MOJE MÁMA.
Za celý svůj život, kam mi pamět sahá,
nikdy jsem tě takto neviděla, mámo moje drahá.
Tvoje šedé, stářím vybledlé už oči
v zvláštním nadšení se od not ke klavesám točí,
je v nich vroucí, divné, tiché naslouchání,
jak by k duši tvojí snášelo se odkuds požehnání,
jež jen ty tvé bledé staré oči pochopují.
Jak zpod prstů upracovaných se tony z klaves vynořují,
všecko mizí s duše ti, co jako prach ti na ni usedalo,
když se všechno v žítí ironicky tobě v oči smálo,
touhy tvoje trhalo a házelo je na zem,
když jsi bolavé své nohy vlekla kamenitým srázem,
14
tmou a hrůzou, bezradostně, posléz s touhou prostou,
nechť ti aspoň děti zdrávy k svému štěstí rostou.
A když i té touze posmíval se život-omyl
a tvým dětem naznatelněneznatelně kmínek u kořenů zlomil,
jen tvůj ret se bolestivě sevřel němý,
když se zvolna zvadlý chýlí k zemi.
Bídou šla jsi, hořkost plným douškem pila,
ztvrdla, zkřivila se krásná tvoje ruka bílá,
čas a život spojilispojily své zlomyslné síly,
aby tvojí tváře všechny měkké rysy vyplenilivyplenily.
Ani zásvitu ti štěstí, tepla slunce žití nepodalo.
Mámo moje drahá, to mi zoufale hruď rvalo,
když tvé staré prsty po dvaceti letech znovu ve klávesy bily,
a tvé oči nad Beethovnem divně zazářily,
a tou melodií, chvějnou rukou hranou,
zrazovala jsi mi touhu svoji všechnu, nepoznanou,
vše, co v duši tvojí hárávalo, jako ve mně,
v symfonii pathetické zazpívalo jemně,
15
jak když na mezi se mák poslední začervená,
jak když suchá travka zatřpytí se v slunci ojíněná,
jak když stříbrnou svou píseň zahrá babí léto opalisující,
když se v dlouhých vláknech táhne po vrásčité země líci,
jak když na sežloutlé listí fontána své perly hází,
když už na hladině hýřivě se nebe neobrazí –
mámo moje smutná, stará mámo moje drahá –
neviděla jsem tě tak, kam moje paměť sahá.