SMRT ANI SVOBODA.

SMRT ANI SVOBODA.
Smrt ani svoboda nechodí po horách, ale po lidech. A pole, ať dalo nám žito anebo koukol a pýr, musí být nejprve zoráno, musí být zryto, dříve než začne se na novo sít’. Smrt ani svoboda nechodí po horách, ale po lidech a dříve, než přijde smrt nebo svoboda, dříve, než nastane mír a klid, musí být bojováno. A jak bojováno! A s kým! Má vlastní milá, cit matinčin, otcova péče i opojná vůně rodné země přestanou dávno být přáteli! Vždyť ten, pro koho krvácím, pustě mi spílá –, svou největší lásku zaplatím asi hlavou nebo snad právě nůž bratrův skrz na skrz srdce mi probodá. A já sám v sobě burácím bojem a vřavou a zrada a rozkol, mou vlastní krví živený ve mně, dokud jsem naposled nevydech’, snad ani běsniti nepřestane! Smrt ani svoboda nechodí po horách, ale po lidech. Ostatně, znáte-li běh a zákonnost věcí, víte, že slunce, původce života, věčně plane, ale na zemi světlo střídá se s tmou. Nové ráno nemůže přijíti bez noci, 56 jaro bez zimy, mužnost bez dospívání, mír před bitvou, bez záporu klad, a nikdo nemůže sled a spojitost úkazů zneuznat, popříti, zpřeházet, zastavit, předstihnout, vše má svůj pořad, svůj rytmus, svůj proud, svoje místo i čas: povely jedněch i toužebná přání nejširších mas.mas, zkrátka: réva není hned sladká, dřív přijde zrání – a před zráním růst, klíčení, setba a příprava půdy. Dnes je tu znavené, vyssáté konopné pole, zítra se přiženou sekáči, nezbude nic, ruce holé, srdce holé. A někdy příštěpříště, až půjdu tudytudy, změníš, mé pole, už docela dnešní svou líc, započneš znova, bude tu hladové oraniště. Vše, co kol tebe vzniká a niká, dá ti část sebe, úrodou těhotné nebe dá ti své deště, mlhy a sníh a také snad chumáček nezcela teplého, zimního slunce a jeho jektavý smích. Prvky, ukryté v prsou země i tajemná bratrstva jejich, vášnivá spojení zemin a kovů, jichž srdce doposud dřímá, a zázraků ústrojné hmoty, jíž srdce už tluče a buší, vše, co doposud zdánlivě spalo ve věčných, vesmírných dějích, a v hlubinách země tvořilo mlčící krystal, jenž moudrostí jímá, anebo němě v podivu vroucím láskalo svou vlastní duši, 57 vše, co tu v půdě se potkalo: kamenné, živočišné, smyslný instinkt přírody, člověka dílo pyšné, milostná píseň zpívaná za letní noci, námaha oráče, teplá prósa práce, úrodné šťávy potu, rozkladná výživnost hnoje, krátce, vše, z čeho, role mé, budeš se radovat moci, krásné, i škaredé, naše i cizí, naše, vaše, moje i tvoje, sloučí se v nápoj nového života, ve kterém rozdíly zmizí. Snad bude trochu zmatku, více opojení, bude snad více milováno, než bude třeba, víc pito, nežli žito, pak přijde mráz, spáno pod sněhem, sladká dřímota, ale vlastně jen šalba a zdání. Poněvadž není, co není! Nespí, kdo bdí! Dole a uvnitř, ó, tam se pracuje! Na jaře přijde revoluce, na jaře přijde tání! Co mráz ukuje, roztaví slunce, zjihne snad docela i krunýř lidského srdce! Kalných vod a také bláta se povalí dosti, bude hodně strachu a zimomřivostizimomřivosti, ale někde to půjde ku předu rázně a prudce! A přece ještě všechno neroztaje! Naplavené kmeny velikánů dávno už padlých a vše, co přinesla doba neztravitelného, neztlí přes noc a nepromění se v úrodnou prsť –! Bude to palčivá zkouška vašivaší trpělivosti, daleké kraje, bude to zkušební kámen citu, doposud neprodaného, zvážení lidského,lidského „rád bych – –!“ a svůdných pokušení zavřená hrst! 58 A přece na novou povodeň jarní nelze a nebudem’ čekat! Snad bude třeba širočiny, snad bude třeba sekyry, snad jenom dláta, – nepůjde to však bez víry, aby se narodil bůh – –! Čas stojí, čas chvátá. Ale čeho se lekat? Nespí, co bdí. Hluboko pod sněhem v obilí semeno dávno už vzklíčilo! Tehdy byli jsme opilí, vše nové se nám příčilo, nevěděli jsme ničeho: proč byly ruce stvořeny, že máme dávno už kořeny, že máme v sobě dost síly, ani, že až síla dojde, že budeme moci z celého světa pít, (a přece jsme pili!) – ba, sotva jsme věděli, že chceme růst a žít! My, obilná zrnka, po dlouhé noci teprve dneska milujem’ zářivý den! (čím je nám jen sen a sen?) už dlouhý půst v plném špýcharu nejbohatšího léta, (lenošení s rozevřenýma očima), dříve, než byla jsme seta, našim syrovým srdcím jen svědčil! Neboť, třebas, že přespříliš dlouho bylo už čekáno na příchod rozsévače, na dlaň, která nás zaseje, 59 na ráno, na tón nejvyšší ve zpěvu naděje, jásavé flétny dech, jenž probudil spáče a malomocné léčil, – mělo to čekání přece jen účel! Neboť smrt ani svoboda nechodí po horách, ale po lidech a pole, ať dalo nám žito anebo pýr, – a dalo nám obého dosti – musí být nejprve zoráno, musí se zrýt, má-li se sít’. Aby lán vzrostl a vzpučel! Aby s úrodou přišel i mír a pohoda lásky s úsměvem oblaků modrých! Ale, co třeba tu práce, můj bože, a cnosti a trpělivosti a kolik rolníků dobrých – – –! 60