HLADOVÁ SRDCE.
Čpí chodby divným kořením,
je dole drogista.
Za průjezdem je velký dvůr,
v něm druhé křídlo domu.
56
A v druhém patře do dvora
je velká kancelář.
Dva advokáti pospolu
tam jmění shromažďují.
Na dvacet kancelářských sil,
tři koncipienti,
tři dívky sedí u strojů
a čtvrtá vede knihy.
Den za dnem běží ospale,
čpí všechno kořením,
vzduch těžký stojí v místnostech
a trpknou čtyři srdce.
Ta u knih mlčí. Nehezká
tvář její nezradí,
co hlavou táhne s numery
a čím se chvějí ruce.
Ta jedna ze tří písařek
se dívá blouznivě,
jak béře kabát rozbitý
a sedá k svému stolu
nejstarší z koncipientů,
ten tlouštík unylý,
o kterém neví zhola nic,
než že má kdesi statek
57
tu někde blízko u Prahy,
jejž divně vyženil.
Je taký klidný, rozvážný,
a nazlátlé má vlasy,
a jeho drahé koncepty
jsou zpola stenogram;
je sama píše žárlivě
a mazlivě je schrání.
Ta mladší vrhá pohledy
ve druhou kancelář,
když kolem dveří prochází
doktorský nový „zajíc“.
Má rudohnědý bujný knír
a jakýs divný zrak
a koketuje s písařkou
pokyny bílých rukou,
a „rukulíbám“ říká jí
se zbožnou poklonou,
„es ist erreicht“ si zakroutí
svou bílou, štíhlou rukou.
A třetí spřádá bledé sny
nad všemi koncepty,
jež dodává jí horlivě
šéf kanceláře mladší.
58
Jak ona dře a nevzhlédne
od práce na chvilku,
i ženu svoji políbí
tak nějak mimochodem,
když večer proň si přichází.
Tu větu nakousne
a dotekne se jejích rtů,
pak nahlédne v své lustrum
a čísla vložek, katastru
dál klidně diktuje
a paragrafů nesplete
pro návštěvu své ženy.
Snad zahání tak divný hlad
tou pílí neznavnou,
snad zapomíná na žízeň,
jak jeho stenografka,
a proto v jejím srdci dlí,
jak nedostupný bůh.
A všecky tři si šeptají
o záletech svých plachých,
tři stroje při tom klepají,
vzduch stojí nehybný,
vše páchne divným kořením,
jež na dvoře se balí.
59