STARÁ PANNA SI ZPÍVÁ.
Spěl měsíc oblohou, jak vášní štvaná žena
a v mráčky halil se, jak ona do svých vlasů,
jak ona chvěl se, bledl ve svém jasu.
Spěl měsíc oblohou a sný svit lil na ni.
Já k němu v touze rozpínala ruce
a štvána, vášně stápěla se v muce.
Ó dobře vím to, luna že je ženou!
I ona marně ruce rozepíná,
však ňadra mrtva, náruč její siná.
60
Při svitu měsíce zřím nahé její tělo:
ač ňadra mrtva, tajnou vášní planou
a v žilách cítí rozkoš nepoznanou.
Ty hvězdo mrtvá, oblij září sinou!
v dnech tvého svitu život hárá ve mně,
ty k ňadrům mrtvým tiskneš hlavu jemně.
Má hvězdo mrtvá, za tvých bílých nocí
ty hvězdy čítám, jež v tvé záři blednou,
když rozepneš k nim náruč svoji lednou!