Z LEPŠÍ SPOLEČNOSTI.
Gloriolu ženy pokrokové
koupila si za pár desítek,
podepřela každé hnutí nové,
„Vzorná dáma,“dáma“, každý o ní řek.
Také jinak daň svou zaplatila
plnou sumou: matka dětí dvou,
37
representací vše zahanbila,
hrd byl muž na ženu takovou.
Večírky též časem pořádala
paní doktorová přátelům,
hosti vybrané jen sobě zvala,
ukázala jim svůj skvělý dům.
Děti žvatlaly jen po francouzsku,
madmoazel měly důstojnou,
klobouky ze starých šila kousků,
milostivé byla švadlenou.
Na plat často dlouho čekávala,
jako obě druhé služky dvě.
Zač by milostivá podávala
o soaré sluky, hlemýždě?
„Slečinka,“Slečinka“, jež v kanceláři psala,
poslicí jí byla bezplatnou,
po Praze ji po obchodech štvala,
vracela se pěšky deštěm, tmou.
Dětem bylo přísně nakázáno,
s „kanceláří“ ať se nebaví.
Demokratičnost ve spolku – ano!
Tu je služkou – ať to žába ví.
Mladý pán tam na návštěvě býval,
bratr její. Spával v pokoji,
38
kde byl psací stroj. Ten v osm zíval,
kdy už děvče přišlo. Až se ustrojí,
vyjde na procházku, – čekat musela.
Potom pokoj pln byl límců, bot,
páska na knír přes stroj visela,
nočník vprostřed, tabák čpěl a pot.
Přes to na tu chudou otrokyni
milostivá notně žárlila,
hlídala, co u doktora činí,
za dvéře se při tom ukryla.
S koncipientem se bavívala,
hrávala s ním často na klavír,
potom salon pevně zamykala.
A že život nes jen klid a mír,
a že na tu slávu peněz málo, –
zvolit dal se doktor poslancem.
To jí nových lesků dodávalo.
Správní rady jako zázrakem
posílily, osvěžily kasu.
Celé patro jinde najala.
V nových volbách nebylo dost hlasů, –
sláva však a kasa zůstala.
Staré přísloví o břevnu s mrvou
napadne ti ještě nejspíše.
39
Pokyne však dáma jenom brvou,
společnost hned leží na břiše.