SILNICÍ A LESEM.
V bílém korytě silnice
zimním lesem
duníš a klapeš, ty nekonečné tik-tak spěchajících kroků,
nedočkavých.
To, co nesem’, nedonesem’,
poneseme věčně touhu nejdelších dnů a nejkratších roků
životem bez pohádek.
Plnými doušky pijíce,
nedopijeme pohár vzpomínek dětství a hravých,
blouznivých snů a laskomin na život, jenž tenkrát slíbil, že přijde.
Jsme jenom lidé.
Také já, člověk, jenž neodolal.
Po létech náhle mi napadlo,napadlo
vrátit se sem bílou silnicí,
lesy a pole míjící,
někdo mne volal.
Někdy je cesta dlouhá, i když se po ní pádí,
– ale náhle se vynoří po kraji silnice dům,
domky, domečky – Borohrádek!
Hledal jsem živoucí jeviště mrtvého mládí,
tedy, proč jsem se zalek’?
vzpomínky ve snách tu hospodaří!
Bývalých kulis nikdo tu nepřestavoval, za řadou stromků
je tu na levo zelená hospoda „v Domku“,
v které se na večer scházeli staří,
vedle je pošta, odkud jsem posílal prvnímu příteli,
46
podivně vzrušený,
vyžebranou kdes’ cigaretovou krabičku s rybízem, jako vzor bez ceny,
a odtud už viděti přes náves hospodu Obecní dům,
kde bylo občas divadlo,
ale vždycky
šestnáctiletá kráska s tajnými ctiteli,
dlouho do noci zpívající elegicky:
na tom našem dvoře
všecko to krákoře
i ten kohout,
nemohu na tebe,
potěšení moje,
zapomenout – – –!
Kořalna na náměstí,
tenkráte celý den hlučný symbol zvrhlosti, scestí všech scestí,
potom kulhavý pekař pan Voborník,
doktor-žid, asi s tuctem kudrnatých dětí,
tři kupecké krámy, které se nezměnily,
kamenná kašna a socha panenky Marie,
žebravá, blbá stařena v šedivém hávu,
obecní čarodějnice pro postrach dětí,
pro jejich úzkost a křik,
každou chvíli
přicházející s hrníčkem, „že ráda kávu,“
a jakýsi
zarostlý trhan z Bělidla, který se dušoval,
že se napije,
na zdraví toho, který mu nejvíce dal,
starý Lützovův zámeček na břehu Orlice,
správce Tyl,
47
stará Hudlinková a čeledín Vosáhlo,
to byly moje kulisy,
na které dosud se nesáhlo,
a v nichž jsem po létech našel u žďárské silnice
domeček, v kterém jsem žil.
U žďárské silnice!
Co vše už od té doby mi nastrojil vzývaný svět,
jak mne lákal, sváděl a plet’,
opil a potom rozsápal,
a kolik už rozcestí
minul jsem s němou bolestí,
vbíhaje v nový žal!
U žďárské silnice, tady,
tady to začalo, poprve zmíral jsem hlady,
poprve našel jsem v krvi slunce a smyslnost půdy,
hlad,
hořící život toužil jsem polykat.
Žďárskou silnicí, tudy,
tudy jsem vylákal, patnáctiletý kluk,
dvě hezoučká děvčátka k rybníku do lesů,
nevěda jak a proč, – asi proto,
že spilo mne šílenství léta a lyrika luk,
a proto, abych zas nepoznal právě to nutící: proto,
pro které nemoh’ jsem spát,spát.
Je mi teď opravdu líto klukova směšného bolu,
sedí na pařeze, sklíčený, zoufalý,
a modlí se k slunci: každou oběť ti přinesu,
ale – začaruj, abych byl troufalý,
– neboť my, slunce, spolu
dobudem’ lásky –!
48
„Proč jste tak smutný?“ ptá se smutná.
„Usnul horkem!“, směje se holčička flašinetářky,
ležící v slunci a třepotající hnědými lýtky,
veselá sukénka, veselý den a veselé dětské zraky,
„nech’ ho spát, hihi, snad mu to chutná,
možná, že umřel, natrháme mu kytky –
a potom umřeme taky!“
Milostné slunce, jaks’ mělo mne tehdy už rádo,
že jsi se samo zapřelo,
že jsi se vší silou opřelo,
mému chtivému blouznění, první mé smyslné touze,
ale jak jsi mi vzbudilo tělo, jež, třebas tak mládo,
nikdy pak bez touhy neusnulo, jak hořce jsem plakal,
ale jak předčasně, neboť tenkrát to teprve začlo, svět lákal,
a barevný démon říkal: bude nutno se rvát,
píti z hluboka, dlouze,
a snad
svědomí svoje klamat, žít životu pouze,
kořistit, nepřáti, bít
a pak nějak vítězit!
Tady to začalo, na silnici k Žďáru.
A od těch dob jsem se trápil a mučil,
poněvadž žitížíti za cizí život a síti a sklízet na svých bližních zmaru
jsem se už nenaučil!
Ale to už je dávno, to všechno dávno už přebolelo,
ani ten rybník ukrytý v lesích dnes už jsem nenašel.
Žel!
Ostatně to, co jsem ztratil, nebudu hledat.
49
Horké je srdce a horké je čelo,
zármutek trne jak led.
K vesnici vrátím se zpět
a, nerad,
na žďárskou silnici zapomenu.
U mlýna
– dříve tu mívali dřevěné kolo,
jež stříkalo pěnu
a zpívalo koktavé sólo –
hlomozí dneska turbina.
Alejí modřínů dojdu až ke „Koníčku“ a tam
pohladím kamennou sochu,
objatou starými borovicemi,
s větví skloněných
setřesu tížící sníh,
zavzlykám,
a, zamysle se trochu,
nedomyslím. Všemi
vzpomínkami zavát, nenajdu právě tu jednu,
hlavu skloním, klobouk zvednu,
nepromluvím.
Až po chvíli
po hřbetech lesů,
vyjdu hledati hranatý Ovčín, který tu stál
a který zbořili,
se stráně, do stráně, seběhnu, vyběhnu, a až se u strouhy snesu,
uvidím Šachov a uvidím splav.
Šachove,
vítej, buď zdráv!
50
Piju tě, hltám! Tvůj kostelík, bílé domky, tvé střechy nachové,
voním, čichám, k srdci si tulím
a ty mi mé srdce zvědavě ohmatáváš!
Potom však jako bázlivý chlapeček,chlapeček plížím se tiše alejí bříz,
poněvadž tady jsem písničku o bílém srdci složil si kdys’.
Ale to srdce je k smíchu!
Smích hodím do očí tichu,
výsknu a ku Králce dolů se skulím.
Tady, chlapče, oči si zavaž
a čekej, brzy se zadýcháš radostným leknutím,
vstoupíš do hájovny, – no, já tě nenutím, –
ale vstoupíš, musíš!
„Vy mne ještě znáte, paní Baboráková?!“
Nevzpomínej, ať se neudusíš,
nevzpomínej, mlč, i ta nejteplejší slova
– jsou hloupá!
Bílý háv,
ve který oblék’ se splav,
návrat lukami
cestou necestou,
na které u každé krtčí hromádky srdce vzrušením puká mi
a teskno v hrdlo mi stoupá,
u dvora nesmělý skok
přes potok,
sto kroků kolem hřbitova,
vykupitele z bolesti,
– a pojednou mne přiková
zase náměstí.
51
V Obecním domě
kdosi se opičí po mně,
nějak se nechce mu smát!
Flašinet hraje plačtivou písničku, kterou mám rád
a kterou hrál tehdy před léty
a při které se mi svíralo srdce tak, jako dnes:
byl podzim, bledl vřes,
zlého ocúnu mohl sis celé náručí narvati,
jako smutku, kdybys jen chtěl!
To, co nesu, nedonesu.
Touhu nesu, neunesu!
A to moje dětství, to už se nevrátí,
ani můj první boj s životem s dřevěnou šavlí, žel!,
takový veselý boj a – prokletý!
52