IMPROVISACE LETNÍ.
Po všem prahnoucí pocestný,
nechci, než abych se neunavil,
bych nebyl smutný a malátný
na pouti žhavými, letními dny,
aby mne nezlákal stromů stín,
úsměvy kopretin,
kolébající lesní mech,
posečeného sena vonný dech,
tichý zpěv smyslně laskajícího vánku
– k spánku.
Abych i v nejparnějších dnech
radostně kráčel lučinami,
po horkých, vonných stezkách a mezích,
lány žit, pšenic a kukuřic,
abych i v nejvyšším poledni stoupal
do svahů žárem bílých, v pasekách, po pařezích,
svěží v slunci se koupal
a, vystoupiv strmými pěšinami,
zajásal z plných plic:
konečně, bratři, jsem s vámi!
Ale ne, že bych se proto neunavil,
že bych šel žitím jak pestrý a zbytečný pták,
ne, že bych starostem utekl, tíží se zbavil,
naopak,
modrými starostmi se všech stran ověšený,
jak hrozny na podzim réva,
28
tančil bych těžký svůj život těžkému životu zasvěcený.
Kol dokola všemu bych v srdce se díval
a silou svalů svých sveden,
zpíval
o vůni pracně mnou rozštípaného dřeva,
pryskyřičné,
o oslnivé, polední silnici, vroubené netřeskem, blínem,
o nyvě ryčné
hudbě žíznivých letních odpoleden,
o tom, jak pestrý je život, ten život rozpěněný,
jak těšívá-bolívá práce i dobro i krása i ženy
a především spoutaný člověk sám,
ale jak musíme vší silou žíti anebo zhynem
a propadnem tmám.
Při tom letniletní mraky bílé,
naivní a pošetilé,
mraky, rozsochaté skály,
na mne se usmívaly
a kolkolem tráva,
hej, hebounká tráva...,
má milá je zdráva ...?zdráva...?
Ať slunce pálí! Vichřice, rvi můj vlas!
Ty, deštidešti, bičuj! Burácejte hromy!
Z kořenů vyvraťte stromy,
porostlé lišejníky,
původce stínu a snění a studených krás!
My nejsme poustevníky,
nikdy nám neklesnou hlavy
a život neunaví!
29