RŮŽENKA NĚMEČKOVA.
„To že by, paní, zajímalo vás,
jak já jsem do té bídy upadla?
Nu, víte, když jsme samy tady teď, –
než přijdou z luftu, – snad to vypovím,
co prožila jsem, – povím všelijak,
vždyť pěkně mluvit věru neumím.
Vždyť člověk zapomene, znal-li to,
a neznal-li, kde má se přiučit?
Tak, abych začla pěkně z počátku.
Mně umřel otec, neznala jsem ho,
a matka podruhé se provdala.
Můj otčím neměl jejích dětí rád,
jen bil je, nechtěl ani dovolit,
by najíst dala nám, a nadával
a spílal jí za sousto každičké,
jež zahléd‘zahléd’ v ústech našich. Byly jsme
tři po otci z prvého manželství.
Já nejmladší. A sotva odrostla
z nás některá, už matka našla nám
kdes zaměstnání, službu na statku.
Mne dala do daleka k statkáři,
kde osm služek bylo mimo mne –
42
a děvčat veselých! Oh byl to čas!
Sic moje matka pěkně prosila,
by byli přísní, by mne hlídali
a nepouštěli nikam do zábav –
však já jim utíkala, kdy to šlo,
a tančívala – věru, byl to čas!
Pak odešla jsem, co tam na vsi je?
Řekla jsem paní, že jdu za matkou,
a zatím lístek vzala do Prahy.
Tu chtěla jsem se stavět u tety,
ta místo dobré jistě najde mi,
a v Praze potom bude pěkně žít!
Však teta zatím byla mrtva už –
před týdny zemřela. – Tak chodila
jsem v Praze sama s kufrem ulicí
a hledala si sama službu kdes.
A už to bylo skoro k večeru
a mně už bylo také do pláče,
a nic jsem neměla, ni noclehu.
Tak odvahy jsem sobě dodala,
a zastavila paní jakousi,
jež nesla někam s prádlem velký koš,
a řekla jsem jí, zdali neví snad
o místě nějakém, o službičce
pro prvý čas. Ta paní zvábila
mne k sobě dobrotivým pohledem.
A, vidíte, já nezklamala se.
Hned zvala mne, bych k ní šla na nocleh,
že nechce nic, ví, co je, být tu sám.
43
I místo snad že zítra najde se,
teď že už skoro Prahou táhne noc.
Kdes na Žižkově paní bydlela
a dceru měla málo mladší mne
a syna, ten byl asi jako já.
A všichni vítali mne, hostili
tím, co kde měli, – pomyslíte si,
jak srdce okřálo mi bázlivé!
A druhý den mi našla místo hned,
že mnoho nedali mi – jak by též,
když žába byla jsem, a holá kost.
Však práce bylo mnoho a jíst nic,
jen tak, co se stolu jim odpadlo.
K té paní chodila jsem návštěvou –
a – už vám věru nevím povědět,
jak se to stalo – už to bývá tak,
že lidé do očí si pohlédnou,
a kdyby je pak leccos dělilo,
a kdyby se i potom rozešli,
ten osud je tím spojil pohledem,
a tu i tam sta nitek navázal,
že potom všechno, co se štěstím zve,
ať je to třeba malicherná věc,
je na tu duši druhou připjato,
jako když lano hodí s parníčku
a připoutají jej na pevný břeh.
A tak jsou potom oba loďkami
a oba břehem – navždy sepjati.
A často přijdou divné vlny v ráz
44
a loďka otlouká se o svůj břeh,
však lano nepovolí, stačí tak,
až dno se jednou shroutí prohnilé
a loďka u břehu se potopí.
Tak – chápete snad – zahledli jsme se
do očí sobě s mladým Frantíkem –
byl syn to oné paní laskavé.
Byl sotva starší mne, však měl mne rád,
jak celý muž. A hezký byl to hoch –
jak obrázek. Ba, kdybych dovedla,
tak chtěla bych ho věrně vylíčit,
abyste, paní, sama poznala,
že museli jsme tak se spoutati
na celý život svazkem osudným.
Však co vám mohu ještě dneska říc‘říc’,
když Frantík stojí v duchu přede mnou,
jak schátralý a bědný opilec,
a při tom srovnání mne chytne v ráz
za srdce bolest a mně vyvstane
hned v dušiduši, co je, a co mohlo být?
Tak dobře – chvíli jsem tak sloužila
na prvním místě; brzy poznali
můj Frantík i ta dobrá panička,
že těžce dřu a věčně hladovím.
I řekl Frantík, abych vystoupla
z té služby a u matky bydlela,
ta prádla že si může přibrati
a žít že budem všichni pospolu.
Že také ona chtěla – snad jsem už
45
vám řekla, jak mne za svou přijala
a ráda měla, jako dítě své? –
neodřekla jsem. Dobře bylo nám
po roků pět. Sic smutek někdy též
se zastavil – vždyť také umřelo
nám jedno dítě. Ano, měli jsme
s Frantíkem synka – do roka byl pryč,
a v tom je, paní, naše neštěstí
a Frantíkova kletba, jako má.
To dítě kdyby bylo zůstalo, –
eh, nač by člověk mluvil o věcech,
jež mohly stát se, ale nestaly?
Jen tolik vím, to, paní, věřte mi,
dnes neseděla bych tu v arestě
ve společnosti holek prodejných
a rovna jim, to jistě, jistě ne!
Pak přišla vojna – do Chocně šel až.
Co maminka se naprosila mne,
bych s Frantíkem šla, službu našla si
a byla s ním tam přes ty roky tři!
A víte, paní, neposlechla jsem.
Tak zdálo se mi, jak bych hlídati
tam měla, co mi bylo jistotou.
Že rád mne má, jsem matce říkala,
a že mi věrným všude zůstane,
a že mu brzy pošlem na cestu,
by mohl přijet, potěším se zas –
a roky tři přec nejsou věčností?
A nešla jsem, ač prosil taky on.
46
A zas bych nešla – nevím skoro proč,
tak někdy člověk něco v sobě má,
jak vysokou a neprůhlednou zeď,
k ní dojde, nemůže jí obejít,
ni přelézt, jen se trochu otluče
a za ní zůstane – tak jako já.
Tak asi za rok – končil masopust,
měl Frantík přijet. Těšila jsem se,
že někde s ním si trochu zatančím,
vždyť sama nikam nechodila jsem.
A skoro v den, kdy čekali jsme ho,
jen dopis přinesl mi listonoš.
Ne od něho, byl cizí rukopis –
a rekomando, těžký, tvrdý list.
Už divně se mi ruce zatřásly,
když podpisovala jsem recepis.
A potom, – paní, – těžko říc‘říc’ vám dnes.dnes,
jak bylo mi, když v listě našla jsem
obrázek ženy s děckem v náručí,
a v listu stálo, jeho že to synsyn,
a ona žena tak mne prosila
a proklínala zpola prosbou svou,
bych pro to dítě jeho vzdala se
a šla jí z cesty. Paní, vidíte,
to tenkrát poznala jsem, jak to je,
když loď je přivázána ku břehu
a přijdou vlny. Tak jsem tloukla se
o ten svůj břeh a rozbíjela se,
a pomoci mi žádné nebylo –
47
to lano neprasklo, jen dno se rozbilo
a u břehu se člunek potopil.
Když člověkem jak listem zatočí
proud kalné, husté řeky života,
tu pozná leccos. Tak já poznala,
že tehdy, když mi dobře, lehko je,
smím každému se v světě přiblížit,
smím do syta se poradovat, zpít,
a tomu v sobě všechnu volnost dát,
co srdcem táhne, co jím hýbává.
Když člověk vesel, také dobrým je,
je dítětem, je ptákem, květinou.
Však když se v prsou hořce sevře cos,
a bolest zkruší, duši otupí,
pak třeba silnou rukou přitlačit
až ke dnu srdce všechen trpký cit
a rozumu se zeptat: jak žít dál?
Jak bodlinami srdce obrůstá
a každá jedovatě popíchá,
když někdo přiblíží se, nebo sám
když člověk k lidem přijde s bolestí.
Ba, je to těžko, rozum zavolat
a dovolit mu, aby jako jed
se v rány vetřel, by je rozjitřil –
však lék to dobrý, – vždyť už po chvilce
tak zdá se, jak by všecko ustouplo
kams do dálky, tak zmenšilo se v ráz –
a člověk zas se začne usmívat:
to na sebe, vždyť sobě posloužil.
48
To kdybych byla, paní, věděla
za prvních bolestí, co zármutku
by bylo srdce moje minulo
a dnes jsem mohla klidně, čestně žít
a nejen já – i on by jinak žil!
Až ke dnu nutno sáhnout v životě,
by člověk poznal, jak je třeba žít!
Když dítě má, – já jeho vzdala se,
a než jsem obrázek ten spálila –
jak mohla jsem ho také schovávat? –
já přísahala tomu dítěti,
že nikdy nezavolám k sobě zpět
Frantíka svého, že se odříkám
navždycky všeho. A když přišel pak,
a žasl, že vím všecko, chtěl mne zřít,
já utekla a nevrátila se.
Pak potkal mne a prosil, zaklínal,
a volal zpět a zapřísahal se,
že mne jen měl a bude dál mít rád
a za ženu si jiné nevezme,
ať co se děje s jejím dítětem.
Tak rozdíral mi srdce do krve –
a jeho srdci já to splácela
svým mlčením a pevným odporem.
A nevzal si jíji, – oženil se pak
a vzal si ženu starou, zhýralou,
prý také lehkou holkou byla dřív
a nemocna. Pak opíjeli se.
A jednou, – paní, to už ležela
49
až na dně řeky moje lodička, –
my potkali se zase – v kavárně
kdes v pusté, zastrčené uličce.
Se svojí ženou seděl u stolu
a já tam přišla s pánem. Zahlíd mne
a volal na mne. Pak mi nadával.
A já se zpila, sprostě mluvila – a
pak jsem ruce na stůl složila
a hlavu skryla v nich a plakala.
Tam plakala jsem, paní, naposled,
a tam jsem ten svůj osud poznala,
že na věky ho s mysli nepustím,
a na věky že bude mne mít rád,
a o tu zeď, jež tehdy vyvstala
kdes ve mně, že si hlavy rozbijem
a že to všechno bude marno už.....
Jak už to bývá v našem řemesle,
dva potraty jsem také prožila.
Co – vy se divíte? Tak? Prostředky?
Co vám to, paní milá, napadá!
Jen na prostředky musela bych dřít!
Tak se to u nás, panípaní, nedělá!
To člověk sháníshání, dokud nepadne –
tak do sedmého třeba měsíce,
pak lámeme se, jako děti v hře,
to nejlepší je, jistě pomůže;
a za tři, čtyry dny je zase líp
a za sháněním může člověk jít.
To víte, že se stane skoro vždy,
50
že nemoc nějaká tu zůstane,
a krvácení třeba na dlouho,
co dělat však? Už není vyhnutí,
když hlady zajít ještě nechce se.
A dítě živit? SsebouS sebou tahat je
tou špínou, bídou? K čemu bylo by
to, když se člověk sotva protlouká
ve světě sám – a volné ruce má?
A to je celá moje minulost.
A budoucnost? Kdes pojdu jako pes –
tak pocházíme všechny za krátko
na podivném a smutném smetišti,
když ani kůstky už tu nenajdem,
protože sejdem, protože jsme brak,
jenž nikoho už k slastem nezláká – – –
Mám ještě kousek jakési snad cti,
jsem starší těch, jež se tu válejí
na lůžkách vedle, ale nejdu přec
pod korun pět a s každým nejdu též,
a sama nezastavím nikoho,
a když mám v kapse zatím peněz dost,
dám sama nalít si a zaplatím
a opiju se za své peníze,
a křičím, výskám, zahulákám si, –
to víte, radši spráskala bych se,
než plakat ještě – a je člověk bloud,
tak přijde chvilka, že mu nezbývá,
než plakat, nebo opít se a výt,
a to je věru nejhloupější věc,
51
když některá z nás dá se do pláče.
A proč tu jsem? – Jsme všechny zlodějky.
Ta zimník ukradla, ta hodinky,
a já – já schovávala kradené,
a za to jsem tu na tři neděle.
Pět dní mne na direkcí zdrželi,
ten den nás osmdesát sebrali
a nechali tam pár dní hladovět
a v nečistotě, zvěři válet se –
to tady už je věru skoro ráj,
vždyť na direkcí nedají nám jíst!
To říkám proto: – nedivte se nám,
že o všech možných hodech mluvíme,
jichž na svobodě se nám dostane,
a tady shltnem každou skyvečku,
už zaprášenou, tvrdou, plesnivou
a vrhneme se všecky zuřivě
na oběd váš, když se ho netknete.
Když člověk týden na direkcí je
a do úst nevezme, je potom rád,
když cokoli má k snědku, nemyslí
na hody, jichž byl kdysi účasten.
Já, paní, vím, jak leckdy myslíte
si asi, že jsme sprostá, strašná zvěř.
Sotva jste asi dříve slýchala,
jak žijeme a kdo jsme vlastně my.
Však vím, že nehledíte na nás tak,
jak jiní lidé, třeba muži též,
a proto jsem vám vyprávěla teď,
52
jak ubohý jsem, zatracený tvor
a – no, už z luftu zas se vracejí,
a holky smály by se mně i vám
pro tuto naši smutnou besedu.
Tak, paní, až se domů vrátíte
k svým dětem, k svému muži hodnému
a venku zase volně dýchnete
pod nebem v šírých polích úrodných,
až krávy svoje dojit budete
a dávati jim seno voňavé,
pak na mne, paní, vzpomeňte si též,
že všechno to jsem kdysi dělala,
že člověkem jsem byla počestným
a dnes že hniju tady – – –
No, tak dost!“