MILENKA.
Má ruce zvadlé, jako sladké, bílé květy,
a zpřísněly a zbledly úzké dětské rety.
Jak stín se nese světlou nemocniční síní.
Tlí v očích smutek, jak je těžká víčka stíní.
75
Už z hrůzy vyvázla, smrt už není blízka
a mladým tílkem nezmožený život tryská.
Dost trpěla – vždyť krve půl jí dítě vzalo.
Let osmnáct se z očí před půl letem smálo,
let osmnáct se ve objetí lásky chvělo,
a mladé víno bujně v žilách jejich vřelo,
pak s chvěním vášnivým plod lásky očekáván,
dík prostý, zbožný klínu mladému zaň vzdávám –
a teď je po všem. Odešlo, než mohlo žíti,
ty, kdož mu život dali, znovu posvětiti.
A přec by šťastně bylo žilo dítě hříchu
kdes v koutku vyhřátém a v jejich lásky tichu –
byť otec po zákonu jinou vzal si ženu,
byť svět chtěl stavět svoji nebetyčnou stěnu,
jež morálkou se zve a bezmocna je všady,
kde prostá láska, život dobude si vlády.
Oh, klidně rost by, kvetl onen strůmek bílý,
vždyť oba by ho láskou svojí zaštítili,
a znovu žili, plněji se milovali
v těch očkách, až by poprve se na ně smály.
76
Tak šeptávala v sladkém zmatku svému muži.
A dnes jí k lůžku přinesl hrst rudých růží –
teď v zimě, jako ohlas chvílek na výsluní,
jak oddech výhně leta, horkých vášní vůní,
by mlčky pověděl, jak dosud rád že má ji.
Teď v těžkém vzduchu nemocničním uvadají.
A dál? Oh, nejvyšší už rozkoš jistě pila
a kořisť nejdražší už z proudu vychvátila.
Jak rudou růži utrhl ji roztouženou
a na ňadrech ji ukryl, byla jeho ženou,
a na srdce mu směla sladkou hlavu skládat
a v horkých jeho dlaních odevzdaně zvadat.
Však dosud má ji rád – a za to milování
by vděčně zastřela si tváře květnou dlaní
těch jeho rudých, zbožně zmírajících růží –
tak vonně dodýchat by chtěla svému muži.
Snad stýskat si, že polorozvitý květ zvadá?
Vždyť celé jedno leto směla ho mít ráda!
77