ŽIVOT PROMLUVIL.
Den v bance výroční byl závěrky
a remunerace si vybrali
u účetního páni. Dívky nebyly
té slávy účastny – proč? – kdož to ví.
Tož v den ten významný a slavnostní
si každý bene dal a nakoupil
za značnou sumu různých lahůdek
a kolik lahví vína. Zpili se
a místnostmi se jak zvěř honili,
že nakonec se dívky uzamkly
do malé „šatny“, díry špinavé.
Pak stichlo vše. To páni odešli,
by hlavy napravil jim svěží vzduch.
I dívky rozešly se k obědu,
jen jedna zbyla, byla z daleka
a na poledne neodcházela.
Tak něco koupila si k snědku, pak
po prázdných síních chvíli chodila
a otvírala okna. Svítilo
tam jarní slunce, bledé, slabé taktak,
a přece vábné, divně rušící
klid nervů. Z oken vykláněla se
na špinavý a vlhký, slizký dvůr,
a útlá ňadra vypínala ven
blíž k tomu slunci v divné předtuše.
Pak vrátila se k stolu psacímu,
kde kupy bílých pásků ležely
54
a adresáře odběratelů, –
to „Směnárníka“ administrace.
Po chvíli maně sáhla v zásuvku
a prohlížela spousty papíru,
hrst obálek, jež kdosi pokazil,
popsaný lenoch, starý, špinavý
– a vespod zcela sešit jakýsi.
Na štítku bylo jméno sluhovo,
a první stránky honosily se
vojanských písní rýmem bezvadným.
Pak dvojsmyslných řada anekdot –
tím rychleji už začla obracet –
a potom jakýs dlouhý, divný list.
Nejdříve tu tam slovo zachytla –
a jakby krůpěj jedu upila,
pak číši ke rtům přimkla; přečetla
si slovo za slovem. A shroutila se pak.
„Marjánko moje milá, píšu ti
o svojí lásce – je to legrace –
to bývala bych nikdy neřekla,
že tak je sladkým zlořečený hřích.
Můj milánek mne k sobě zavedl,
pak na klín si mne pěkně posadil
a pod sukničky rukou zabloudil –
já smála se – a pak mi šeptal cos –
víš, něco strašně, strašně svinského,
a přec se mi to tuze líbilo –
a potom – –“ tak list pěkně rozpřádal
strašlivou, děsnou hrůzu jakousi.
55
A v hlavě ubohé, jíž kmitaly
dřív stíny v šeru těžkém, neznámém,
teď blesky šlehaly a vposled rozbřesklo.
Co dříve stínem bylo, hrou teď par,
jež z bahna smrdutého stoupaly.
A bahno hýbalo se, rostlo výš,
a vlny jeho, husté, tíživétíživé,
jí zmítaly a k hlavě nesly se.
„Já – svět – a láska – život – – – maminka – –?“
A všechno bahno prsa zalilo,
dech krátil se. Tu k oknu vrhla se
a rámu chytla se a složila
svou těžkou hlavu naň a plakala.
A mladá ňadra, která před chvílí
k laskání zvala bledé paprsky
divného, zlého slunce jarního,
teď hroutila se pod úderem hrůz.
Když poslední se slza vylila,
zas všechno kolem sešedivělo
a spustlo hůř – a šla v tu hluchou tmu
jak bezradný a bezpodstatný stín.