ŠLA.
Kol bylo ticho. V dáli mihala se
žižkovská světla. Dole v údolí
se jako v mlze Praha rozlévala,
a zalétal sem ohlas temných zvuků,
jako když město ustýlá si k spánku
a z těžka dýchá, bručí, funí, chrápe.
Nahoře u sadů, v tom osamělém koutě,
20
kde svítilna jen slabé světlo vrhá,
o její sloup se žena opírala.
Hle, divná žena, oči polou dítě,
velkého, silou kypícího těla,
a přec zas znáti bylo, že ty oči
více a jinak mluví, nežli dětské,
a i ta síla těla že je podlomena.
Sloup rukou objala a hleděla kams vzhůru
do šedé oblohy, po níž se přeháněly
v měsíčním světle roztrhané mraky.
A jak by chtěla víc a víc jen světla,
vždy, když se měsíc ukryl, zvedla oči
a zřela v kalný plamen ve svítilně.
Ni nehnula se, ba zdálo se skorem,
že nedýchá, a jenom mechanicky
že zvedá oči k světlu, ku měsíci.
Však v celé bytosti znát bylo neochvějné
a dávno připravené rozhodnutí.
Tam čekala, až pojednou se vzchopíc,
pohlédla do tmy, odkud blížily se
nepevné kroky, jak by někdo nerad
sem kráčel. Otázka se zrcadlila
v ženiných očích vstříc tomu, kdo přijde.
Byl jakýs mladík to, snad dělník, řemeslník,
a znaveně se díval, skoro rozmrzele,
a nežli mohla žena otázku svou
rty propustit, on na ni osopil se
a děl: „Jen prosím, se mne dneska netaž,
proč nejdu dlouho a kde jsem se zdržel!
21
Víš, že to nerad mám, a nyní zvláště.
A proč jsi mne dnes zas sem zavolala,
či myslíš snad, že dosud o tě stojím?“
A rozesmál se hrubě, nespoutaně
a v kapsy ruce strčil, zahleděv se do tmy,
jako by čekal, zda se bude hájit.
„A,“ řekl zas, když marně chvíli čekal,
„víš, když mi vzkazuješ, bych za tebou sem přišel,
pak řekni holkám, ne zas kamarádu!
Smál se mi, chlap, že prý to trochu divné, –
ty prýs naň hleděla tak zamračeně, –
že mne sem voláš – snad prý chceš mně říci,
že – jako – budu možná brzy – – tátou!
Mně děláš ostudu, – a – či snad je to pravda?
No, odpověz!“
A žena zachvěla se,
sklopila oči, ruce přimkla k ňadrům,
dvě horké slzy padly na ty ruce.
„Nuž ano,“ řekla podlomeným hlasem,
sloup objala, by neklesnula k zemi.
„Nuž ano, pravda to, to chtěla jsem ti říci.
Ptát jsem se chtěla, kdy chceš plnit sliby,
jimiž jsi kdysi mladou duši zmámil,
jimiž‘sjimiž’s mne, čistou, stáhl ve své bahno.“
Muž kynul rukou, jak by přetrhnout chtěl
proud řeči její, pak se zasmál opět
a tupě řek: „Tak dál!“ a hleděl do tmy,
22
měl ruce v kapsách, tvrdě podupával.
„Nic dál, již mlčím. Co bych měla mluvit?
Ty sám víš, že když tak mi slovo dáváš,
že mluvit nebudu. A víš ty dobře,
že odejdu též, nechtíc vyplnění
tvých lživých, bídných slibů.“
„Hahahaha!
Ona prý půjde, nechtíc vyplnění
mých slibů! Víš ty, ženo, číms mi byla?
Hleď, tím, co klesť, jež přijde pod mou nohu.
Proč leží na cestě? – jen proto, bych ji zlomil.
To moje zásada – tvá věc, žes neznala ji.
Což mohu za to, že ta klesť je slabá?
A mohu za to, že tys poddala se?
A sliby moje? Myslíš, že je nosím
tak v paměti, jak ty a jako druhé?
Rci, chtěl jsem kdy, abys jim uvěřila?
Tak vidíš, moudrou buď a jdi, – je konec.“
Muž srazil klobouk v týl a prozpěvuje
profanní nápěv, zmizel brzy ve tmách.
Tak žena osaměla. Ruce její klesly,
usedla na zem, přitisknouc se ke zdi.
Už v světlo nezřela a měsíc kryly mraky.
Že tento konec přijde, dávno znalaznala,
a proto mlčela a tupě zahleděla
se ve tmu, jež se kol ní rozestřela,
a jež ji měla dále provázeti
ve příští život – bude-li chtít žíti.
23
Tak seděla a nepostřehla ani,
že se strany se blíží dusot koní
večerní hlídky, která kolem jela
silnicí pustou vzhůru k Vinohradům.
Muž jeden, spatřiv ženu, sklonil s koně
se k ní a hrubě ramenem jí cloumal,
vyzval ji, aby vstala a šla domů.
Však žena neslyšela, před se zřela.
Tu druhý muž děl drsně: „Jen ji probuď,
a mezi koně s ní, ať s námi běží!“
Směs cizích hlasů zburcovala ženu
z tupého snění, v něž se zahloubala.
Vstala a rozhledla se kolem sebe,
a řekla tiše, jak by prosit chtěla
za odpuštění: „Jdu už, jdu už přece!“
„Jen pojď a drž se pěkně mezi koni!“
Jí jedno bylo kudy jde a kam jde.
Tak středem cesty spěla klopýtavě,
by koním stačila a neupadla.
V tom proti nim v tmách hlasy slyšet bylo,
jak někdo ptá se: „A co tomu řekla?“
A jiný odpovídá: „Co by řekla?
Šla. Prosím tebe, co by měla říkat?“
A hlasy smály se, až oba chodci
došli až k svítilně a jejich tváře
zřít bylo v matné záři zruměněné.
Tu žena mezi koni jako bleskem
dotčena, zdvihla hlavu nakloněnou
24
a tupý pohled vrhla na ty lidi.
A viděla, jak bídák, jenž ji svedl,
juž setřásl ten dojem nepříjemný,
jenž možná po výstupu onom zůstal
ve prázdné duši, v pasu objímaje
zas novou oběť, kráčí usměvavě
přes novou ženu – klesť, jak sám to řekl.
Tu žena vykřikla a ruce tisknouc k ňadrům
pod koně vrhla se, jenž nohu zdvihna,
jí hlavu vtiskl do vlhkého prachu.
Pak vzepřel se a druhá noha jeho
tu lebku rozmáčkla a tmavý proud se mísil
prolité krve se silničním prachem.
A lidé dva, jichž vinou krev ta tekla,
se vrátili a na ni pohleděli.
„Tak vida, kam šla,“ řekl on a ona
jen nohou mrtvou hlavu obrátila.