DŮM ŽIVOTA.
Kdys z večera jsem na tě zahleděl
se, smutný dome, když jsi umlkal
ve spánku a tvých temných lomenic
se stíny kladly úzkou ulicí.
V tom z šeré brány vyšlo tichounce
dvé mladých žen s kojenci v náručí.
Těch matek zjev až k slzám dojal mne,
když před branou jich kroky stanuly,
jak tázat by se chtěly před cestou,
16
zda jíti dál, či nejít, a kam jít.
Ta jedna při prvém hned stanula
kroku, jejž učinila z temných zdí,
a ku bráně se chvějíc přitiskla,
jak prodloužit by chtěla okamžik,
v němž dlela na těch místech ponurých.
Ta žena byla bolest vtělená,
jí zoufalost se lila ze sivých
zřítelnic, které jako v závoj mlh
se do slz hořkých trudně halily.
Jí prostý šátek visel s ramenou
a skrýval šat až příliš chudičký.
Tak usedla na nízký patník zdi,
ne usedla – naň svezla bez vlády
se, klesnouc pod tíží svých myšlenek.
A mluvě tvých jsem očí rozuměl,
ty smutná ženo, matko zoufalá:
„Tož musím jít už, dome útulný,
jenž hostil jsi mne v dobách bolesti.
Ó, místo neblahé, jež v světesvětě jediné,jediné
máš pro proklatou matku útrpnost,
kde na krátko jen rovnocenna těm,
jichž dětidětí pláč se nese komnatou,
kde žehnáno jich krůčku k životu.
Oh, děti, děti! – I já dítě mám.
Snad za okamžik tiše zakvílí
mé děcko siré v matky náruči.
O plač jen, plač, ty tvore neblahý,
jejž nikdo ve svět s láskou nevítal,
17
jenž psancem budeš, jak tvá bědná máť.
Co činit mám, ty malé dítě mé?
Zda mohu přivinout tě na srdce
a jako jiné něžně zlíbat líc,
když uštvanou mi duší táhne ston –
to vyřknuté kdys kletby ohlasy.
O, dítě moje, i tys prokleto
mé matky rtem, když vyštvala mne v svět,
svou nechtíc zváti dceru zbloudilou.
Jak mohu sladce na tě promluvit,
když jiná kletba táhne duší mou,
jak štěkot hyen v temné pustině –
to na toho, jenž tobě život dal?
Oh, kdybych mohla tiše nésti tíž
a kdybych uměla jen trochu žít,
tu prací bych ti život vystlala,
bys vyrostlo a tichou kletbu mou,
jíž dosud nepronesly moje rty,
kdys vyšlo tomu v duši vykřiknout,
jenž otcem tvým se, dítě, nechce zvát.
Svůj celý život za to dala bych,
a kletbu tu ti na rty vštípila –
leč nemám, nemám – nemám síly žít.
Na život vlastní, dítě, sáhnu si
a tebe s sebou vezmu v temna říš
a furiemi budem společně
hříšné sny otci tvému krátiti!“
Tak zaúpělo cosi ze tvých rtů,
ty ženo ubohá, pak tiše zas
18
jsi povstala a sešla po svahu,
kde v temnotách se dolů skláněl břeh.
Druhé se temných vlasů vinuly
kol čela, skrání dlouhé prstence,
jež zpod čistého šátku vyklouzly,
by krásu zbledlých tváří věnčily.
Tak prostá byla, všechna čisťounká
a drobnými se krůčky nesla vpřed,
tak nesmělá, jak ponejprv by šla
tou dlouhou, stinnou stromů alejí.
Svou krásnou hlavu nesla zdviženou
a na bledém jí čele háral jas,
jejž safírová očka rozlila
po mladém čele, směle sklenutém.
Ó, ženo-matko, ke mně mluvily
tvé oči nejkrásnější řečí všech!
Tys dítě svoje k ňadrům přitiskla,
blesk oka tvého tiše volal v svět:
„Nuž hleď, ty světe, kterýs odsoudil
ku věčné hanbě dítě mé i mne,
to dítě, jehož méně vážíš si,
než cizích psů, již ve své důvěře
o nohu tvou si otrou nahý krk,
ty světe, který ve své zpupnosti
mníš, žes mne povržením zdupal v prach,
z nějž sudbou tvou já nikdy nemám vstát, –
nuž, tobě, světe, nesu dítě své.
Zda můžeš způsobit, bych zavrhla je snad,
19
zda můžeš lásku z mého srdce rvát,
již svatá matka v ně mi vložila,
vznešená, svatá matka Příroda?
A přes tvůj odpor, světe široký,
já dítě svoje pro tě vychovám
a v srdce jeho vložím lásky pal
ku tajům tvým a tvojim záhadám,
a naučím je tiše pracovat
pro společnou všech světlou ideuideu,
pro lásku všechněch ke všem, bratrství.
A ty je přijmeš, světe, ještě rád,
a obejmeš je měkkou náručí,
náručí svojí jemně vábivou,
jak zkvetlých z jara ratolesti lip.
Už jdem, ty světe, který mne jsi sved‘sved’!“
A dále šla tou temnou alejí,
jež u města kdes v dálce končila.