bílém korytě silnice zimním lesem duníš a klapeš, ty nekonečné tik-tak spěchajících kroků, nedočkavých. To, co nesem’, nedonesem’, poneseme věčně touhu nejdelších dnů a nejkratších roků životem bez pohádek. Plnými doušky pijíce, nedopijeme pohár vzpomínek dětství a hravých, blouznivých snů a laskomin na život, jenž tenkrát slíbil, že přijde. Jsme jenom lidé. Také já, člověk, jenž neodolal. Po létech náhle mi napadlo,napadlo vrátit se sem bílou silnicí, lesy a pole míjící, někdo mne volal. Někdy je cesta dlouhá, i když se po ní pádí, – ale náhle se vynoří po kraji silnice dům, domky, domečky – Borohrádek! Hledal jsem živoucí jeviště mrtvého mládí, tedy, proč jsem se zalek’? vzpomínky ve snách tu hospodaří! Bývalých kulis nikdo tu nepřestavoval, za řadou stromků je tu na levo zelená hospoda „v Domku“, v které se na večer scházeli staří, vedle je pošta, odkud jsem posílal prvnímu příteli, 46 podivně vzrušený, vyžebranou kdes’ cigaretovou krabičku s rybízem, jako vzor bez ceny, a odtud už viděti přes náves hospodu Obecní dům, kde bylo občas divadlo, ale vždycky šestnáctiletá kráska s tajnými ctiteli, dlouho do noci zpívající elegicky: na tom našem dvoře všecko to krákoře i ten kohout, nemohu na tebe, potěšení moje, zapomenout – – –! Kořalna na náměstí, tenkráte celý den hlučný symbol zvrhlosti, scestí všech scestí, potom kulhavý pekař pan Voborník, doktor-žid, asi s tuctem kudrnatých dětí, tři kupecké krámy, které se nezměnily, kamenná kašna a socha panenky Marie, žebravá, blbá stařena v šedivém hávu, obecní čarodějnice pro postrach dětí, pro jejich úzkost a křik, každou chvíli přicházející s hrníčkem, „že ráda kávu,“ a jakýsi zarostlý trhan z Bělidla, který se dušoval, že se napije, na zdraví toho, který mu nejvíce dal, starý Lützovův zámeček na břehu Orlice, správce Tyl, 47 stará Hudlinková a čeledín Vosáhlo, to byly moje kulisy, na které dosud se nesáhlo, a v nichž jsem po létech našel u žďárské silnice domeček, v kterém jsem žil. U žďárské silnice! Co vše už od té doby mi nastrojil vzývaný svět, jak mne lákal, sváděl a plet’, opil a potom rozsápal, a kolik už rozcestí minul jsem s němou bolestí, vbíhaje v nový žal! U žďárské silnice, tady, tady to začalo, poprve zmíral jsem hlady, poprve našel jsem v krvi slunce a smyslnost půdy, hlad, hořící život toužil jsem polykat. Žďárskou silnicí, tudy, tudy jsem vylákal, patnáctiletý kluk, dvě hezoučká děvčátka k rybníku do lesů, nevěda jak a proč, – asi proto, že spilo mne šílenství léta a lyrika luk, a proto, abych zas nepoznal právě to nutící: proto, pro které nemoh’ jsem spát,spát. Je mi teď opravdu líto klukova směšného bolu, sedí na pařeze, sklíčený, zoufalý, a modlí se k slunci: každou oběť ti přinesu, ale – začaruj, abych byl troufalý, – neboť my, slunce, spolu dobudem’ lásky –! 48 „Proč jste tak smutný?“ ptá se smutná. „Usnul horkem!“, směje se holčička flašinetářky, ležící v slunci a třepotající hnědými lýtky, veselá sukénka, veselý den a veselé dětské zraky, „nech’ ho spát, hihi, snad mu to chutná, možná, že umřel, natrháme mu kytky – a potom umřeme taky!“ Milostné slunce, jaks’ mělo mne tehdy už rádo, že jsi se samo zapřelo, že jsi se vší silou opřelo, mému chtivému blouznění, první mé smyslné touze, ale jak jsi mi vzbudilo tělo, jež, třebas tak mládo, nikdy pak bez touhy neusnulo, jak hořce jsem plakal, ale jak předčasně, neboť tenkrát to teprve začlo, svět lákal, a barevný démon říkal: bude nutno se rvát, píti z hluboka, dlouze, a snad svědomí svoje klamat, žít životu pouze, kořistit, nepřáti, bít a pak nějak vítězit! Tady to začalo, na silnici k Žďáru. A od těch dob jsem se trápil a mučil, poněvadž žitížíti za cizí život a síti a sklízet na svých bližních zmaru jsem se už nenaučil! Ale to už je dávno, to všechno dávno už přebolelo, ani ten rybník ukrytý v lesích dnes už jsem nenašel. Žel! Ostatně to, co jsem ztratil, nebudu hledat. 49 Horké je srdce a horké je čelo, zármutek trne jak led. K vesnici vrátím se zpět a, nerad, na žďárskou silnici zapomenu. U mlýna – dříve tu mívali dřevěné kolo, jež stříkalo pěnu a zpívalo koktavé sólo – hlomozí dneska turbina. Alejí modřínů dojdu až ke „Koníčku“ a tam pohladím kamennou sochu, objatou starými borovicemi, s větví skloněných setřesu tížící sníh, zavzlykám, a, zamysle se trochu, nedomyslím. Všemi vzpomínkami zavát, nenajdu právě tu jednu, hlavu skloním, klobouk zvednu, nepromluvím. Až po chvíli po hřbetech lesů, vyjdu hledati hranatý Ovčín, který tu stál a který zbořili, se stráně, do stráně, seběhnu, vyběhnu, a až se u strouhy snesu, uvidím Šachov a uvidím splav. Šachove, vítej, buď zdráv! 50 Piju tě, hltám! Tvůj kostelík, bílé domky, tvé střechy nachové, voním, čichám, k srdci si tulím a ty mi mé srdce zvědavě ohmatáváš! Potom však jako bázlivý chlapeček,chlapeček plížím se tiše alejí bříz, poněvadž tady jsem písničku o bílém srdci složil si kdys’. Ale to srdce je k smíchu! Smích hodím do očí tichu, výsknu a ku Králce dolů se skulím. Tady, chlapče, oči si zavaž a čekej, brzy se zadýcháš radostným leknutím, vstoupíš do hájovny, – no, já tě nenutím, – ale vstoupíš, musíš! „Vy mne ještě znáte, paní Baboráková?!“ Nevzpomínej, ať se neudusíš, nevzpomínej, mlč, i ta nejteplejší slova – jsou hloupá! Bílý háv, ve který oblék’ se splav, návrat lukami cestou necestou, na které u každé krtčí hromádky srdce vzrušením puká mi a teskno v hrdlo mi stoupá, u dvora nesmělý skok přes potok, sto kroků kolem hřbitova, vykupitele z bolesti, – a pojednou mne přiková zase náměstí. 51 V Obecním domě kdosi se opičí po mně, nějak se nechce mu smát! Flašinet hraje plačtivou písničku, kterou mám rád a kterou hrál tehdy před léty a při které se mi svíralo srdce tak, jako dnes: byl podzim, bledl vřes, zlého ocúnu mohl sis celé náručí narvati, jako smutku, kdybys jen chtěl! To, co nesu, nedonesu. Touhu nesu, neunesu! A to moje dětství, to už se nevrátí, ani můj první boj s životem s dřevěnou šavlí, žel!, takový veselý boj a – prokletý! 52

RANNÍM VLAKEM...
Ranním vlakem, ty můj půvabný venkove, povezu si tě do města a ve svém pokoji dalekozrakém budu se s tebou mazlit a budu tě chovat na klíně. O tvůj obrázek v zornicích pečovat budu šťasten a tich, vlasy, jež dýchají doposud senem, raději nepročeši, smysly mé budou plny tvé vůně, budou se másti a budou blábolit jako po jižním víně, budeš se mnou spát, budu tě mít, jsi moje sluneční nevěsta! Černé a plyšové lesní tůně nikoho jako mne nepotěší, vzpomenu-li si. Z barevných mumrajů lučních květů sotva si někdo takovou vzpomínku smísí, jako já: bude to výzva k lásce, k rozkoši, k boji proti celému světu, otevřená náruč, dětinské: „aťsisi,“ nadšené allelujah! Ve svém pokoji budu tě míti, přírodo, celou, podzimní adieu bílé cesty v listnatém háji buků a bříz s dívčími sliby a zpěvnými gesty, Říhovo jeteliště s mateří dušičkou na mezi, křižovatku v lese, s nešťastnou madonou, půvabně neumělou, 53 paseku s oranžovými pařezy, smyslnou měkkost zroseného mechu („dřímal bys?“) i povel vzdoru, modrou ocel skály a větrný pocel výšek, které mne k sobě zvaly, bůhví, co slibujíce. Také pastviště, zavlhlé příchutí nasycení, jistě se vzpomínkou přiláká, i se zpěvem pasáka a s dobráckým bučením krav – a ještě více, starý, hučící splav a jeho tříšť a bílé rozpěnění, ještě více vezme mi klidu. Každou chvíli budu tvou vroucností ovát, přírodo, na klíně budu tě chovat! Z rána k tobě jen přivoním, ale potom, na večer, tebou zapiji vyprahlý, pustý den a jeho bídu a v noci zabořím se do tebe celými ústy, ale nikdy, budu-li jen trochu moci, nikomu nebudu o tobě vyprávět! Co komu je po tom, že ty, přírodo, kterou jsem měl a kterou mám, jsi pro mne dívka, věčně mladá, stvořená k lásky hrám, že ti je asi jen šestnáct let, že jsi svůdná, krásná a prudká a přece něžná, jako když někdo ze samých „chtěl bych“ tě utká, do snění pohroužená, i kolem zdrojů života dovádějící skotačivě, 54 nejpůvabnější žena, ve svých slibech a možnostech k šílenství pestrá, ale, že proto jen nesmím tě celou svou vášní milovat náruživě, protože jsem – jsi – jsme – bratr a sestra... 55

SMRT ANI SVOBODA.
Smrt ani svoboda nechodí po horách, ale po lidech. A pole, ať dalo nám žito anebo koukol a pýr, musí být nejprve zoráno, musí být zryto, dříve než začne se na novo sít’. Smrt ani svoboda nechodí po horách, ale po lidech a dříve, než přijde smrt nebo svoboda, dříve, než nastane mír a klid, musí být bojováno. A jak bojováno! A s kým! Má vlastní milá, cit matinčin, otcova péče i opojná vůně rodné země přestanou dávno být přáteli! Vždyť ten, pro koho krvácím, pustě mi spílá –, svou největší lásku zaplatím asi hlavou nebo snad právě nůž bratrův skrz na skrz srdce mi probodá. A já sám v sobě burácím bojem a vřavou a zrada a rozkol, mou vlastní krví živený ve mně, dokud jsem naposled nevydech’, snad ani běsniti nepřestane! Smrt ani svoboda nechodí po horách, ale po lidech. Ostatně, znáte-li běh a zákonnost věcí, víte, že slunce, původce života, věčně plane, ale na zemi světlo střídá se s tmou. Nové ráno nemůže přijíti bez noci, 56 jaro bez zimy, mužnost bez dospívání, mír před bitvou, bez záporu klad, a nikdo nemůže sled a spojitost úkazů zneuznat, popříti, zpřeházet, zastavit, předstihnout, vše má svůj pořad, svůj rytmus, svůj proud, svoje místo i čas: povely jedněch i toužebná přání nejširších mas.mas, zkrátka: réva není hned sladká, dřív přijde zrání – a před zráním růst, klíčení, setba a příprava půdy. Dnes je tu znavené, vyssáté konopné pole, zítra se přiženou sekáči, nezbude nic, ruce holé, srdce holé. A někdy příštěpříště, až půjdu tudytudy, změníš, mé pole, už docela dnešní svou líc, započneš znova, bude tu hladové oraniště. Vše, co kol tebe vzniká a niká, dá ti část sebe, úrodou těhotné nebe dá ti své deště, mlhy a sníh a také snad chumáček nezcela teplého, zimního slunce a jeho jektavý smích. Prvky, ukryté v prsou země i tajemná bratrstva jejich, vášnivá spojení zemin a kovů, jichž srdce doposud dřímá, a zázraků ústrojné hmoty, jíž srdce už tluče a buší, vše, co doposud zdánlivě spalo ve věčných, vesmírných dějích, a v hlubinách země tvořilo mlčící krystal, jenž moudrostí jímá, anebo němě v podivu vroucím láskalo svou vlastní duši, 57 vše, co tu v půdě se potkalo: kamenné, živočišné, smyslný instinkt přírody, člověka dílo pyšné, milostná píseň zpívaná za letní noci, námaha oráče, teplá prósa práce, úrodné šťávy potu, rozkladná výživnost hnoje, krátce, vše, z čeho, role mé, budeš se radovat moci, krásné, i škaredé, naše i cizí, naše, vaše, moje i tvoje, sloučí se v nápoj nového života, ve kterém rozdíly zmizí. Snad bude trochu zmatku, více opojení, bude snad více milováno, než bude třeba, víc pito, nežli žito, pak přijde mráz, spáno pod sněhem, sladká dřímota, ale vlastně jen šalba a zdání. Poněvadž není, co není! Nespí, kdo bdí! Dole a uvnitř, ó, tam se pracuje! Na jaře přijde revoluce, na jaře přijde tání! Co mráz ukuje, roztaví slunce, zjihne snad docela i krunýř lidského srdce! Kalných vod a také bláta se povalí dosti, bude hodně strachu a zimomřivostizimomřivosti, ale někde to půjde ku předu rázně a prudce! A přece ještě všechno neroztaje! Naplavené kmeny velikánů dávno už padlých a vše, co přinesla doba neztravitelného, neztlí přes noc a nepromění se v úrodnou prsť –! Bude to palčivá zkouška vašivaší trpělivosti, daleké kraje, bude to zkušební kámen citu, doposud neprodaného, zvážení lidského,lidského „rád bych – –!“ a svůdných pokušení zavřená hrst! 58 A přece na novou povodeň jarní nelze a nebudem’ čekat! Snad bude třeba širočiny, snad bude třeba sekyry, snad jenom dláta, – nepůjde to však bez víry, aby se narodil bůh – –! Čas stojí, čas chvátá. Ale čeho se lekat? Nespí, co bdí. Hluboko pod sněhem v obilí semeno dávno už vzklíčilo! Tehdy byli jsme opilí, vše nové se nám příčilo, nevěděli jsme ničeho: proč byly ruce stvořeny, že máme dávno už kořeny, že máme v sobě dost síly, ani, že až síla dojde, že budeme moci z celého světa pít, (a přece jsme pili!) – ba, sotva jsme věděli, že chceme růst a žít! My, obilná zrnka, po dlouhé noci teprve dneska milujem’ zářivý den! (čím je nám jen sen a sen?) už dlouhý půst v plném špýcharu nejbohatšího léta, (lenošení s rozevřenýma očima), dříve, než byla jsme seta, našim syrovým srdcím jen svědčil! Neboť, třebas, že přespříliš dlouho bylo už čekáno na příchod rozsévače, na dlaň, která nás zaseje, 59 na ráno, na tón nejvyšší ve zpěvu naděje, jásavé flétny dech, jenž probudil spáče a malomocné léčil, – mělo to čekání přece jen účel! Neboť smrt ani svoboda nechodí po horách, ale po lidech a pole, ať dalo nám žito anebo pýr, – a dalo nám obého dosti – musí být nejprve zoráno, musí se zrýt, má-li se sít’. Aby lán vzrostl a vzpučel! Aby s úrodou přišel i mír a pohoda lásky s úsměvem oblaků modrých! Ale, co třeba tu práce, můj bože, a cnosti a trpělivosti a kolik rolníků dobrých – – –! 60

VICHŘICE.
Ze všech nálad a hnutí přírody, ty, věru nejvíce schvátit mne dovedeš, divoká letní vichřice. Příroda, uspaná polednem, procitne tebou, celá se roztančí, rozvlaje, v bláznivý let se dá, „vítězná závrati mládí, ach, vezmi mne ssebous sebou!“, v náruč ti vyskočí, k srdci ti usedá, o dálce skanduje, zpívá a letí. A její piseňpíseň udýchaná voní nadšením tuláka. Milo je ti, že je tak upřímná, nepěstěná, planá, že nechce být krásná, že sebou vesele hází, že huláká. A cítíš, má divoká vichřice, jak všechno se tebou opíjí, vzdouvá a nítí, jak všechno z tebe alespoň něco chce míti, jak v tobě všechno vypadá šťastně a velice, paseka, ku předu nakloněná, louka všech letních parfumů barevná pěna, zmatený senát košatých stromů, jenž jako sbor kluků si na prsty hvízdá a sviští, na ruby obrací šat a dovádí stříbrem listí, větve chce odhodit? Jak javor na mezi ku předu nahnutý, veselý, k cestě se chystá?: „ sbohem„sbohem, poletím s tebou, stesk rodného místa cestu mi sotva zamezí, kdybych měl ještě dost času, vzkázal bych domů 61 a vzal bych si na cestu sukovou hůl. Ale už nelze, sbohem, housličky přivážu k pasu, půl srdce nechám tady a ssebous sebou vezmu si půl! Nevím si jiné rady! Sbohem!, už letím a v letu uviji kytici z nejkřiklavějších barev a nejprudších květů, nejpodivnější diviznu za klobouk cestou si uříznu a kudy poletím, zamávám kyticí, na okna zatluku, zavolám, křiknu: jsem hlasatel dálek, třeba že strom! nediv se tomu! Vidím, že jsem tě probudil, že jsi se zalek’, nezlob se proto a slyš: člověče„člověče, vyjdi z domu, jsem hlasatel dálek, plná – je jen moje číš’, vyjdi z domu, vichřice mládí, kol tebe pádí, zadrž ji, poleť, chyť se jí za ruku!“ 62 Neprodyšná noc9 Exotická květina15 Hedvábný smutek20 Léto a já22 Smutná píseň posunovací lokomotivy23 Improvisace letní28 Odpoledne30 Lítost31 Bolest pro tebe34 Podzimní kadence36 Město37 Nejhlubší sen43 Silnicí a lesem46 Ranním vlakemvlakem...53 Smrt ani svoboda56 Vichřice61
[63] RICHARDA BROJE NEPRODYŠNÁ NOC (VERŠE Z R. 1917–1920) vyšla nákladem knihovny „Aurora“, v Praze, v květnu r. 1926 v úpravě arch. J. Doležala, tiskem A. Krupičky, v Praze-II Z 300 číslovaných a autorem podepsaných výtisků má tento číslo
KNIHY TÉHOŽ AUTORA: OHNIVÁ MRAČNA. Prosy. Nákladem edice Pramen, Praha r. 1918. PODIVNÉ JITRO. Verše. Třináctá kniha „Zlatokvětu“, Fr. Borový, Praha r. 1921.
E: jf; 2006 [64]