DÍTĚ.
Je ticho v síních, jenom chvílemi
kdes šustne krok a přejde tmavý stín,
když sestra potichu jde chodbami.
A slunce svítí venku, jaro je,
a okny zaléhá sem ptačí zpěv.
Už přešla čtvrtá – konec návštěv je,
jen na třídách jsou dvéře zavřeny,
tam prodlít smí, kdo přišel potěšit.
V tom ve zpěv ptačí zazněl lidský zvuk –
písk doktor, skoro taky jako pták,
a vyběh po schodech a znovu písk,
a zašel na „špígl“. Tam plavaly
30
ve džberu krve hadry beztvárné,
kus vaty a lidského masa kus,
a pruhy vody s krví smísené
se táhly ke kanálku uprostřed.
A na okně – jak skřítek bizarní
by v lahvi skryt byl – tak tam do lihu
je ponořeno lidské embryum –
po posledním tu zbylo potratu –
a šklebí divně se, snad na lahve,
v nichž hypermangan rudě rozpuštěn,
snad na lysolu láhev neplnou,
a na tamponů slušnou hromádku,
a na krabičky s mastí rtuťovou,
či na zahradu sluncem zalitou,
či na zpěv ptačí, v lih-li zaléhá.
To všechno doktor mžikem přehlédl,
šat bílý hodil na železný stůl, –
i jeho trnož krví zalit byl,
jak po gumové pleně stékala.
Pak křikl v chodbu: „Sestro, malou sem!“
Tím výkřikem jak cosi natrh‘natrh’ by,
kdes klika cvakla, a hned strašný ryk
se nesl pavilonem. „Nechte mne!“
To znělo ve škálách a zmíralo,
a znovu síní světlou neslo se,
a sotva rozuměls a poznal jsi,
že lidský hlas – a dětský hlas že to.
A sestra nesla tvora na „špígl“.
Tak děcko se jí v rukou zmítalo,
31
že sotva šla. Je na stůl složila,
to dítě, sotva starší šesti let,
sem, na ten stůl, jenž hostil nevěstky
a ženy těhotné, jež pomoc‘pomoc’ daly si.
A za hrozného křiku dítěte
mu doktor mnohé rány ošetřil,
jež celé tílko, drobné, vychrtlé,
už pokryly, že rozpadalo se.
Pak znavené a zpola omdlelé
zas děvče sestra v lůžko odnesla.
A vracejíc se, hovor zaslechla –
kdes ze třídy se oči dívaly
tak vyděšené, zpola zvědavé.
Tam zašla. „Je to, milá sestro, kříž –
že tolik křičí –?“ „Nedivte se přec,
vždyť je to strašné, jak už vypadá!
A hleďte, dnes jsem teprv slyšela,
co vlastně stalo se s ní hrozného.
Tam na sál přišla jedna návštěva,
jež vedle její matky bydlela.
Ta matka – víte, – toho dítěte –
ji prodala, tak řekla do slova,
a pětku dostala prý, věříte?
od poručníka toho dítěte,
a sama prý jí ústa zacpala,
když násilnil ji. Šest jí bylo let.
A syfilitik je ten poručník,
to on to dítě takhle nakazil.
To všecko povídala sousedka,
32
to slyšela a viděla prý též –
co říkáte? – A je to strašný tvortvor,
ta holka – „kurvo“ řekla mi,
když k doktoru jsem prve nesla ji!“
Ty dítě, dítě, strašná výčitko
a hrůzo hrůz – což nevíš, že
máš s milosrdnou mluvit uctivě?