NEJHLUBŠÍ SEN.
Sto dnů, sto nocí čekal jsem na tebe trpělivě
říkaje sobě: velekněz – a pokoji svému chrám.
Sto dnů, sto nocí pro tebe chystal jsem srdce,
zdobil pokoj, všechno převracel, práce byly plné ruce,
všechno mělo mít nový úsměv, nic nesmělo stát křivě,
nic rovně, nic jako dříve, kdy sám
marnivé touze jsem žil a modrým vzpomínkám.
Kolik jen náručí květů jsem nanosil domů
a když jsi nepřišla, kolikrát jsem se omlouval
nedočkavému pokoji!
Den co den jsem se mazlil se svými nástroji,
ladil struny a jejich bohatých srdcí se ptal,
chtějí-li dnes krásně hrát,
někomu, nikomu, neznámému sluchu –
a zda by si dneska troufaly a jak by se tvářily k tomu,
kdyby musely svoji nejčistší hudbu vyzpívat
do slunečních paprsků, tkaniva letního vzduchu,
otevřenými okny v neznámou dál,
odkud přichází k člověku radost!
Sto dnů, sto nocí jsem sám
nejkrásnější píseň v duši hledal,
nejkrásnější píseň, kterou bych oči ti políbil,
sto dnů, sto nocí jsem žíznivě zrak a prázdné dlaně,
vroucně a odevzdaně
k obloze zvedal
a osudu svému přislíbil,
43
že rád pak nejtěžším pokutám učiním zadost,
když obětí lásky tvé zazáří pustý můj chrám.
Ale kolikrát snesl jsem domů v náručí kde který květ,
tolikrát jsem ho zas odnášel povadlý zpět.
Struny, kolikrát zladěné, tolikrát povolily,
g-struna praskla,
a moje písně, vybledlé, promarnil žal.
Marně jsem u okna stál a stál,
tisknul svou horkou tvář na skla
a, zrakem do ulic vpilý,
čekal a vyhlížel,
ty jsi mne, milá,
žel,
nenavštívila.
Až teprve včera po mdlém dni smutku,
když v němou bolest už tavil se stesk,
vskutku,
citlivým večerem prolétla ohnivá jiskra jak blesk
a nejprudším žárem mi vzplanula noc.
A přec právě včera nedýchal v pokoji jediný květ,
když tisícem rozkvetlých radostí zdál se mi svět,
a právě včera jsem zanedbal loutnu a struny nezladil jijí
– a přece mi zněla noc nesmírnou symfonií.
Radostné smysly mi pomátla bacchantská noc,
nejprostší píseň jsem nenašel.
Ač o všem jsem jasné vědomí měl
a, chápaje moudrost nejkratších chvil,
ssál kořist krásy a opojných závratí lov
a, znásoben, dvakrát jsem žil,
– nebyl jsem schopen svých gest ni svých slov.
44
Lidským svým hrdlem jsem nemohl rozechvět jediný tón
– a přece jsem celý slavnostně zněl, jak stříbrný zvon.
Tmělo se slunce a hořela noc,
boha slyšel jsem zpívat
a, v nejhlubší blaho a v nejhlubší sen
rozžatým srdcem ponořen,
zmámený, cizí a vichřicí lásky s modrých hvězd přivát,
nejtišší modlitbu díků poslal jsem bohu:
za to, že přinášet mohu
oběť své touhy, své vášně, své síly, tvých vnad,
nevěda o sobě nic,
ani – co jsem a z čeho, jsem-li vůbec totiž,
ani – co jsi ty, jsi-li jen klam a tvoje kvetoucí tělo a vonící líc
je přelud mých smyslů, úskok a lež,
vůbec, jsi-li to ty – –,
jsi-li část mého živého účele, jeho vzestup anebo pád,
překážka, bloudění, potíž,
jsme-li už zralí pro závist druhých či jsme-li k politování,
ba ani
co je tvá láska a mám-li tě rád
a proč právě naše dva životy
splynuly spolu
a s jásavým zpěvem se sřítily dolů,
v nejhlubší sen v hořící noci, v nejhlubší sen...?
Živoucí sne, jenž nic nepovíš, sne, který mlčíš,
buď veleben!
45