NAD JEJÍ DRAHOU
ZACHMUŘENOU...
1912
[3]
SVOJÍ MAMINCE
LILA
BRÁNÍK,
V ŘÍJNU 1912
[4]
A šel a šel. I žena povstala,
líc přejela si, ale nelkala,
jen v prázdno upírala tupý hled;
ti muži bijí vždycky naposled.
Machar.
Jen jednou, jen jednou jsem ukázala všech-
no svoje zářivé chvění. Bylo tak nevídané
a neslýchané pro lidi ze zmrzlého světa,
že tomu nikdo neuvěřil, že považovali můj
oheň za plamen namalovaný.
Svobodová.
[5]
POHŘEB.
Už rakev s katafalku vyzdvihlo
a z kaple vysoké ji vyneslo
šest mužů blyskotavě pošitých.
V té rakvi byla malá mrtvola,
jen padesát pět kilo vážila
ve dnech svých posledních – tak málo jen!
Šest mužů neslo ji, a hravě tak
ten silák jediný by unes ji!
Tož vyšla z lavice a o syna
se strany jedné, s druhé o dceru
se bezmocně a těžce opřela.
A děti řadily se, devět jich –
a siroty už! Lidé říkají,
že plakat nemá, nemá naříkat
a na osud si trpký stěžovat,
že velké jsou už, všechny dospělé,
ty její děti. Že jsou případy,
kdy drobným dětem otec odejde
a matka zničená tu zůstane,
a ruce že jí tíží dětí řad,
že chleba není pro ně skyvečky – –
Ba pravda je to všechno pravdoucí.
Však kdo z těch lidí může rozumět
té bolesti, jež tak ji zkrušila?
7
Let čtyřicet se směti ovíjet
kol mužské bytosti jak svlačec; tak
smět vykvést, uzrát vším tím nejčistším,
co v prostém nitru mohlo vypučet,
a vším tím jeho život zbohatit,
a vším tím jemu sloužit oddaně.
Dát deset dětí, květů bělostných,
a dbát, by nebyly mu obtíží,
by jenom hrdost hruď mu plnila,
že sluhou božím dobrým, poslušným
byl v životě, když děti takové
kol jeho trůnu jednou postaví
a pánu řekne zbožně: „Děti mé!“
Co toho boha naprosila se
za zdraví všech, za sílu k pokoře –
vždyť, jistě, život byl jen pokorou
a poslušností boha, manžela.
A byly chvíle, za nichž neznala,
kdo vyšším z obou, kdo je přednějším!
Jak průvod zvolna bral se hřbitovem
a klopýtala těžce za rakví,
šel celý život rychle kolem ní,
a všechnu pokoru svou, poslušnost,
a všechny smutky, všechny radosti
tak duší pouštěla, jak perly růžence,
jejž staré ruce, skřehlé, usláblé
a černou rukavičkou sevřené,
tak úzkostlivě stále svíraly.
Když vdávala se, slavně slíbila
8
svou věčnou lásku, věčnou poslušnost –
a za celý ten život stísněný
ni jedinkráte sobě neřekla,
že snad by mohla vlastní vůli mít,
že snad by mohla sama něco chtít,
že snad by mohla volněj vydechnout,
že snad by mohlo cokoli se stát
ne tak, jak on, pán její, pokynul.
Jen bůh byl výš, – a ten chtěl vše, co on –
bylť manžel její v pravdě zbožný muž.
A děti šly, a rostly starosti,
a rostla radost. Zbožné byly též,
a dobré, poslušné i uctivé,
a milovaly se – byl jeden dech
v těch hrudích dvanácti a jeden tluk.
Pak přišlo všelicos – syn nejstarší
je velmi rmoutil – lehkomyslný.
Měl kníže muže rád, byl sluhou oddaným
a věrným správcem jeho majetku,
a přece syna jednou propustil,
když trpělivost došla vznešená.
Pak hoch se v různých službách potloukal,
a divnou ženu vzal si, hrubou tak
a v okolnostech jiných vyrostlou,
než děti její. Teď je nešťasten
a o budoucnost dětí chvěje se –
však jistě méně, nežli ona teď,
jdouc za tou černou rakví. Druhý syn
je také ženat, dobrou ženu má
9
a obchodu se daří. Klidna je,
když na toho si syna vzpomene.
A třetí slouží jeho jasnosti –
tam jistě bezpečen. Je hodný hoch
a mnoho ví, tak dlouho studoval,
a dobře usadil ho kníže pán.
Ten nejmladší? Byl trpkou myšlenkou
– snad jedinou, jež otce tížila,
když umíral. Je ještě mlád
a studuje. Jak bude dál? Co bude z něj?
Oh, matka nebojí se. Dobrý je
a dobře studuje. To nějak vydržívydrží,
než bude hotov – roky dva, či tři.
Hoch nesklame ji, jista je si jím.
A dcery? Nejstarší je šťastna snad.
Muž je jí starostlivým manželem,
i dítě má, a druhé na cestě.
Tam klidné je a krásné manželství.
Ta druhá! Muž se matce nelíbil –
to byla volba, jak když nejstarší
tu divnou ženskou od oltáře ved.
Však ráda ho má, jmění mají už,
ač trochu zbrklý, přec snad rozum má,
a pro děti se moudře ukrotí.
A ostatní tři? Utěšitelé,
tu vaše všechna snaha selhává!
Že dospělé jsou, zaopatřené?
Což to je jakým losem ženiným
být úřednicí? To snad štěstím je?
10
Ta jedna – láskyplná tetička,
vdát by se měla, srdce usedá
jí, když si na to vzpomene,
jak vším jsou jí ty drobné neteře
a klučíci – první i poslední
jsou myšlenkou té dobré dušičky.
Pak klidna byla by a bez strachu
o její příští, kdyby věděla,
že dobrý muž ctí její pokoru
a dvě, tři hezké, zdravé hlavičky
se k jejím bílým skráním přitulí.
Ta jediná z těch jejích dětí všech
by životem tak prošla, jako máť –
tak pokorně, tak tiše, poslušně.
A druhá – bůh sám milý jen to ví,
co v duši její je, co prožívá
tak osamělá v pusté cizině –
sto zlatých že má platu měsíčně,
a úcty že si plně získala
svých představených? – Bože, co to je!
A stín má na čele – to matka ví!
Má všechny ráda, dobrou dcerou je –
vždyť v jejích loktech otec vydechl
před dvěma dny tak klidně naposled,
i dobrou sestrou – jak se starala
a dětem dávala tak z mála, jako dnes.
Však duše její těsně zavřena
je přede všemi – teskno z toho je
a mateřskému srdci úzko tak.
11
A nejmladší – to děcko do dneška,
tak čisté, prosté, a tak nevinné –
což chápe kdo, že větší starostí
se duše chvěje, nežli při děcku,
jež slabou ručkou svírá matčin prs?
– – – – – –
A jak by náhle růženec se svez
až ke křížku v těch rukách ozáblých,
a hrůza plnou vahou dopadla
na duši ustydlou a srdce bolavé – –
Za rakví toho otce vzorného
dnes nejdou všichni jeho potomci,
vždyť deset dětí daroval jim pán!
Jan není tu. – Tam kdesi v cizině
hrob jeho leží. Nejmilejší syn!
A pýcha otcova – byl lajtnantem,
byl oblíbeným u pánů i níž,
měl srdce zlaté ke své rodině,
groš každý domů poslal na děti,
byl druhým otcem jim, kde nestačil
je vlastní otec sladce utěšit –
vždyť děti mají někdy bolesti,
o jakých rodičům se nezdálo!
Ta pýcha rodiny, ten miláček jich všech –
a ruka zločinná jej mrzce skolila
a drahou jeho prolévala krev,
by poklad státní, tisíc jedenáct,
mu pány svěřených, si mohla přivlastnit!
Tak probod jej, jak zvíře bezbranné
12
kuchyňským nožem – až se v zracích tmí
a hrůza sevře srdce, zatopí
je krutou bolestí – to srdce mateřské.
To otce sklátilo, to strašně otřáslo
tím zdravým dosud starcem. Na všecky
ta rána padla, jako náhlý blesk,
a všechno spálila a všechny zkrušila.
A potom zas ten trpký růženec
tak náhle ke křížku se v prstech svez –
už rakev manželova blíží se
ku tmavé jámě. Děti staví se
do kruhu kolem ní. Kněz modlí se –
a muži staví rakev na prkna –
teď klesne v zem ten pevný její strom –
let čtyřicet se po něm pnula výš,
let čtyřicet tu žila, jak on chtěl,
let čtyřicet mu cestu životem
svou hřála, srovnávala pokorou,
let čtyřicet jí bylo jedinou
a svatou myšlenkou, co třeba mu –
a teď tu zívá otevřený hrob
a navždy shltne všechno – –
Svezla se,
na rakev padla, hladila ji tak,
jak hladívala skráně vrásčité,
když rozjasnit je chtěla. Líbala
tak pokorně a vášní prostým rtem
hlazené dřevo, jako líbala
za života ty rety mužovy.
13
Pak děti zdvihly ji a nikdo neviděl,
jak na té rakvi ztuhl její dech
a pokorné ty její polibky
se snesly v hrob.
A pak ji odvedli.
MOJE MÁMA.
Za celý svůj život, kam mi pamět sahá,
nikdy jsem tě takto neviděla, mámo moje drahá.
Tvoje šedé, stářím vybledlé už oči
v zvláštním nadšení se od not ke klavesám točí,
je v nich vroucí, divné, tiché naslouchání,
jak by k duši tvojí snášelo se odkuds požehnání,
jež jen ty tvé bledé staré oči pochopují.
Jak zpod prstů upracovaných se tony z klaves vynořují,
všecko mizí s duše ti, co jako prach ti na ni usedalo,
když se všechno v žítí ironicky tobě v oči smálo,
touhy tvoje trhalo a házelo je na zem,
když jsi bolavé své nohy vlekla kamenitým srázem,
14
tmou a hrůzou, bezradostně, posléz s touhou prostou,
nechť ti aspoň děti zdrávy k svému štěstí rostou.
A když i té touze posmíval se život-omyl
a tvým dětem naznatelněneznatelně kmínek u kořenů zlomil,
jen tvůj ret se bolestivě sevřel němý,
když se zvolna zvadlý chýlí k zemi.
Bídou šla jsi, hořkost plným douškem pila,
ztvrdla, zkřivila se krásná tvoje ruka bílá,
čas a život spojilispojily své zlomyslné síly,
aby tvojí tváře všechny měkké rysy vyplenilivyplenily.
Ani zásvitu ti štěstí, tepla slunce žití nepodalo.
Mámo moje drahá, to mi zoufale hruď rvalo,
když tvé staré prsty po dvaceti letech znovu ve klávesy bily,
a tvé oči nad Beethovnem divně zazářily,
a tou melodií, chvějnou rukou hranou,
zrazovala jsi mi touhu svoji všechnu, nepoznanou,
vše, co v duši tvojí hárávalo, jako ve mně,
v symfonii pathetické zazpívalo jemně,
15
jak když na mezi se mák poslední začervená,
jak když suchá travka zatřpytí se v slunci ojíněná,
jak když stříbrnou svou píseň zahrá babí léto opalisující,
když se v dlouhých vláknech táhne po vrásčité země líci,
jak když na sežloutlé listí fontána své perly hází,
když už na hladině hýřivě se nebe neobrazí –
mámo moje smutná, stará mámo moje drahá –
neviděla jsem tě tak, kam moje paměť sahá.
DŮM ŽIVOTA.
Kdys z večera jsem na tě zahleděl
se, smutný dome, když jsi umlkal
ve spánku a tvých temných lomenic
se stíny kladly úzkou ulicí.
V tom z šeré brány vyšlo tichounce
dvé mladých žen s kojenci v náručí.
Těch matek zjev až k slzám dojal mne,
když před branou jich kroky stanuly,
jak tázat by se chtěly před cestou,
16
zda jíti dál, či nejít, a kam jít.
Ta jedna při prvém hned stanula
kroku, jejž učinila z temných zdí,
a ku bráně se chvějíc přitiskla,
jak prodloužit by chtěla okamžik,
v němž dlela na těch místech ponurých.
Ta žena byla bolest vtělená,
jí zoufalost se lila ze sivých
zřítelnic, které jako v závoj mlh
se do slz hořkých trudně halily.
Jí prostý šátek visel s ramenou
a skrýval šat až příliš chudičký.
Tak usedla na nízký patník zdi,
ne usedla – naň svezla bez vlády
se, klesnouc pod tíží svých myšlenek.
A mluvě tvých jsem očí rozuměl,
ty smutná ženo, matko zoufalá:
„Tož musím jít už, dome útulný,
jenž hostil jsi mne v dobách bolesti.
Ó, místo neblahé, jež v světesvětě jediné,jediné
máš pro proklatou matku útrpnost,
kde na krátko jen rovnocenna těm,
jichž dětidětí pláč se nese komnatou,
kde žehnáno jich krůčku k životu.
Oh, děti, děti! – I já dítě mám.
Snad za okamžik tiše zakvílí
mé děcko siré v matky náruči.
O plač jen, plač, ty tvore neblahý,
jejž nikdo ve svět s láskou nevítal,
17
jenž psancem budeš, jak tvá bědná máť.
Co činit mám, ty malé dítě mé?
Zda mohu přivinout tě na srdce
a jako jiné něžně zlíbat líc,
když uštvanou mi duší táhne ston –
to vyřknuté kdys kletby ohlasy.
O, dítě moje, i tys prokleto
mé matky rtem, když vyštvala mne v svět,
svou nechtíc zváti dceru zbloudilou.
Jak mohu sladce na tě promluvit,
když jiná kletba táhne duší mou,
jak štěkot hyen v temné pustině –
to na toho, jenž tobě život dal?
Oh, kdybych mohla tiše nésti tíž
a kdybych uměla jen trochu žít,
tu prací bych ti život vystlala,
bys vyrostlo a tichou kletbu mou,
jíž dosud nepronesly moje rty,
kdys vyšlo tomu v duši vykřiknout,
jenž otcem tvým se, dítě, nechce zvát.
Svůj celý život za to dala bych,
a kletbu tu ti na rty vštípila –
leč nemám, nemám – nemám síly žít.
Na život vlastní, dítě, sáhnu si
a tebe s sebou vezmu v temna říš
a furiemi budem společně
hříšné sny otci tvému krátiti!“
Tak zaúpělo cosi ze tvých rtů,
ty ženo ubohá, pak tiše zas
18
jsi povstala a sešla po svahu,
kde v temnotách se dolů skláněl břeh.
Druhé se temných vlasů vinuly
kol čela, skrání dlouhé prstence,
jež zpod čistého šátku vyklouzly,
by krásu zbledlých tváří věnčily.
Tak prostá byla, všechna čisťounká
a drobnými se krůčky nesla vpřed,
tak nesmělá, jak ponejprv by šla
tou dlouhou, stinnou stromů alejí.
Svou krásnou hlavu nesla zdviženou
a na bledém jí čele háral jas,
jejž safírová očka rozlila
po mladém čele, směle sklenutém.
Ó, ženo-matko, ke mně mluvily
tvé oči nejkrásnější řečí všech!
Tys dítě svoje k ňadrům přitiskla,
blesk oka tvého tiše volal v svět:
„Nuž hleď, ty světe, kterýs odsoudil
ku věčné hanbě dítě mé i mne,
to dítě, jehož méně vážíš si,
než cizích psů, již ve své důvěře
o nohu tvou si otrou nahý krk,
ty světe, který ve své zpupnosti
mníš, žes mne povržením zdupal v prach,
z nějž sudbou tvou já nikdy nemám vstát, –
nuž, tobě, světe, nesu dítě své.
Zda můžeš způsobit, bych zavrhla je snad,
19
zda můžeš lásku z mého srdce rvát,
již svatá matka v ně mi vložila,
vznešená, svatá matka Příroda?
A přes tvůj odpor, světe široký,
já dítě svoje pro tě vychovám
a v srdce jeho vložím lásky pal
ku tajům tvým a tvojim záhadám,
a naučím je tiše pracovat
pro společnou všech světlou ideuideu,
pro lásku všechněch ke všem, bratrství.
A ty je přijmeš, světe, ještě rád,
a obejmeš je měkkou náručí,
náručí svojí jemně vábivou,
jak zkvetlých z jara ratolesti lip.
Už jdem, ty světe, který mne jsi sved‘sved’!“
A dále šla tou temnou alejí,
jež u města kdes v dálce končila.
ŠLA.
Kol bylo ticho. V dáli mihala se
žižkovská světla. Dole v údolí
se jako v mlze Praha rozlévala,
a zalétal sem ohlas temných zvuků,
jako když město ustýlá si k spánku
a z těžka dýchá, bručí, funí, chrápe.
Nahoře u sadů, v tom osamělém koutě,
20
kde svítilna jen slabé světlo vrhá,
o její sloup se žena opírala.
Hle, divná žena, oči polou dítě,
velkého, silou kypícího těla,
a přec zas znáti bylo, že ty oči
více a jinak mluví, nežli dětské,
a i ta síla těla že je podlomena.
Sloup rukou objala a hleděla kams vzhůru
do šedé oblohy, po níž se přeháněly
v měsíčním světle roztrhané mraky.
A jak by chtěla víc a víc jen světla,
vždy, když se měsíc ukryl, zvedla oči
a zřela v kalný plamen ve svítilně.
Ni nehnula se, ba zdálo se skorem,
že nedýchá, a jenom mechanicky
že zvedá oči k světlu, ku měsíci.
Však v celé bytosti znát bylo neochvějné
a dávno připravené rozhodnutí.
Tam čekala, až pojednou se vzchopíc,
pohlédla do tmy, odkud blížily se
nepevné kroky, jak by někdo nerad
sem kráčel. Otázka se zrcadlila
v ženiných očích vstříc tomu, kdo přijde.
Byl jakýs mladík to, snad dělník, řemeslník,
a znaveně se díval, skoro rozmrzele,
a nežli mohla žena otázku svou
rty propustit, on na ni osopil se
a děl: „Jen prosím, se mne dneska netaž,
proč nejdu dlouho a kde jsem se zdržel!
21
Víš, že to nerad mám, a nyní zvláště.
A proč jsi mne dnes zas sem zavolala,
či myslíš snad, že dosud o tě stojím?“
A rozesmál se hrubě, nespoutaně
a v kapsy ruce strčil, zahleděv se do tmy,
jako by čekal, zda se bude hájit.
„A,“ řekl zas, když marně chvíli čekal,
„víš, když mi vzkazuješ, bych za tebou sem přišel,
pak řekni holkám, ne zas kamarádu!
Smál se mi, chlap, že prý to trochu divné, –
ty prýs naň hleděla tak zamračeně, –
že mne sem voláš – snad prý chceš mně říci,
že – jako – budu možná brzy – – tátou!
Mně děláš ostudu, – a – či snad je to pravda?
No, odpověz!“
A žena zachvěla se,
sklopila oči, ruce přimkla k ňadrům,
dvě horké slzy padly na ty ruce.
„Nuž ano,“ řekla podlomeným hlasem,
sloup objala, by neklesnula k zemi.
„Nuž ano, pravda to, to chtěla jsem ti říci.
Ptát jsem se chtěla, kdy chceš plnit sliby,
jimiž jsi kdysi mladou duši zmámil,
jimiž‘sjimiž’s mne, čistou, stáhl ve své bahno.“
Muž kynul rukou, jak by přetrhnout chtěl
proud řeči její, pak se zasmál opět
a tupě řek: „Tak dál!“ a hleděl do tmy,
22
měl ruce v kapsách, tvrdě podupával.
„Nic dál, již mlčím. Co bych měla mluvit?
Ty sám víš, že když tak mi slovo dáváš,
že mluvit nebudu. A víš ty dobře,
že odejdu též, nechtíc vyplnění
tvých lživých, bídných slibů.“
„Hahahaha!
Ona prý půjde, nechtíc vyplnění
mých slibů! Víš ty, ženo, číms mi byla?
Hleď, tím, co klesť, jež přijde pod mou nohu.
Proč leží na cestě? – jen proto, bych ji zlomil.
To moje zásada – tvá věc, žes neznala ji.
Což mohu za to, že ta klesť je slabá?
A mohu za to, že tys poddala se?
A sliby moje? Myslíš, že je nosím
tak v paměti, jak ty a jako druhé?
Rci, chtěl jsem kdy, abys jim uvěřila?
Tak vidíš, moudrou buď a jdi, – je konec.“
Muž srazil klobouk v týl a prozpěvuje
profanní nápěv, zmizel brzy ve tmách.
Tak žena osaměla. Ruce její klesly,
usedla na zem, přitisknouc se ke zdi.
Už v světlo nezřela a měsíc kryly mraky.
Že tento konec přijde, dávno znalaznala,
a proto mlčela a tupě zahleděla
se ve tmu, jež se kol ní rozestřela,
a jež ji měla dále provázeti
ve příští život – bude-li chtít žíti.
23
Tak seděla a nepostřehla ani,
že se strany se blíží dusot koní
večerní hlídky, která kolem jela
silnicí pustou vzhůru k Vinohradům.
Muž jeden, spatřiv ženu, sklonil s koně
se k ní a hrubě ramenem jí cloumal,
vyzval ji, aby vstala a šla domů.
Však žena neslyšela, před se zřela.
Tu druhý muž děl drsně: „Jen ji probuď,
a mezi koně s ní, ať s námi běží!“
Směs cizích hlasů zburcovala ženu
z tupého snění, v něž se zahloubala.
Vstala a rozhledla se kolem sebe,
a řekla tiše, jak by prosit chtěla
za odpuštění: „Jdu už, jdu už přece!“
„Jen pojď a drž se pěkně mezi koni!“
Jí jedno bylo kudy jde a kam jde.
Tak středem cesty spěla klopýtavě,
by koním stačila a neupadla.
V tom proti nim v tmách hlasy slyšet bylo,
jak někdo ptá se: „A co tomu řekla?“
A jiný odpovídá: „Co by řekla?
Šla. Prosím tebe, co by měla říkat?“
A hlasy smály se, až oba chodci
došli až k svítilně a jejich tváře
zřít bylo v matné záři zruměněné.
Tu žena mezi koni jako bleskem
dotčena, zdvihla hlavu nakloněnou
24
a tupý pohled vrhla na ty lidi.
A viděla, jak bídák, jenž ji svedl,
juž setřásl ten dojem nepříjemný,
jenž možná po výstupu onom zůstal
ve prázdné duši, v pasu objímaje
zas novou oběť, kráčí usměvavě
přes novou ženu – klesť, jak sám to řekl.
Tu žena vykřikla a ruce tisknouc k ňadrům
pod koně vrhla se, jenž nohu zdvihna,
jí hlavu vtiskl do vlhkého prachu.
Pak vzepřel se a druhá noha jeho
tu lebku rozmáčkla a tmavý proud se mísil
prolité krve se silničním prachem.
A lidé dva, jichž vinou krev ta tekla,
se vrátili a na ni pohleděli.
„Tak vida, kam šla,“ řekl on a ona
jen nohou mrtvou hlavu obrátila.
SEPCE.
Šest už dětí měla
s mužem churavým.
Sedmé na cestě je –
bože můj, co s ním?
Bába pomůže jí,
bůh jí odpustí.
25
Muži o tom raděj
ani nepoví.
Tak se také stalo.
Kletá babice!
Odvezli pak ženu
do nemocnice.
Tři dny vykřičela,
potom skonala,
návštěvy se dětí
už nedočkala.
Ležela tam ještě,
jak by spala už;
děti přišly všechny,
přivedl je muž.
Ve dveřích ho chytla
sestra velebná.
„V horečce je právě,
teď vás nepozná.“
„Vidět chci ji ještě,
děti přived‘přived’ jsem.“
„Snad vás nepustíme
s celým zástupem?“
Odstrčil ji stranou,
vešel v světnici.
26
Leží natažena
s mrakem na líci.
Hledí chvíli na ni,
potom vykřikne.vykřikne,
na lůžko jím k ženě
bolest zasmýkne.
Děti vyděšeny
rozpláčí se též.
Nejmladší se zeptá:
„Mámo, nevstaneš?“
Na posteli vedle
kdosi zahučí:
„Však vás sestra Marta
řvaní odučí!“
Sestra Marta přišla.
„Tak se kliďte už!“
Těžce zvedl hlavu.
„Vždyť jsem její muž!“
„Dobře, dobře, vím to.
Teď však jděte ven,
klid nemocných musí
zůstat nerušen!“
Potácí se síní,
podepře ho zeď.
27
„Děti moje, děti –
co pak bude teď?“
Ze sálu jdou ženy,
přistupují blíž,
pokyvují hlavou.
„To ta sepce, víš?“
Sepce – hrozné slovo,
všední má tu zvuk,
dvě tři zajdou denně
za ukrutných muk.
Lehké holky, mladé,
ty to přežijí,
těla mají silná,
snadno okřejí.
Ale vdané ženy?
Těla zemdlená
porody a dřením
těžce zpleněná –?
A tak zašla tahle
jako jiných sta.
Dala-li si pomoc‘pomoc’ –
smrti nevěsta.
Na okenním rámu
hlavu složenou,
28
kolem sebe děti,
volal za ženou.
„Mohla tu být ještě,
dál jsme mohli žít!
Kdybych mohl babě
hrdlo zakroutit!
Dětí šest už živím,
třeba sotva lez‘lez’,
uživil bych sedmé,
na rukou ji nes‘nes’.
A tak odešla mi,
tak tu zašla v ráz!
Tomu vrahu-babě
dejte srazit vaz!“
Sestra Marta přišla.
„Nekřičte tu nám,
odveďte ty děti!
Zabil jste ji sám!“
„Sám že jsem ji zabil?
Já že zabil ji?“
Potácí se chodbou,
děti sledují.
Ohledne se zpátky,
kde ji zanechal.zanechal,
29
děti naň se věsí,
nutno tedy dál.
Po stěnách a stropech
sklouzá matný zrak,
za ním houfec dětí –
potopený vrak.
„Já prý sám ji zabil – –“
V myšlenkách se tmí.
Jeptiška se vrací.
Chodby utichly.
DÍTĚ.
Je ticho v síních, jenom chvílemi
kdes šustne krok a přejde tmavý stín,
když sestra potichu jde chodbami.
A slunce svítí venku, jaro je,
a okny zaléhá sem ptačí zpěv.
Už přešla čtvrtá – konec návštěv je,
jen na třídách jsou dvéře zavřeny,
tam prodlít smí, kdo přišel potěšit.
V tom ve zpěv ptačí zazněl lidský zvuk –
písk doktor, skoro taky jako pták,
a vyběh po schodech a znovu písk,
a zašel na „špígl“. Tam plavaly
30
ve džberu krve hadry beztvárné,
kus vaty a lidského masa kus,
a pruhy vody s krví smísené
se táhly ke kanálku uprostřed.
A na okně – jak skřítek bizarní
by v lahvi skryt byl – tak tam do lihu
je ponořeno lidské embryum –
po posledním tu zbylo potratu –
a šklebí divně se, snad na lahve,
v nichž hypermangan rudě rozpuštěn,
snad na lysolu láhev neplnou,
a na tamponů slušnou hromádku,
a na krabičky s mastí rtuťovou,
či na zahradu sluncem zalitou,
či na zpěv ptačí, v lih-li zaléhá.
To všechno doktor mžikem přehlédl,
šat bílý hodil na železný stůl, –
i jeho trnož krví zalit byl,
jak po gumové pleně stékala.
Pak křikl v chodbu: „Sestro, malou sem!“
Tím výkřikem jak cosi natrh‘natrh’ by,
kdes klika cvakla, a hned strašný ryk
se nesl pavilonem. „Nechte mne!“
To znělo ve škálách a zmíralo,
a znovu síní světlou neslo se,
a sotva rozuměls a poznal jsi,
že lidský hlas – a dětský hlas že to.
A sestra nesla tvora na „špígl“.
Tak děcko se jí v rukou zmítalo,
31
že sotva šla. Je na stůl složila,
to dítě, sotva starší šesti let,
sem, na ten stůl, jenž hostil nevěstky
a ženy těhotné, jež pomoc‘pomoc’ daly si.
A za hrozného křiku dítěte
mu doktor mnohé rány ošetřil,
jež celé tílko, drobné, vychrtlé,
už pokryly, že rozpadalo se.
Pak znavené a zpola omdlelé
zas děvče sestra v lůžko odnesla.
A vracejíc se, hovor zaslechla –
kdes ze třídy se oči dívaly
tak vyděšené, zpola zvědavé.
Tam zašla. „Je to, milá sestro, kříž –
že tolik křičí –?“ „Nedivte se přec,
vždyť je to strašné, jak už vypadá!
A hleďte, dnes jsem teprv slyšela,
co vlastně stalo se s ní hrozného.
Tam na sál přišla jedna návštěva,
jež vedle její matky bydlela.
Ta matka – víte, – toho dítěte –
ji prodala, tak řekla do slova,
a pětku dostala prý, věříte?
od poručníka toho dítěte,
a sama prý jí ústa zacpala,
když násilnil ji. Šest jí bylo let.
A syfilitik je ten poručník,
to on to dítě takhle nakazil.
To všecko povídala sousedka,
32
to slyšela a viděla prý též –
co říkáte? – A je to strašný tvortvor,
ta holka – „kurvo“ řekla mi,
když k doktoru jsem prve nesla ji!“
Ty dítě, dítě, strašná výčitko
a hrůzo hrůz – což nevíš, že
máš s milosrdnou mluvit uctivě?
S OFFERTOU.
Již sluha portieru rozhrnul
a do šerého pokoje jí pokynul.
Že drobná byla, všecka šedivá,
až na tluk srdce jako neživá,
muž, který u okna cos pilně psal,
až za chvíli se ohléd‘ohléd’, dál ji zval.
Dva kroky postoupla a stanula,
obálku bílou v rukou zamnula.
Pan řiditel se na rozpacích pás‘pás’,
když zaplál ruměnec a v šíji has‘has’,
kde tmavé kroužily se kadeře.
Pak přece oči zvedla v důvěře.
33
Za prominutí tiše prosila.
Jde s offertou, pan rada posílá – – –
„ah ano, tu je dopis pana rady Z.“
tak úzkostlivě doševelil ret.
„Tož pojďte pěkně, slečno, ke mně sem,“
tvář přísná změkčila se úsměvem,
pak na kravatku pan řiditel sáh‘sáh’,
skráň přejel si a bílou vestu stáh‘stáh’,
svou americkou židli otočil
a milostivě hlavu naklonil.
Když znovu oči zvedla, zrak mu vzplál.
„Pan rada Z. že poroučet se dal,
a doporučil, abych přijal vás?
Jste mláda však, a sotva víte as,
jak v kanceláři nutno pracovat.
A umíte-li stenografovat?
Psát na stroji? Nuž, ruku dejte mi!
Co dokážete těmi dlaněmi?
Tak dětská ručka, bílá, hebká tak,
a chvěje se jak polapený pták!“
34
Za dětskou ručku k sobě strh‘strh’ ji v ráz,
pravicí ovil květinový pas
a levá ruka zdvihla obličej.
„Bah, v oči se mi směle podívej,
a máš-li hezké, všemu dostálas,
vždyť máme tady málo takých krás!
Ty bloudku, proč je slzy zalily?“
A na klín stáh‘stáh’ ji vposled opilý.
„Jsi asi chuda, – pomůžem ti již,
když sladkostí to svojí nahradíš.“
Už v náruči ji sevřel, ruce jal
a chvějně steré sliby všeptával.
„Jen třicet zlatých je tvůj řádný plat,
však pětkrát tolik můžeš vydělat –
jsou mimořádné práce, – no, snad víš, – –
vše od ostatních brzy pochytíš.
A neboj se, proč tak se třepotáš?
Tu zálohu sto korun napřed máš.“
Vzal vonnou rukou ze zásuvky své
pět mincí skvělých, zlato chřestivé,
35
a dav je do obálky, rozepjal
dva knoflíčky a zlato uschoval
na sotva zřejmém ňader rozpuku.
Tak plaše skanula mu na ruku!
Chvěl vášní se – to poupě šedivé
mu v loktech kleslo jako neživé.
Vstal, na pohovku rudou položil
své smutné břímě, šat jí uvolnil
a za ten prvý mimořádný plat
na drobná ňadra horká ústa klad‘klad’
a sladkostí se prvé vůně zpil,
jíž dýchl květ dřív, než se probudil.
Pak víno přinesl a potřel skráň,
až černé oči znovu vzhlédly naň.
Na drobnou ručku ještě pocel vtisk‘vtisk’,
když tělem poslední mu záchvěv blýsk‘blýsk’.
„Hleď, nebuď smutna, sladké srdíčko,
a utři uslzené očičko,
by za tebou se sluha neohléd‘neohléd’,
až kolem něho chodbou půjdeš zpět.
36
A v bance jsi, to víš, to na mně záleží,
a já – já přeji ženské mládeži!
Až zítra ukážu ti kancelář,
a práci přidělí ti sekretář,
však přísnost jeho ať tě namatenemate, –
ty hodiny máš od půl desáté,
a domů jdi, kdy se ti zalíbí.
Jen mně prokážeš svoje alibi.
Tak, jdi už!“ Dvéře tiše otevřel
a opatrně v chodbu nahlížel,
až potácivě vyšlo děvče ven.
Pak zavřel, used‘used’ k stolu osvěžen.
Z LEPŠÍ SPOLEČNOSTI.
Gloriolu ženy pokrokové
koupila si za pár desítek,
podepřela každé hnutí nové,
„Vzorná dáma,“dáma“, každý o ní řek.
Také jinak daň svou zaplatila
plnou sumou: matka dětí dvou,
37
representací vše zahanbila,
hrd byl muž na ženu takovou.
Večírky též časem pořádala
paní doktorová přátelům,
hosti vybrané jen sobě zvala,
ukázala jim svůj skvělý dům.
Děti žvatlaly jen po francouzsku,
madmoazel měly důstojnou,
klobouky ze starých šila kousků,
milostivé byla švadlenou.
Na plat často dlouho čekávala,
jako obě druhé služky dvě.
Zač by milostivá podávala
o soaré sluky, hlemýždě?
„Slečinka,“Slečinka“, jež v kanceláři psala,
poslicí jí byla bezplatnou,
po Praze ji po obchodech štvala,
vracela se pěšky deštěm, tmou.
Dětem bylo přísně nakázáno,
s „kanceláří“ ať se nebaví.
Demokratičnost ve spolku – ano!
Tu je služkou – ať to žába ví.
Mladý pán tam na návštěvě býval,
bratr její. Spával v pokoji,
38
kde byl psací stroj. Ten v osm zíval,
kdy už děvče přišlo. Až se ustrojí,
vyjde na procházku, – čekat musela.
Potom pokoj pln byl límců, bot,
páska na knír přes stroj visela,
nočník vprostřed, tabák čpěl a pot.
Přes to na tu chudou otrokyni
milostivá notně žárlila,
hlídala, co u doktora činí,
za dvéře se při tom ukryla.
S koncipientem se bavívala,
hrávala s ním často na klavír,
potom salon pevně zamykala.
A že život nes jen klid a mír,
a že na tu slávu peněz málo, –
zvolit dal se doktor poslancem.
To jí nových lesků dodávalo.
Správní rady jako zázrakem
posílily, osvěžily kasu.
Celé patro jinde najala.
V nových volbách nebylo dost hlasů, –
sláva však a kasa zůstala.
Staré přísloví o břevnu s mrvou
napadne ti ještě nejspíše.
39
Pokyne však dáma jenom brvou,
společnost hned leží na břiše.
MIMI.
Na kulatém obličeji
sedí šedé oči normální,
obřadně se tváří, smějí,
nebo slzami se naplní.
Rusy čte a Angličany,
řadu věcí poví zpaměti;
o všem jiném hovor planý
pro rozvážné kmotry, pro děti.
Problémů si řadu luští:
volná láska, sexus, manželství;
zbytečnými tvory mužtí,
ideálem čisté přátelství.
Dvakrát týdně do divadla
obdivovat chodí tenora.
Extra statum – s duše spadla
pevně zakovaná závora.
Člověk něco dělat musí.
Učitelský stav si zvolila.
40
Ňáký rok to snadno zkusí,
nebude však přec tak zpozdilá,
paedagogikou by zkysla,
hloupých číchsi dětí vzděláním.
Jí by smělá křídla svisla
nad náhodným prvým sklamáním?
Dříve však se sešla kdesi
s mužem stejně volným, vznešeným.
Vše si řekli v pestré směsi,
nad všemi se věcmi shodla s ním.
A že byl kdes sekretářem,
ušila si slušnou výbavu.
Přísahala před oltářem,
věneček jí kladli na hlavu.
„Největším pod sluncem hlupcem,
jímž kdy byla země šlapána,“šlapána“,
„Ženskouženskou nejsprostší a tupcem“
nazvali se svorně za rána.
Třetího dne klidně žili,
jak sta jiných dobrých manželstev.
Dobře spali, jedli, pili,
občas vybouřili nějak krev.
Do hospody chodil denně,
u sousedek byla nejvíce.
41
Na vše zřeli povýšeně:
darovali světu dědice.
RŮŽENKA NĚMEČKOVA.
„To že by, paní, zajímalo vás,
jak já jsem do té bídy upadla?
Nu, víte, když jsme samy tady teď, –
než přijdou z luftu, – snad to vypovím,
co prožila jsem, – povím všelijak,
vždyť pěkně mluvit věru neumím.
Vždyť člověk zapomene, znal-li to,
a neznal-li, kde má se přiučit?
Tak, abych začla pěkně z počátku.
Mně umřel otec, neznala jsem ho,
a matka podruhé se provdala.
Můj otčím neměl jejích dětí rád,
jen bil je, nechtěl ani dovolit,
by najíst dala nám, a nadával
a spílal jí za sousto každičké,
jež zahléd‘zahléd’ v ústech našich. Byly jsme
tři po otci z prvého manželství.
Já nejmladší. A sotva odrostla
z nás některá, už matka našla nám
kdes zaměstnání, službu na statku.
Mne dala do daleka k statkáři,
kde osm služek bylo mimo mne –
42
a děvčat veselých! Oh byl to čas!
Sic moje matka pěkně prosila,
by byli přísní, by mne hlídali
a nepouštěli nikam do zábav –
však já jim utíkala, kdy to šlo,
a tančívala – věru, byl to čas!
Pak odešla jsem, co tam na vsi je?
Řekla jsem paní, že jdu za matkou,
a zatím lístek vzala do Prahy.
Tu chtěla jsem se stavět u tety,
ta místo dobré jistě najde mi,
a v Praze potom bude pěkně žít!
Však teta zatím byla mrtva už –
před týdny zemřela. – Tak chodila
jsem v Praze sama s kufrem ulicí
a hledala si sama službu kdes.
A už to bylo skoro k večeru
a mně už bylo také do pláče,
a nic jsem neměla, ni noclehu.
Tak odvahy jsem sobě dodala,
a zastavila paní jakousi,
jež nesla někam s prádlem velký koš,
a řekla jsem jí, zdali neví snad
o místě nějakém, o službičce
pro prvý čas. Ta paní zvábila
mne k sobě dobrotivým pohledem.
A, vidíte, já nezklamala se.
Hned zvala mne, bych k ní šla na nocleh,
že nechce nic, ví, co je, být tu sám.
43
I místo snad že zítra najde se,
teď že už skoro Prahou táhne noc.
Kdes na Žižkově paní bydlela
a dceru měla málo mladší mne
a syna, ten byl asi jako já.
A všichni vítali mne, hostili
tím, co kde měli, – pomyslíte si,
jak srdce okřálo mi bázlivé!
A druhý den mi našla místo hned,
že mnoho nedali mi – jak by též,
když žába byla jsem, a holá kost.
Však práce bylo mnoho a jíst nic,
jen tak, co se stolu jim odpadlo.
K té paní chodila jsem návštěvou –
a – už vám věru nevím povědět,
jak se to stalo – už to bývá tak,
že lidé do očí si pohlédnou,
a kdyby je pak leccos dělilo,
a kdyby se i potom rozešli,
ten osud je tím spojil pohledem,
a tu i tam sta nitek navázal,
že potom všechno, co se štěstím zve,
ať je to třeba malicherná věc,
je na tu duši druhou připjato,
jako když lano hodí s parníčku
a připoutají jej na pevný břeh.
A tak jsou potom oba loďkami
a oba břehem – navždy sepjati.
A často přijdou divné vlny v ráz
44
a loďka otlouká se o svůj břeh,
však lano nepovolí, stačí tak,
až dno se jednou shroutí prohnilé
a loďka u břehu se potopí.
Tak – chápete snad – zahledli jsme se
do očí sobě s mladým Frantíkem –
byl syn to oné paní laskavé.
Byl sotva starší mne, však měl mne rád,
jak celý muž. A hezký byl to hoch –
jak obrázek. Ba, kdybych dovedla,
tak chtěla bych ho věrně vylíčit,
abyste, paní, sama poznala,
že museli jsme tak se spoutati
na celý život svazkem osudným.
Však co vám mohu ještě dneska říc‘říc’,
když Frantík stojí v duchu přede mnou,
jak schátralý a bědný opilec,
a při tom srovnání mne chytne v ráz
za srdce bolest a mně vyvstane
hned v dušiduši, co je, a co mohlo být?
Tak dobře – chvíli jsem tak sloužila
na prvním místě; brzy poznali
můj Frantík i ta dobrá panička,
že těžce dřu a věčně hladovím.
I řekl Frantík, abych vystoupla
z té služby a u matky bydlela,
ta prádla že si může přibrati
a žít že budem všichni pospolu.
Že také ona chtěla – snad jsem už
45
vám řekla, jak mne za svou přijala
a ráda měla, jako dítě své? –
neodřekla jsem. Dobře bylo nám
po roků pět. Sic smutek někdy též
se zastavil – vždyť také umřelo
nám jedno dítě. Ano, měli jsme
s Frantíkem synka – do roka byl pryč,
a v tom je, paní, naše neštěstí
a Frantíkova kletba, jako má.
To dítě kdyby bylo zůstalo, –
eh, nač by člověk mluvil o věcech,
jež mohly stát se, ale nestaly?
Jen tolik vím, to, paní, věřte mi,
dnes neseděla bych tu v arestě
ve společnosti holek prodejných
a rovna jim, to jistě, jistě ne!
Pak přišla vojna – do Chocně šel až.
Co maminka se naprosila mne,
bych s Frantíkem šla, službu našla si
a byla s ním tam přes ty roky tři!
A víte, paní, neposlechla jsem.
Tak zdálo se mi, jak bych hlídati
tam měla, co mi bylo jistotou.
Že rád mne má, jsem matce říkala,
a že mi věrným všude zůstane,
a že mu brzy pošlem na cestu,
by mohl přijet, potěším se zas –
a roky tři přec nejsou věčností?
A nešla jsem, ač prosil taky on.
46
A zas bych nešla – nevím skoro proč,
tak někdy člověk něco v sobě má,
jak vysokou a neprůhlednou zeď,
k ní dojde, nemůže jí obejít,
ni přelézt, jen se trochu otluče
a za ní zůstane – tak jako já.
Tak asi za rok – končil masopust,
měl Frantík přijet. Těšila jsem se,
že někde s ním si trochu zatančím,
vždyť sama nikam nechodila jsem.
A skoro v den, kdy čekali jsme ho,
jen dopis přinesl mi listonoš.
Ne od něho, byl cizí rukopis –
a rekomando, těžký, tvrdý list.
Už divně se mi ruce zatřásly,
když podpisovala jsem recepis.
A potom, – paní, – těžko říc‘říc’ vám dnes.dnes,
jak bylo mi, když v listě našla jsem
obrázek ženy s děckem v náručí,
a v listu stálo, jeho že to synsyn,
a ona žena tak mne prosila
a proklínala zpola prosbou svou,
bych pro to dítě jeho vzdala se
a šla jí z cesty. Paní, vidíte,
to tenkrát poznala jsem, jak to je,
když loď je přivázána ku břehu
a přijdou vlny. Tak jsem tloukla se
o ten svůj břeh a rozbíjela se,
a pomoci mi žádné nebylo –
47
to lano neprasklo, jen dno se rozbilo
a u břehu se člunek potopil.
Když člověkem jak listem zatočí
proud kalné, husté řeky života,
tu pozná leccos. Tak já poznala,
že tehdy, když mi dobře, lehko je,
smím každému se v světě přiblížit,
smím do syta se poradovat, zpít,
a tomu v sobě všechnu volnost dát,
co srdcem táhne, co jím hýbává.
Když člověk vesel, také dobrým je,
je dítětem, je ptákem, květinou.
Však když se v prsou hořce sevře cos,
a bolest zkruší, duši otupí,
pak třeba silnou rukou přitlačit
až ke dnu srdce všechen trpký cit
a rozumu se zeptat: jak žít dál?
Jak bodlinami srdce obrůstá
a každá jedovatě popíchá,
když někdo přiblíží se, nebo sám
když člověk k lidem přijde s bolestí.
Ba, je to těžko, rozum zavolat
a dovolit mu, aby jako jed
se v rány vetřel, by je rozjitřil –
však lék to dobrý, – vždyť už po chvilce
tak zdá se, jak by všecko ustouplo
kams do dálky, tak zmenšilo se v ráz –
a člověk zas se začne usmívat:
to na sebe, vždyť sobě posloužil.
48
To kdybych byla, paní, věděla
za prvních bolestí, co zármutku
by bylo srdce moje minulo
a dnes jsem mohla klidně, čestně žít
a nejen já – i on by jinak žil!
Až ke dnu nutno sáhnout v životě,
by člověk poznal, jak je třeba žít!
Když dítě má, – já jeho vzdala se,
a než jsem obrázek ten spálila –
jak mohla jsem ho také schovávat? –
já přísahala tomu dítěti,
že nikdy nezavolám k sobě zpět
Frantíka svého, že se odříkám
navždycky všeho. A když přišel pak,
a žasl, že vím všecko, chtěl mne zřít,
já utekla a nevrátila se.
Pak potkal mne a prosil, zaklínal,
a volal zpět a zapřísahal se,
že mne jen měl a bude dál mít rád
a za ženu si jiné nevezme,
ať co se děje s jejím dítětem.
Tak rozdíral mi srdce do krve –
a jeho srdci já to splácela
svým mlčením a pevným odporem.
A nevzal si jíji, – oženil se pak
a vzal si ženu starou, zhýralou,
prý také lehkou holkou byla dřív
a nemocna. Pak opíjeli se.
A jednou, – paní, to už ležela
49
až na dně řeky moje lodička, –
my potkali se zase – v kavárně
kdes v pusté, zastrčené uličce.
Se svojí ženou seděl u stolu
a já tam přišla s pánem. Zahlíd mne
a volal na mne. Pak mi nadával.
A já se zpila, sprostě mluvila – a
pak jsem ruce na stůl složila
a hlavu skryla v nich a plakala.
Tam plakala jsem, paní, naposled,
a tam jsem ten svůj osud poznala,
že na věky ho s mysli nepustím,
a na věky že bude mne mít rád,
a o tu zeď, jež tehdy vyvstala
kdes ve mně, že si hlavy rozbijem
a že to všechno bude marno už.....
Jak už to bývá v našem řemesle,
dva potraty jsem také prožila.
Co – vy se divíte? Tak? Prostředky?
Co vám to, paní milá, napadá!
Jen na prostředky musela bych dřít!
Tak se to u nás, panípaní, nedělá!
To člověk sháníshání, dokud nepadne –
tak do sedmého třeba měsíce,
pak lámeme se, jako děti v hře,
to nejlepší je, jistě pomůže;
a za tři, čtyry dny je zase líp
a za sháněním může člověk jít.
To víte, že se stane skoro vždy,
50
že nemoc nějaká tu zůstane,
a krvácení třeba na dlouho,
co dělat však? Už není vyhnutí,
když hlady zajít ještě nechce se.
A dítě živit? SsebouS sebou tahat je
tou špínou, bídou? K čemu bylo by
to, když se člověk sotva protlouká
ve světě sám – a volné ruce má?
A to je celá moje minulost.
A budoucnost? Kdes pojdu jako pes –
tak pocházíme všechny za krátko
na podivném a smutném smetišti,
když ani kůstky už tu nenajdem,
protože sejdem, protože jsme brak,
jenž nikoho už k slastem nezláká – – –
Mám ještě kousek jakési snad cti,
jsem starší těch, jež se tu válejí
na lůžkách vedle, ale nejdu přec
pod korun pět a s každým nejdu též,
a sama nezastavím nikoho,
a když mám v kapse zatím peněz dost,
dám sama nalít si a zaplatím
a opiju se za své peníze,
a křičím, výskám, zahulákám si, –
to víte, radši spráskala bych se,
než plakat ještě – a je člověk bloud,
tak přijde chvilka, že mu nezbývá,
než plakat, nebo opít se a výt,
a to je věru nejhloupější věc,
51
když některá z nás dá se do pláče.
A proč tu jsem? – Jsme všechny zlodějky.
Ta zimník ukradla, ta hodinky,
a já – já schovávala kradené,
a za to jsem tu na tři neděle.
Pět dní mne na direkcí zdrželi,
ten den nás osmdesát sebrali
a nechali tam pár dní hladovět
a v nečistotě, zvěři válet se –
to tady už je věru skoro ráj,
vždyť na direkcí nedají nám jíst!
To říkám proto: – nedivte se nám,
že o všech možných hodech mluvíme,
jichž na svobodě se nám dostane,
a tady shltnem každou skyvečku,
už zaprášenou, tvrdou, plesnivou
a vrhneme se všecky zuřivě
na oběd váš, když se ho netknete.
Když člověk týden na direkcí je
a do úst nevezme, je potom rád,
když cokoli má k snědku, nemyslí
na hody, jichž byl kdysi účasten.
Já, paní, vím, jak leckdy myslíte
si asi, že jsme sprostá, strašná zvěř.
Sotva jste asi dříve slýchala,
jak žijeme a kdo jsme vlastně my.
Však vím, že nehledíte na nás tak,
jak jiní lidé, třeba muži též,
a proto jsem vám vyprávěla teď,
52
jak ubohý jsem, zatracený tvor
a – no, už z luftu zas se vracejí,
a holky smály by se mně i vám
pro tuto naši smutnou besedu.
Tak, paní, až se domů vrátíte
k svým dětem, k svému muži hodnému
a venku zase volně dýchnete
pod nebem v šírých polích úrodných,
až krávy svoje dojit budete
a dávati jim seno voňavé,
pak na mne, paní, vzpomeňte si též,
že všechno to jsem kdysi dělala,
že člověkem jsem byla počestným
a dnes že hniju tady – – –
No, tak dost!“
DÁMA SKVĚLE PROVDANÁ.
Už neskloní své drzé čelo,
už promenády ohrožují svými rozmary.
Jak je to hrozné, prodávat své tělo
za drahý šat a dům a kočáry!
Z přednášky o boji proti prostituci.
53
ŽIVOT PROMLUVIL.
Den v bance výroční byl závěrky
a remunerace si vybrali
u účetního páni. Dívky nebyly
té slávy účastny – proč? – kdož to ví.
Tož v den ten významný a slavnostní
si každý bene dal a nakoupil
za značnou sumu různých lahůdek
a kolik lahví vína. Zpili se
a místnostmi se jak zvěř honili,
že nakonec se dívky uzamkly
do malé „šatny“, díry špinavé.
Pak stichlo vše. To páni odešli,
by hlavy napravil jim svěží vzduch.
I dívky rozešly se k obědu,
jen jedna zbyla, byla z daleka
a na poledne neodcházela.
Tak něco koupila si k snědku, pak
po prázdných síních chvíli chodila
a otvírala okna. Svítilo
tam jarní slunce, bledé, slabé taktak,
a přece vábné, divně rušící
klid nervů. Z oken vykláněla se
na špinavý a vlhký, slizký dvůr,
a útlá ňadra vypínala ven
blíž k tomu slunci v divné předtuše.
Pak vrátila se k stolu psacímu,
kde kupy bílých pásků ležely
54
a adresáře odběratelů, –
to „Směnárníka“ administrace.
Po chvíli maně sáhla v zásuvku
a prohlížela spousty papíru,
hrst obálek, jež kdosi pokazil,
popsaný lenoch, starý, špinavý
– a vespod zcela sešit jakýsi.
Na štítku bylo jméno sluhovo,
a první stránky honosily se
vojanských písní rýmem bezvadným.
Pak dvojsmyslných řada anekdot –
tím rychleji už začla obracet –
a potom jakýs dlouhý, divný list.
Nejdříve tu tam slovo zachytla –
a jakby krůpěj jedu upila,
pak číši ke rtům přimkla; přečetla
si slovo za slovem. A shroutila se pak.
„Marjánko moje milá, píšu ti
o svojí lásce – je to legrace –
to bývala bych nikdy neřekla,
že tak je sladkým zlořečený hřích.
Můj milánek mne k sobě zavedl,
pak na klín si mne pěkně posadil
a pod sukničky rukou zabloudil –
já smála se – a pak mi šeptal cos –
víš, něco strašně, strašně svinského,
a přec se mi to tuze líbilo –
a potom – –“ tak list pěkně rozpřádal
strašlivou, děsnou hrůzu jakousi.
55
A v hlavě ubohé, jíž kmitaly
dřív stíny v šeru těžkém, neznámém,
teď blesky šlehaly a vposled rozbřesklo.
Co dříve stínem bylo, hrou teď par,
jež z bahna smrdutého stoupaly.
A bahno hýbalo se, rostlo výš,
a vlny jeho, husté, tíživétíživé,
jí zmítaly a k hlavě nesly se.
„Já – svět – a láska – život – – – maminka – –?“
A všechno bahno prsa zalilo,
dech krátil se. Tu k oknu vrhla se
a rámu chytla se a složila
svou těžkou hlavu naň a plakala.
A mladá ňadra, která před chvílí
k laskání zvala bledé paprsky
divného, zlého slunce jarního,
teď hroutila se pod úderem hrůz.
Když poslední se slza vylila,
zas všechno kolem sešedivělo
a spustlo hůř – a šla v tu hluchou tmu
jak bezradný a bezpodstatný stín.
HLADOVÁ SRDCE.
Čpí chodby divným kořením,
je dole drogista.
Za průjezdem je velký dvůr,
v něm druhé křídlo domu.
56
A v druhém patře do dvora
je velká kancelář.
Dva advokáti pospolu
tam jmění shromažďují.
Na dvacet kancelářských sil,
tři koncipienti,
tři dívky sedí u strojů
a čtvrtá vede knihy.
Den za dnem běží ospale,
čpí všechno kořením,
vzduch těžký stojí v místnostech
a trpknou čtyři srdce.
Ta u knih mlčí. Nehezká
tvář její nezradí,
co hlavou táhne s numery
a čím se chvějí ruce.
Ta jedna ze tří písařek
se dívá blouznivě,
jak béře kabát rozbitý
a sedá k svému stolu
nejstarší z koncipientů,
ten tlouštík unylý,
o kterém neví zhola nic,
než že má kdesi statek
57
tu někde blízko u Prahy,
jejž divně vyženil.
Je taký klidný, rozvážný,
a nazlátlé má vlasy,
a jeho drahé koncepty
jsou zpola stenogram;
je sama píše žárlivě
a mazlivě je schrání.
Ta mladší vrhá pohledy
ve druhou kancelář,
když kolem dveří prochází
doktorský nový „zajíc“.
Má rudohnědý bujný knír
a jakýs divný zrak
a koketuje s písařkou
pokyny bílých rukou,
a „rukulíbám“ říká jí
se zbožnou poklonou,
„es ist erreicht“ si zakroutí
svou bílou, štíhlou rukou.
A třetí spřádá bledé sny
nad všemi koncepty,
jež dodává jí horlivě
šéf kanceláře mladší.
58
Jak ona dře a nevzhlédne
od práce na chvilku,
i ženu svoji políbí
tak nějak mimochodem,
když večer proň si přichází.
Tu větu nakousne
a dotekne se jejích rtů,
pak nahlédne v své lustrum
a čísla vložek, katastru
dál klidně diktuje
a paragrafů nesplete
pro návštěvu své ženy.
Snad zahání tak divný hlad
tou pílí neznavnou,
snad zapomíná na žízeň,
jak jeho stenografka,
a proto v jejím srdci dlí,
jak nedostupný bůh.
A všecky tři si šeptají
o záletech svých plachých,
tři stroje při tom klepají,
vzduch stojí nehybný,
vše páchne divným kořením,
jež na dvoře se balí.
59
FEMINISTKA NA SCHŮZI.
Muž ve dvaceti čtyřech letech hotov se vším všudy:
i s láskou, ženou, s dítětem, – jsou episodou,
k níž vrací se pak jenom z nudy.
Vždyť to je vlastně všechno málodenní modou.
A po dvaceti čtyřech letech v svět jde hrdě,
je učencem, je politikem, pracovníkem, všeho králem.
Chcem touže cestou jít, a dobudem jí tvrdě
bez sentimentů planých. To buď cílem naším, kotvou, ideálem!
STARÁ PANNA SI ZPÍVÁ.
Spěl měsíc oblohou, jak vášní štvaná žena
a v mráčky halil se, jak ona do svých vlasů,
jak ona chvěl se, bledl ve svém jasu.
Spěl měsíc oblohou a sný svit lil na ni.
Já k němu v touze rozpínala ruce
a štvána, vášně stápěla se v muce.
Ó dobře vím to, luna že je ženou!
I ona marně ruce rozepíná,
však ňadra mrtva, náruč její siná.
60
Při svitu měsíce zřím nahé její tělo:
ač ňadra mrtva, tajnou vášní planou
a v žilách cítí rozkoš nepoznanou.
Ty hvězdo mrtvá, oblij září sinou!
v dnech tvého svitu život hárá ve mně,
ty k ňadrům mrtvým tiskneš hlavu jemně.
Má hvězdo mrtvá, za tvých bílých nocí
ty hvězdy čítám, jež v tvé záři blednou,
když rozepneš k nim náruč svoji lednou!
NEODESLANÝ LIST DVACETILETÉ SENTIMENTALKY.
Můj příteli,
(ó, dovolte, bych tak
vás zvala aspoň v tomto dopise,
jejž zaslat chci – zda zašlu opravdu?)
Můj příteli, já chtěla bych vám psát
dnes o všem, co po celý život můj
mou chorou duší hrozně zmítalo,
čím od dětství jsem kdysi trpěla.
To chtěla bych vám všechno povědět.
Snad zeptáte se v duchu rozmrzen,
proč jenom právě vám se zpovídám,
a jaké právo k tomu asi mám?
Ó, dovolte mi pevně uvěřit,
61
a třeba jen na onen krátký čas,
kdy řádky tyto v noci budu psát,
že opravdu vy mým jste přítelem!
A pakli ano, – nuž, pak právo mám,
a nejen právo, svatou povinnost!
Vždyť hle, toť právě cenou přátelství,
že jím se uvolňují okovy,
jež tíží duši, ústa svírají.
A jiného-li nemá významu
ta zpověď moje pro vás, bláhová,
než zajímavá psychologiepsychologie,
byť duše cizí, zcela lhostejné –
tož přece laskavě ji pročtěte!
Však já chci pevně po celý ten čas,
kdy psáti budu, věřit v srdci svém,
že zpovídám se svému příteli.
Vy jednou děl jste s tvrdým úsměvem,
„že nějak elegickou zdám se dnes“.
Snad řeknete to povýšeněji,
list tento přečta. Budiž, rcete tak,
však vězte: pakli duše strádáním
tak zatvrdne, že necítí juž víc,
ta šťastnější, než ona, jejíž bol
se jednou změní v elegický cit,
jejž tiše nosí v duše úkrytu!
A trpí-li kdo, hoden soucitu.
A velkým, kdo zná ctít i malý bol,
neb malý bol je velkým slabému,
a že jsi silen – tvá to zásluha?
62
Snad tedy budu elegickou zas,
a možno, že i sentimentalní.
Vám se vším svěřím se, – a prosím jen,
to přátelství, jemuž se svěřuji,
i potom na dál zachovejte mi.
– – – – – – – – – –
Že trudným byl můj život, víte již
a víte též, jak já jsem trpěla
tím bojem o chléb, denním strádáním.
A kdož to ví, co v duši leželo,
co s naivností děcka tvrdilo,
že chci-li nepodjatě jíti v před
za cílem svým, já stejně musím vždy
i ignorovat apatii těch,
kdož nade mnou, i obdiv sourodých,
i nenávist a utrhání všech,
jimž luza říká se. To dávno již,
a věru skoro snem – tak jako to:
než urážky a křivdy osobní
se hlouběj mají dotknout všechny ty,
jež učiněny duším nejdražším,
a zločinem že ze všech nejhorším,
když někdo sklame naši důvěru.
To bylo v době, kdy jsem nosila,
jak myslíte, že tomu dosud jest,
své celé lidstvo v srdci hluboko
a jeho trpěla jsem strádáním.
To dávno již, let tomu víc, než pět.
A později, když duše poznala,
že kolem prázdno, cizincem že zde,
63
pak sentimentálně jsem říkala,
že nešťasten, kdo nemá co by dal,
však stokrát nešťastnějším že je ten,
kdo nemá komu obětovati.
Však v době té jsem ještě tvrdila,
že největším je světa uměním
a vznešenějším, lepším, čistším všech,
si cílem žítí všeho učinit:
všem utrpením lidským rozumět,
všem bolům světa v srdci ohlas dát,
a dobře žít, ba, hlavně dobře žít.
A ještě pozděj pak jsem poznala,
že dobře žít je snad to nejtěžší,
že učíme se tomu od zrodu,
v sled nad hrobem by možno bylo říc,
že nebylo nám dáno naučit
se nejtěžšímu tomu umění.
Můj příteli, mně bylo šestnáct let –
tu skoro směšno slyšet z takých úst
spleť slov, jež snad by lépe slušela
šedivé hlavě, nakloněné v hrob.
Mně bylo šestnáct – dnes mi dvacet je,
to rozdíl čtyř je roků a mně zdá
se, že ta slova někdo jiný řek‘řek’.
Ó, tehdy též jsem náhle poznala
jakési prázdno, hlucho v nitru svém.
Mně od dětských již, nejútlejších let
bůh scházel ve všech duše představách.
A teprv pak, až zkrachovalo vše,
64
co duši moji touhou plnilo, –
já poznala, že něco chybí mi.
Však hledat boha po všem životě –
ne, nešlo to, on navždy cizím byl
mým duše základům a všemu cítění.
Kdo byl to bůh? Nejvyšší z autorit!
Já byla hrda, věřte, hrda tak,
že vy mou prvou autoritou jste.
V té době nahlédla jsem do duše
a nalezla tam zlomků několik,
z nichž stavěti jsem pilně počala
svou novou náboženství budovu.
Já řekla si: je hmotou všechen duch,
tak jako všechna hmota duchem je.
To zvláštním zdá se věru napohled,
však hleďte, tak jsem usuzovala:
když nemožno, by z hmoty prchlo cos
a ztratilo se kdesi bez stopy,
tak právě duše naše hmotou je,
jež z nejmenších se skládá molekul
(to myšlenek i citů rozličných),
jež uvolněny smrtí, rozpadnou
v prach nehmotný se hmoty duševní,
by v jiných tělech, hmoty skupení
zas v novém dále žily složení.
A trvá každá naše myšlenka,
i hnutí duše naší nejmenší,
i vše to, o čem není ponětí,
co ujde pozornosti obecné.
65
To všechno víří, krouží vesmírem,
a náhodou-li zachytne se kdes,
je duše nové živnou potravou.
Tak – hleďte, – soudím vlastně ještě dnes!
A nad portálem nové budovy
jsem zlatým písmem slova napsala:
Jen zodpovědnost vážná, poctivá
za sebe, jako lidstva jednotku
a láska k sobě, jako člověku,
jest bůh, jejž všichni v srdcích nosíme.
Bůh ten jest částkou naší bytosti,
on v duši naší roste a my jsme
na postupu ke svému zbožnění. –
A tehdy trpěla jsem nejvíc tím,
že hranic nemohla jsem určiti,
v své duši, z odporů jen složené,
pokud to dobro, jež v ní přec snad je,
se jeví pouze shodou náhod všech,
a pokud zásadně já dobrou jsem.
Pak postupem jsem počla milovat
své lidstvo láskou spolutrpící
ne pro dobro, jež jemu upřeno,
však pro trýzeň, jíž neskojeným zlem
vzbuzena žízeň v duši uštvané.
To chaos byl – a věru připouštím,
že významu v něm pro mne nebylo,
a že to bylo plané kvašení.
Však hleďte, mého mládí pomněte,
jemuž vždy cizím zůstávat měl svět
66
se svojí bouří, jejíž děsný hrom
má za svůj úkol čistit těžký vzduch –
a ten se v duši mojí hromadil.
Já žila sama, živořila jen,
a v oněch chvílích, krajně kritických,
se v duši mojí touha vzbudila,
sžíravá touha, zničit sebe zlem.
Po onom zlu jsem s žízní bažila
a hledala je po všech stezkách svých,
je přísně mravným zvouc a vznešeným.
Zas zvláštní zjev. Já, která neznala
zla světa věru ani pouhý stín,
to zlo jsem sobě rázem zvolila
za žití cíl a trpěla jsem tím,
že nemožno mi cele bídnou být.
Po láskách čistých, platonických tak,
že ku hvězdám jsem při nich toužila,
já po muži jsem zasteskla si v ráz.
Jak motýl bažila jsem po květech,
jimž zlovolně bych dala umírat.
Mně zdálo se, že musila bych hned
tu duši spálit, jíž bych dotkla se.
Tak zmítána jsem byla vášněmi
a trpěla, že nelze povědět.
V tu dobu vůbec nemyslila jsem
na bláhové sny svoje dřívější,
a pakli přec jsem někdy procitla
ze šíleného svého blouznění
a pomyslila na své okolí,
67
tu říkala jsem, že už není vin,
a hřešit možno jenom na sobě.
Kde já a všichni jsme zde celky si,
že pouze zájmy dotýkají se,
a pakli kříží – kde tu jakých vin?
Va banque – tak říkala jsem s rozkoší
a žhavou touhou – hráti jen va banque!
A při tom v tichu kdesi šeptalo
cos při haléřích, jimiž hrála jsem:
„Což smíš? Ty nesmíš ani haléři!“
Při všem tom strašném vášní zmítání
já vyčítala si, že nejsem nic.
Nic. Ničím nikomu. Tak prostě bez ceny,
že ani nemůže mne užít svět.
– – – – – –
A ve chvíli té zjevil jste se vy,
dnes nejdražší můj v světě příteli.
Vy prvý tehdy na jevo jste dal,
že přec jsem něčím, duší dychtivou,
vy prvý duše oné projevy
jste se zájmem – smím věřit? – sledoval.
Však žel – já tehdy nerozuměla.
To hříchem mým a já se kaju z něj.
Já milovala jsem vás, příteli,
jak dovede jen mladý srdce žár,
tak ohnivě a s takou bolestí,
tak naivněnaivně, a přece s vášněmi,
jež tehdy vzbudily se poprve
v mé duši s takou silou bezradnou.
68
Kde noci jsou, jež probděla jsem kdys,
ve vašem svíjejíc se náručí?
Kde chvíle jsou, v nichž umírala jsem
pod horkým dechem, který obléval
mne, vášním krutým nedav úkoje?
Kde chvíle jsou, kdy krutá žárlivost
v mých ňadrech duši trpce svírala
při myšlence, že tak mi dalek jste?
Kde chvíle jsou, kdy práce útěchou
mi býti přestávala, když jsem z ní
se vzbouzela ve vašem náručí,
kdy do všedních mi zvuků zazněla
v ráz slova vaše, chaos cizích sfér,
a ledného kdy čela dotkla se
ta žhavá ústa, jejichž polibek
plál na rtech mi za nocí vášní mých?
Tak proti vám jsem těžce hřešila.
A dnes – jak dnes zas jednou klidna jsem,
a šťastna tak, že nelze povědět!
Já chtěla vaše žhavé polibky,
pít chtěla žár jsem vašich objetí,
a zoufala jsem, postrádajíc jich.
A hle, dnes po sté říkám s rozkoší:
Mám přítele! Můj sladký příteli!
To slovo najít bylo touhou mou
kdes potlačenou v duše hlubinách,
a když jsem tehdy vášní sžírána
po vašich žízní mřela objetích,
já cítila, že vše to není to,
69
co pravým duše mojí základem
a nepostrádatelnou oporou.
A hleďte, příteli, co stát se musilo,
bych k tomu jednou přišla poznání.
Jak všední bude historie má!
Ta probrána je asi stokráte
v románech denních, kterých nečtete.
A přec – tím všedním, malicherným snad,
co asi zmírá duší ubohých,
a strádá jich – co zatím šťastna já
jsem jen tím našla svého přítele!
Nuž: z divadla jsem právě vrátila
se, než jsem počla řádky tyto psát.
Dnes Gogolovu frašku dávali,
v níž zmatek nad zmatek, a v nejhorším
nakonec tiše padá opona.
Tu v přestávce mne kdosi oslovil.
(Dnes byla jsem na druhém balkonu
a znavena jsem byla okolím,
tím hedvábím a řečmi prázdnými,
nu – odpusťte, vždyť dobře znáte mne!)
Kdos oslovil mne tedy v přestávce.
Pan professor! – Hle, znáte lidi ty,
jichž tvář se zjasní září otcovskou,
když s vámi mluví, o nichž věříte,
že s nejčistším se blíží přátelstvím?
V své společnosti váženi jsou snad, –
šeď padla zřejmá v jejich kadeře –
jich každým druhým slovem: „Starý jsem,
70
a jaké tedy ke mně ohledy?“
Vy myslíte si o nich s rozkoší:
„Oh, dobrý člověk – tedy přece jen!“
Pan professor. Nuž, zval mne v foyer,
a odříci – ach, jaká myšlenka?
Mne potěšila ona náhoda,
vždyť tak jsem cizí byla v okolí
hedvábí, zlata, fádních úsměvů.
My vyšli ven, – a – pamatujete
na ony sloky, které prvně vám
mou posvěceny byly láskou a jichž verš
zní poslední – ve vášně výkřiku:
„Pojď, démone, chci líbat ústa tvá!“
Před nedávnem je kdesi otiskli.
Pan professor tu sloku citoval,
a tázal se, zda toho našla jsem,
po němž jsem slovy těmi toužila.
Já zasmála se oné otázce.
„Pan professor to četl náhodou?
Já našla už, však nedostupným je!“
(Odpusťte, že jsem odvážila se
před ním na lásku svoji narážet!)
Pan professor mne vedl na konec
té dlouhé chodby, stanul u schodů,
a když jsme sami byli, tak mi děl:
„Já dostupným vám chci být démonem!“
I to jsem ještě v smíchu vyslechla
a pohlédla naň – asi naivně,
vždyť neumím se v řečech vyznati,
71
jež přednost mají ve své hlouposti
a smysl ten, jejž libo vynajít.
Pan professor mi nabíd‘nabíd’ zákusek
a tázal se mne: „Vyznáte se zde?
Že ne? Tož já vás tudy povedu!“
A vedl mne – a chcete vědět jak?
Mne v pasu objal, k sobě strhl v ráz
a na ústa mne hodlal políbit.
„Chci dostupným vám býti démonem!“
A já v té chvíli náhle vzpomněla
na jeho choť, jež andělem prý je,
na syna jeho, jenž je starším mne
a matky hoden. Pak jsem zřela vás
a chvíle ty, v nichž přísahala jsem,
že na vše právo máte jenom vy,
i na můj ret i na mých vášní žár,
i na to, byste poprve mne jal
v svou žhoucí náruč, jako ženu muž,
a mne v té chvíli překvapilo jen,
že někdo v světě mohl nečísti
ve lhostejnosti mého pohledu,
že nejsem svou, že vše jsem oddala
v těch tajných chvílích tvémusvému fantomu!
V tom lidé šli a demonický žár
na chvíli professora opustil.
Já děla zlobně: „Věru, zdá se mi,
pan professor že zvláště vesel dnes!“
„Ba, vesel jsem!“ tu odpověď mi dal
a v buffetu mi koupil Mocca-dort.
72
„Však Lottě nebude to žalovat?“
(Je Lotta družkou mojí nejdražší,
on zná ji též, a myslím, že ji ctí.)
Jsem naivní a věřím, pokud lze,
a proto klidně odvětila jsem:
„Snad, pane, má i ona čest vás znát!“
„Oh, vůči ní já nejsem démonem!“
Vy víte, jak mi drahým bylo kdys
to slovo – a dnes věru nemohu
je bez hnusu ni sama vyslovit.
Mám vyprávět vám dále podrobně,
že znovu ještě líbati mne chtěl,
jak na můj hněv pak lehce prohlásil,
že ve chvílích se takých nemyslí,
jak měla jsem mu slavně slibovat,
že Lottě o tom nikdy nepovím,
jak chvěla jsem se hnusem, odporem
k té celé společnosti vylhané,
jíž hříčkou vše a božstvím smyslnost.
Však v chvíli té jsem teprv poznala,
čím jste mi vy a vaše přátelství,
a na kolenou v duchu klečela
před náhle zazářivším obrazem,
jejž v duši nosím, svatou záplavou.
Mně bylo tak, jak ženě s obrazu,
jíž, na zem v prach a špínu usedlé,
a s děckem v klíně o dar prosící,
na hlavu Kristus ruku položil
a oslovil ji, na ni upřev zrak,
73
jenž pln byl kouzla jeho poslání –
neb jako muži, který na koppji
svůj spřádal sen pro lepší budoucnost,
a jemuž Kristus pouhým slovem svým
směr určil cest, jimiž mu jest se brát.
A tu jsem prvně řekla slova ta,
jež opakuji: Drahý příteli!
Zas na čele mém leží ruka tvá,
zas vidím cestu, jež se tratí v dál,
a cítím sílu, která třeba je,
by dostižen být mohl skrytý cíl!
Chci cestou onou jíti, příteli!
Vždyť dnes, na troskách všech svých rozporů,
můj příteli, chci věřit jenom vám.
Chci doufat v lidstvo, v možné vzkříšení,
chci dle sil svých je věrně milovat
– ne pro sebe, jak dětskou hříčku jen, –
chci milovat je těžce trpící.
Můj příteli, jen pojďte vedle mne,
a ve vašem chci stínu vnímat žár
té svaté pravdy, jež by spálila
můj v její slunce zahleděný zrak.
Však, příteli, – zda jednou, brzo snad,
zas neřeknu ta slova výsměšná,
jak tolikrát již ve svém životě:
Vše ve světě, co lidé vymyslí,
je pouhou ženskou koketerií.
Jak vítr shodí nejdovedněji
na hlavu nasazený klobouček
74
a pocuchá nám smělou frisuru,
tak shodí ony proudy neznámé
i nejopravdovější zásady
a zcuchají i silný charakter. –
Však kdo jest zde, pro nějž my znovu vždy
si pracně nasazujem klobouky
a vymýšlíme nové frisury?
Či koketujem sami se sebou?
Snad. Podivno však, že pro sebe jen
si nasadíme nejhroznější brak
a domýšlivě vposled nosíme
i třeba pouhý starý čínský cop –
a přece hodiny se kroutíme
před vlastního já mírným zrcadlem
a pitvorně se ještě šklebíme
ve spokojeném, hloupém úsměvu.
Můj příteli, ten chaos, ničící
mou duši, pomozte mi přemáhat!
MILENKA.
Má ruce zvadlé, jako sladké, bílé květy,
a zpřísněly a zbledly úzké dětské rety.
Jak stín se nese světlou nemocniční síní.
Tlí v očích smutek, jak je těžká víčka stíní.
75
Už z hrůzy vyvázla, smrt už není blízka
a mladým tílkem nezmožený život tryská.
Dost trpěla – vždyť krve půl jí dítě vzalo.
Let osmnáct se z očí před půl letem smálo,
let osmnáct se ve objetí lásky chvělo,
a mladé víno bujně v žilách jejich vřelo,
pak s chvěním vášnivým plod lásky očekáván,
dík prostý, zbožný klínu mladému zaň vzdávám –
a teď je po všem. Odešlo, než mohlo žíti,
ty, kdož mu život dali, znovu posvětiti.
A přec by šťastně bylo žilo dítě hříchu
kdes v koutku vyhřátém a v jejich lásky tichu –
byť otec po zákonu jinou vzal si ženu,
byť svět chtěl stavět svoji nebetyčnou stěnu,
jež morálkou se zve a bezmocna je všady,
kde prostá láska, život dobude si vlády.
Oh, klidně rost by, kvetl onen strůmek bílý,
vždyť oba by ho láskou svojí zaštítili,
a znovu žili, plněji se milovali
v těch očkách, až by poprve se na ně smály.
76
Tak šeptávala v sladkém zmatku svému muži.
A dnes jí k lůžku přinesl hrst rudých růží –
teď v zimě, jako ohlas chvílek na výsluní,
jak oddech výhně leta, horkých vášní vůní,
by mlčky pověděl, jak dosud rád že má ji.
Teď v těžkém vzduchu nemocničním uvadají.
A dál? Oh, nejvyšší už rozkoš jistě pila
a kořisť nejdražší už z proudu vychvátila.
Jak rudou růži utrhl ji roztouženou
a na ňadrech ji ukryl, byla jeho ženou,
a na srdce mu směla sladkou hlavu skládat
a v horkých jeho dlaních odevzdaně zvadat.
Však dosud má ji rád – a za to milování
by vděčně zastřela si tváře květnou dlaní
těch jeho rudých, zbožně zmírajících růží –
tak vonně dodýchat by chtěla svému muži.
Snad stýskat si, že polorozvitý květ zvadá?
Vždyť celé jedno leto směla ho mít ráda!
77
POZDNÍ ROMANCE.
Do dvaceti roků žila
v trudné práce chladném stínu,
ruských uměn víno pila,
klaněla se Pečorinu.
Puškina si citovala
při význačných událostech,
Demona pak vyzývala
při vnucených těžkých postech.
Když jí právě dvacet bylo,
že ví všechno, zdálo se jí.
Den jak den, vždy stejné dílo,
jen to běží pomaleji.
Platonických lásek řada
vyčerpala všechny touhy.
Zřela, jak se nuda vkrádá
v příští život, pustý, dlouhý.
Při práci se sešla s kýmsi –
jakýs blondýn, skoro všední.
Zádumčivých očí všim si,
v kterých bolest nerozední.
Poznali se, hovořili –
duše zvolna zdravě zkvetla.
78
Bez rozpaků, zabloudí-li,
v jeho ruku prsty vpletla.
Po mezích šli jako děti,
slunci vstříc se usmívali,
skřivani když počli pěti,
jak by i je k písni zvali.
S létem vše se probudilo,
roztavilo výhni v žhavé.
Dvé těl bílých zasvítilo
v sladké vášni plápolavé.
A než rok se s rokem minul,
jak to bývá – svatba byla.
Za dnem den zas stejně plynul,
žízeň zbyla zarputilá.
Rád ji měl, tak čistě, sladcesladce,
Popelku svou šedých zraků,
všecko šlo jak ve pohádce,
snadno, rychlo, bez zázraků.
Pečorin to nebyl štvaný,
nebyl ani Oněginem.
Jejím touhám zvoní hrany,
prchly kamsi smutným stínem.
Dítě nešlo. Byli sami.
Obzor víc a víc se ouží.
79
Slunce kdesi za mlhami,
duší jež se teskně plouží.
Prázdný mluvka cestou zbloudil
na své toulce za zábavou.
V srdce se jí nějak vloudil,
vzbudil vášeň, touhu dravou.
Dotekl se duše slovy
bez významu, náhodnými.
Smutné dumky Puškinovy
vrátily se tony mdlými.
O bolestech pohovořil,
když je viděl v očích stlívat,
ve klavesy prsty vnořil,
když se chtělo duši zpívat.
A když tělem šlehl plamen
mladých listů v sladkém stínu,
předstíral, žeže, touhou zmámen,
hledá všechno v jejím klínu.
Nevěstu svou degradoval
na oficielní ženu,
duhové tak sítě snoval,
nudě svojí vábnou změnu.
Bolest svoji odsunula,
nepohnuta jejím echem,
80
kalnou jeho vodou plula,
omámena jeho dechem.
A pak náhle přišla rána
nečekaná, bez milosti,
zrazena a oklamána,
oplakala liché cnosti.
Že tak sebe podala mu,
duši svoji obnaženou,
bez bázně a prosta klamu –
záletnou ji nazval ženou.
Všechno se jí přihlásilo,
nač kdys člověk přísahával,
trochu trosek v duši zbylo,
zvolna nový člověk vstával.
Oněgin i s Pečorinem,
Lohengrin i demon sladký –
jak když zvrátíš drobným klínem
dětské hračky význam vratký.
Muž to věděl. Čekal tiše.
Nezná světa, nezná lidí,
do své pohádkové říše
ledajakou chásku sklidí, –
až se duše ze sna vzbudí,
prohlédne a zas se vrátí.
81
Že se trošku srdce trudí –
radost pak to všechno splatí.
Čekal. Na druhém byl břehu.
Mezi nimi proud se valil.
Všechnu svoji vyslal něhu,
všechny staré trudy spálil,
rozkvet duší – přes tu řeku
sladká vůně k ní se nesla.
V kalný proud a do vln jeku
odhodlaně vposled klesla.
Všechny bolesti a zmatky,
všechno, čím žil člověk starý,
čím se vžíval do pohádky,
kdos že dává vzrůst i zmary,
vlastnictví a otročení,
přísah starých pouta třeskná –
vším se příval hustě pění,
na slunci se lstivě leskna.
Odolala. Paže vztáhla
k poslednímu ještě vzmachu.
Duší bleskla síla náhlá,
pevně stála beze strachu
na novém už břehu taky
vedle něho na kameni.
82
Hleděli si dlouze v zraky
v divném, novém opojení.
Prolnula jí touha nová –
žít, jak žijí volní ptáci.
Jak ta píseň skřivanova
od slunce se neodvrací,
marných strastí nehledati,
úžeh vášní demonický.
Všechno prosté štěstí dá ti
skrovný, sladký úděl lidský.
Jíti jistě svojí mezí,
brázdu orat do hluboka.
Nad princem už nevítězí
Popeluška šedooká,
pohádky a romanetta
odhazuješ oklamaně,
tvrdě po cestách jdeš světa,
tvrdou duši měj i dlaně.
To jí řekly jeho oči,
plné sladkých, nových zvěstí.
A že s cesty neodbočí,
hledat kdesi jiné štěstí,
její slzy pověděly,
potvrdily bez přísahy.
83
Zobrazil svět světsvět nový celý
opalový odlesk vlahý.
Nejjasněji oči svítí,
které všechno oplakaly,
mohylu jež vytýčiti
hodnotám všem starým daly.
Nejměkčeji hladí dlaně,
v kterých praskla pouta sterá,
robotící v potu skráně
od rána až do večera,
jež pak sevrou v nové ráno
hlavu toho, kdo šel s nimi.
Dílo bude dokonáno,
svatí půjdou se svatými.
DOSLOV.
Má duše amforou se prostou stala
a postavena na cest křižovatce,
by slzy hořké sester posbírala,
těch, které z dálek přijdou těžce, vratce.
Sta přešla jich a slz se řinul příval,
a cesty pod jich nohou zkrvavěly.
84
Den skláněl se, kraj tragicky se stmíval,
a proudem bez konce dál kolem spěly.
A každá pod jhem jiným klesající,
a každá nad své síly obtížena,
a každá s jinou slinou v trpné líci,
s bolavou duší, těžce uražena,
tím nejdražším, co má a může bráti:
Oh, lásko, která určilas ji kněžkou!
Oh ženo, jež jsi přišla milovati,
čím zasloužilas porobu tak těžkou?
Má amfora je plna ku okraji,
a jsou v ní perly netušené ceny.
Je pozdní noc. I vzdechy usínají.
Jdou tichým krokem osamělé ženy.
Oh sestry, kdybych věděla, že svítat bude,
den váš že sejme pouta zarputilá,
ty cesty, nežli vzejde slunce rudé,
bych perlami jak rosou pokropila.
85
V knížce jsou tyto verše:
Pohřeb7
Moje máma14
Dům života16
Šla20
Sepce25
Dítě30
S offertou33
Z lepší společnosti37
Mimi40
Růženka Němečkova42
Dáma skvěle provdaná53
Život promluvil54
Hladová srdce56
Feministka na schůzi60
Stará panna si zpívá60
Neodeslaný list dvacetileté sentimentalky61
Milenka75
Pozdní romance78
Doslov84
[86]
Tiskem a nákladem
ANTONÍNA REISE
v Praze, na Král.
Vyšehradě číslo 55.
Týmž nákladem vyšlo
od Lily B. Novákové:
„Cestou“. Cena 2 kor.
„Nad její drahou za-
chmuřenou“. Cena 2 k.
„Květy odlehlého ú-
dolí“. Cena 90 hal.
E: av; 2007
[87]