KARIKATURY UMĚLCŮ.
Třicet bar. reprodukcí dle originálů
Viktora Olivy, Karla Nejedlýho a Josefa Koudelky
veršem provází
Josef Lukavský.
1913.
Nákladem Revue „DIVADLO“ v Praze.
[1]
Otta Boleška.
Pln erudice, theoretik mladý
již v ranných dnech svých metu svoji zočil
a místo, aby jak Tyl zmíral hladyhlady,
hned s blahobytem na svět bystře vkročil.
Efekty platí všude. Také tady –
a dnes již chybným skok, jímž’s včera skočil,
neb vyniknout z života maškarády
ten muže jen, kdo po větru se točil.
Veliké gesto? Dobrá. Velká slova?
Paradox vždy se najede po sentenci
a harlekýni mají býti tencí.
A sensace? Co den a vždy a znova.
A nestačí-li? Pah! Lze stát se králem
i uměním i dobrým veronálem.
[3]
Jaroslav Čihák.
Na koho sláva od zrození číhá
a kdo se shlídne v zjevu AdoniseAdonise,
ten ví, že platí a že jeho tíha
na váze žití na plus nakloní se.
A potom ať se scenerie mihá –
o tomto plusu jistě všude ví se
a z něj se jednou kupon zisku stříhá,
když bohémství na hřebík zavěsí se.
Ten nepochybil, kdo vzal slávu za cíl
a ve sklepě kdo hlubokém ji hledal,
kde zuřil toku plzeňského bacil.
Pak snadno klády hlasu skládal, zvedalzvedal,
zvlášť měl-li schopnost býti stále větší
tím, že každého zabil proudem řečí.
[5]
Karel Hašler.
Tvář růměnná, vlas bujný, kadeřavý,
opojné mládí z jasných očí sálá,
junácká síla svalstva, symbol zdraví –
toť znaky jsou, jež příroda mu dala.
Hle, toť pan Johanes. On dobyl slávy,
když kytaru vzalvzal, na níž zahrál trala
a staropražský laur dal kol své hlavy,
jež staronové písně skandovala.
Jen ještě starý dům a staré sady k němu
se starým zábradlím starého vodojemu
a může faunem být, jenž Nymfy mladé střeží.
Pak, aby zapomněl na divadelní bědu,
Klub starých Pražanů ho pozve za předsedu
k ochraně portálů, schodů, kašen a věží.
[7]
Jaroslav Hurt.
Oui, monsieurs et mesdames – to je tak:
Já nejsem onen, za něhož mne máte,
jenž obyčejný čich má, hmat a zrak
a o němž to a to se domníváte.
Jste na omylu. Já jsem vzácný pták,
jenž nerad žije v této zemi klaté,
kde vedle mne smí všelijaký brak
brát nadarmo mé jméno vzácné, svaté.
Řeknu vám pouze: z modré krve jsem
a blednete záštím i úžasem,
neb pouzí jste ubozí pariové.
Hrát divadlo? Eh, hloupý, všední sport,
jenž chutná, jako vysušený dort
aristokratu, který k věčnu plove.
[9]
František Havel.
Co do života člověk přináší sisi,
tím budoucím dnům etiketa dána
a zbytečno je ptát se, co a čí jsi
a jaká je ti cesta vykázána.
Ten hledá štěstí v nadoblačné říši,
ten na zemi z paria roste v pána,
ten bezradný je, ten vždy radu ví si,
ten v noci vidí a ten slep i z rána.
Však k věci, k věci. – Žádné kudrlinky.
Když dítětem byl, položeným v plínky,
on nestaral se, zda dcerou či synem –
jen látky kolem bral do malých pěstí
už tehda věda, že udělá štěstí
ne na jevišti, ale Kaolinem.
[11]
Karel Burian.
Stůj, bídné pero, ukloň zdvořile se,
když o jasnosti inkoustem chceš psáti,
neb do těch výšívýší, v jaké on se vznesevznese,
ty nemůžeš se ani podívati.
O mrzkém kovu nepiš, který nese
jen súročenísúročení, a nemusíš dbáti
ni vavřínů, jichž déšť se v roce snese,
kdy není chuti smlouvy přetrhati.
Jen obdiv znej, pěj o brillantech tonů,
o hloubce duše, o čarovném zjevu,
o zázračném a jedinečném zpěvu.
Rozpoutej chválou znění všechněch zvonů
a přece až v svět hymnou budou znítizníti,
On „něžným“ veršem také odpoví ti.
[13]
Emma Destinnová.
Květ rajských zahrad, démantový pták,
jenž zazářil a ožil v zemi chladné,
v níž všelijací vládnou všelijak
a prorokům žít není s nimi snadné.
Rozpjala křídla svoje směle tak,
že zastínila slabé, matné, zrádné
a vyrostla svou silou na zázrak,
jenž směle kraluje a směle padne.
A není duše’duše, jež by neplanulaneplanula,
a není očí, jež by neprosilyneprosily,
a není srdce, které není její...
Však marná snaha. Muž je pouhá nulanula,
víc bezcenná než staré samostříly
a nehodí se ani do museí.
[15]
Karel Kovařovic.
Je těžko nepsat rhetorických ód
a rozvlněných veršů dlouhou řadu
i hudební k nim skládal doprovod,
když přísnou tvář zřím a klassickou bradu.
Zda oslavenci nebude to vhodvhod,
se neptám nikdy, nepřijímám raduradu,
jen píši, píši jako o závod,
a odvážně se v cizí bytost kradu.
Hle, mistr mistrů. Mrtev Collona je.
On pro slávu – ne pro nějakou stovku –
Varšavu sklonil svoji pod taktovku.
Svět širý jeho, jenom jeho hraje
od chvíle, kdy Psohlavce, svých Muz sídlosídlo,
dal odhodlaně staré na bělidlo.
[17]
Václav Kliment.
Čím Danton byl, proč Demosthenes slaven
je pouhou tříští, nepatrným brakem
oproti síle toho, jenžjenž, byť znavenznaven,
svým hlasem hřímá pod i nad oblakem.
Orator prudký, jenž jsa pout svých zbaven,
jak příboj moře hřmí a jiskří zrakem
– zdánlivě mírný – jak se říká: na ven
je bouřlivý, jak Jiří v boji s drakem.
Svět celý úzkým je pro jeho touhy velké
a každé moře mu je nepatrné, mělké
a k smíchu slunce mu, jež září v jeho kštici.
A proto v letní čas, kdy dovolení dánodáno,
má prádlo Jägrovo v tlumoku přichystáno
a jede divoce do Plané nad Lužnicí.
[19]
Otakar Mařák.
Čím přírodě je slavík v letní noci,
tím obecenstvu tenor lyrický je –
ten jako onen má dar kouzla v moci
a také stejně proměnlivě žije.
Tu nestálost je arci těžko zmoci,
neb na poplach dav samiček vždy bije
a sufražetky jdou-li ku pomocipomoci,
na straně pěvce jistě vítězství je.
Leč časem přece slavík v kleci bývá
a potom jenom z donucení zpívá’zpívá,
neb penale je hříšným vynálezem.
A tak v tom boji, když se klička ztratíztratí,
na přísné vážky nemožno ji bráti,
neb pěvec není nikdy cností knězem.
[21]
Robert Polák.
Muž mnohotvárný, stakrát násobený,
jak možno denně na divadle spatřit.
Ne za honorář! Jen ve prospěch scény
se v jednom kuse možno pětkrát natřít.
Prost ješitnosti, která nemá cenyceny,
chtěl s operou kdys operettu sbratřit,
ba také jako malíř rovnocenný
chtěl s paletou do nesmrtelna patřit.
Však na konec se rozhod pro Slavii,
kde všichni stejně svoji kávu pijí,
ať zpívají, ať kreslí, nebo hrají.
On nikdy v žití neměl strachu z hlavní
a nikdy také, jako jiní slavníslavní,
se neptal napřed: Co mi za to dají?
[23]
Gustav Schmoranz.
Assyrů kulturu když vstřebal v bytost svou
vášnivě bouřlivou, bouřlivě vášnivou,
neváhal ke sfingám ve slunný Egypt jít
a jeho velikost v svou duši ještě vzít.
Pak frašku přeložil, z níž sálal vtipů třpyt,
aby v ní uplatnil klassický krasocit
a zvolal radostně: Národe, hola, hou!
já jsem to světlo, jež ti září noční tmou.
Je ve psí drama dnes – je zvednu do výší,
je ve psí herectví – jen já je napravím,
neb mágů Chaldejských já všecky taje vím.
Však staré nutno smést – nás pokrok povýší...
A dnes? Co umění? Stoik dí: tak, tak, tak.
Bez velkých při zemi je také moudrý mág.
[25]
Václav Štech.
Již starý Kollár praví, že cíl jeden
můžeme míti po rozličné cestě.
Nu, konec konců každý jiný Eden
si hledá, ať už na vsi, nebo v městě.
Kdo obchodně je založen a spředenspředen,
umění stezkou jde a zvedá pěstě
a kdo je snahou ideální vedenveden,
u cifer vázne boj své duše pěstě.
Hle milý úsměv, srdce na jazyku,
co slovo, perla, co slib, kvádr jistý
a se všech stran uhlazený a čistý.
V stojatých vodách představuje štiku,
je nesobecký a nepřítel pouhý
nechválí jeho ambice a touhy.
[27]
Jan Vávra.
Ó, poesie krásnou arci je
a divadlo toť skvělá, prudká řeka.
Však pěkné jsou i dobré akcie
a nejpěknější pevná hypotheka.
Je důležito znát, co akcí je
připravováno, kdo se bojí, vzteká,
čím vystřízlivět lze, co opije,
by v čas se řeklo spasné: Heureka.
Nu, ovšem, ovšem. Život za umění –
však v záloze je dobré mlýn svůj míti
a na svůj učet samostatně mlýti.
Je krásné divadlo. Nad drama není.
Člověk je vážen, má kurs, jenž se platí.
Však jenom na ně nelze spoléhati.
[29]
Eduard Vojan.
(Portret Nechlebův.)
Byl starý mistr. Byl a ryl a ryl.
Nenávist k lidem třásla jeho rukou
a všechnu trpkost svoji v obraz skryl,
jenž vykoupil svou nejstrašnější mukou.
Říkali jedni: to je nový styl.
Říkali druzí: Kéž ho někde stlukou.
Říkali třetí: Však ten model žil
a jeho ruce do bran věčna tlukou.
Jen obraz mlčí. Trpce usmívá se
a Mefistofla posměch rty mu křiví,
jak říkaly by: dnes ne – vždyť jsem živý.
Zemříti nutno k poznání – jak zdá se.
Však dříve vy! Chci kartu vaší přebít.
V Hamletu moci – být anebo nebýt!
[31]
Karel Weiss.
S violou vtrhl do vavřínů světa
a k velkým metám rozhodl se jíti –
než časem poznal, muza polosvěta
že spíše jasem zlata plá a svítí.
Že v Turecku od dávna bakšiš zkvétázkvétá,
je příjemno si laur od tamtud vzíti
a Sultánova nevěsta je meta,
jež Revisoru zpříjemňuje žití.
Pak div se stal. On příslovečně vlídný,
nehádající se a něžný, vlídný,
k útoku na mlýn dal se v plné slávě.
Když zvítězil bez obtíží a sporů,
kontrapunkt pevně sevřel pod závoru
a sepsal pojednání o pěnkavě.
[35]
Karel Želenský.
Půl rybářem byl a půl professorem
a trpěliv a skromný vždycky byl,
jen to je trapno, že nedbaje norem
s Muzami dvěmi, hříšný, souložil.
Nu, možno zvát to bigamií. Skorem!
Však různé cesty mívá různý cíl.
Dnes v národě je nejšlechetnějším tvorem,
když stranu Bdělých právě založil.
Teď je mu směšno hrát knížata, krále,
oblékat purpur, žezlo s jabkem brát,
když professorský poznal majestát.
Ať hrají žáci k svého mistra chvále!
On k potokům na ryby bude spět
a tam o kusech nových přemýšlet.
[37]
Mirko Štork.
Povýšen bude, kdo se ponižujeponižuje,
a ponížený, kdo povýšen bývábývá,
a tak i on, jenž hvězdy postrkuje
a kamarádsky na Luňany kývá.
Ten, který stále zrádné plány kuje
a přes hranice v daleko se dívá,
prý bude zavřen do domácí sluje
a tam ať třeba alleluja zpívá.
Co řečeno tím? To odhadnout může,
kdo vůbec může něco odhadnouti
a se zlatem se stýkal na své pouti.
Uváz-li drápkem, nic mu nepomůže
a musí sdusit každý mocný plamen
a tancovat jen u domácích kamen.
[39]
Alois Sedláček.
Čtenáři, pohleď, to je Alois,
železo staré... Řekni, kdo pak tys?
Čím do věčnosti zapsal’s svoje jméno,
jak ono, které nahoře je čteno?
Pohladil’s něžně duši lidskou kdys?
Tvým smíchem zmizel zachmuřený rys?
Vyvolal’s hrůzu, slzy, znáš knížecí léno?
Jen silným je to možno, dovoleno.
Železo staré... Směšná historie
jen u nás možná. Což jsou silní staří?
Což není krásnějším než máj vždy září?
Však v Dánsku kdesi, cosi vždycky hnije,
dí melancholik. Mládí chce mít rabatt.
Nu, jednou budem špendlíkama hrabat...
[41]
Karel Štapfer.
Kdo velkou slavnost národní chceš míti,
kdo dekorace pro divadla, bály,
kdo byt si chceš moderní zaříditi,
či pořádat reduty, karnevalykarnevaly.
Kdo nemáš v mozku nápady, jež svítí
jak maják ve tmytmy, a jsi slávy dbalý,
věz, stačí jen pro Karla Štapfra jíti,
jenž myšlenek je dodavatel stálý.
Platit mu nemusíš a děkovati detto –
on z lásky udělá, co za peníze jiní
a to je pro podnik veliké dobrodiní.
Je rád, že práci má, ať zima je i léto,
že všemi vážen je a páni, jako paní
v něm vidí k ozdobě národní vyšívání.
[43]
Josef Lukavský.
Půl ze šťovíku zroben jsem, půl z jedujedu,
a proto snad chutnám tak zatraceně
a hořký posměch mám pro smích i bědu,
že mimo líc vidím i obráceně.
Když histriona uložil jsem k leduledu,
já básníkem jsem stal se k vůli změně
a jak dřív ústy teď boj perem vedu
a lhostejno mimi, stoupnu-li tím v ceně.
Je kurtisánou muza ta i ona
a žádná cenu lidské duše nemá,
jež pro níni zmírá zoufalá a němá.
Jen okamžiků rozkoš sladká, vonná
je mojí touhou. Věčnost k smíchu jesti
tomu, kdo jed vzal za devisu štěstí.
[45]
Jan Kubelík.
Že Dalibor kdys hrál na struně jednéjedné,
byl o tři stupně horší Kubelíka
a jeho sláva proto před ním bledne
a v rozvalinách černé věže bliká.
Čas jiný dnes a vlna toho zvedne,
kdo vztyčuje se a jsem vítěz říká
a letí světem v touze neposednéneposedné,
než v posled zahraje si na tatíka.
Duch praktický pak proměňuje v zlato
ne tony jen a smyčce zápolenízápolení,
leč také běžné věci každodenní.
Promění v brikety a rašelinu bláto
a vodu studničnou a slivky pivní
v zázračné proudy radioaktivní.
[47]
Adolf Krösing.
Čím byl by svět bez slunečního svitu?
Čím byl by člověk bez chyb, bez hříchů?
Čím byl by dům bez pohodlných bytů?
Čím válka, odbývaná potichu?
Čím vladař byl by skrytý v inkognitu?
Čím komik, jemuž není do smíchu?
Čím žena bez vášně a bez soucitu?
Čím Lukul bez chuti a bez břichu?
Čím Sahara by bez rovníku byla?
Čím oba póly bez ledu by byly?
Čím ti, kdož slepí k Římu zamířili?
Čím moje znělka, kdyby nechytila?
Tím byl by bez cillindru, bez žaček a vínka
a jubilejí život pro Krösinga...
[49]
Alois Charvát.
V bezuzdém rozmaru své vtipy dělal, hrál,
širokým publikem uznaný smíchu král,
až posléz udělal přes Vltavu skok malý,
kde s klidem anglickým mu jaksi tipec vzali.
Inu, je taký svět. Stůj každýkaždý, kde jsi stál
a kde jsi na skráně svou snítku lauru vzal
a buď vždy přítomna utěšeného dbalý,
neb čerta člověk ví, co dají – ideály.
Vždyť stejně živůtek se dohrá, dotancuje
a s koncem slávy je též konec směšných pranic
a člověk uvidí, že nezbyde zde pra nic.
Že zaplacený smích jen pro okamžik tu je
a smutný Harlekýn, že stranou žití stojí
s raněnou dušičkou a sešlou maskou svojí.
[51]
František Ondříček.
Co Aristofan dosáh’ slokou žhoucí,
co Leonardo zmohl štětce hnutím,
co Rodin doved’ do mramoru vtlouci,
je možno také smyčce napřáhnutím...
Vždyť Zenithem je život všemohoucí
vzbuzený šeptem nebo vykřiknutím,
z mrtvého dřeva v nesmrtelnost jdoucí
dech vzkříšení, jejž mrtvým duším vnutím.
Toť jasný líc. Však na rubu je smutek.
Impresario po svém tourné upek’
tam za mnoho, tam za míň, jak se dalo.
A v jeho ruce sláva, zlato, štěstí,
pád genia i možnost výš se vznésti,
aby se tak či jinak vydělalo.
[53]
Bohumil Kovář.
Hle, dumná tvář a oko modré, snivé
a tílko štíhlé jak peň jedle mladé.
Podivná touha do duše se krade
podlehnout k němu vášni prudké, divé.
Žel, daleká je cesta do Ninive
a dřív než noc své stíny na zem kladeklade,
on usíná, nebo do divadla jde,
by zaholdoval muze skotačivé.
Je ideální – vždyť je řiditelem,
je poetický – důkaz dán je tělem
a na sebe on zapomíná vždycky.
A umění? Už tenkrát se mu kořil,
když Čtyřokého na Smíchově tvořil
a mazanost mu vzal pro svůj běh lidský.
[55]
Emil Pollert.
Pohlédnout stačí do jasného oka
a člověk pozná: ten jde do hluboka,
ten na zdařbůh se asi nenarodil
a s rozvahou svou hřivnu světu hodil.
Opěvat Jehovu chce moje sloka,
jak judská tanečnice útloboká,
když pomyslí, že onen, kdo bas splodilsplodil,
hůř než tenoří otec nepochodil.
Vždy, patře na něj, myslím na Kecala
(na Smetanova, aby nebyl omyl),
v němž velkou chytrost kryje schrána malá.
On tradici o štěstí pěvců zlomil:
ne výška tonů, ale hloubka platí,
kdo v ženském světě chtějí vyhrávati.
[57]
Josef Strouhal.
Kdys mocně směrem slávy zavesloval,
a ve dvou světech sláva jeho zněla,
však gentleman byl dle ducha i tělatěla,
a proto málo herecky se choval.
Měl rovnou šíji. Chyba! Nutným ovál.
Počestná hrdost? Brachu... Chytrost bdělá
je důležita. Vždy se vyplácela
každému, kdo s ní v kumštu koketoval.
Teď miláčkem je davů na předměstí
a známo jeho příslovečné štěstí
– neříkám u žen – říkám u publika.
Pro kočku je to všecko – řekne, by má strofa
nebyla pensem laika filosofa, –
jak Thalii i Erotovi říká.
[59]
František Picka.
Všichni svatí velkou radost měli,
když se četbou Čecha dověděli,
že na zemi milý člověk žije,
který pro ně skládá melodie.
Člověk, jenž je má rád v noci, ve dne,
ať si lehne, či k pianu sedne,
jemuž vznášejí se kolem hlavy
bez rozdílu stáří, bez pohlaví.
Při viržince sní o rajské vnadě,
při víně o rajské promenádě,
při dirigování o věčnosti.
Když oratorium Rainer složilsložil,
do něj všecku svatých slávu vložil
a teď sní – o repris budoucnosti.
[61]
Richard Menšík.
Tvář gentlasa, vlas truchlivého snílka
a v zraku i v ústech pohrdání.
Nebudu tvrdit, co fakt a co mýlkamýlka,
a opravovat malířovo zdání.
Ať třeba Amor vzal ho na křidýlka,
ať milují ho pouchlátka i paní,
ať objemná, či etherická tílka
v tajemných nocích sní o objímání –
já říkám pouze: tenor operetty...
Tím dáno vše. Má jistá blaženství
a hazardovat smí se srdci jako s lety.
Je sladkou náplastí toužící na ženství,
je s C a tricotem Napoleonem časučasu,
než pošle nálada i operettu k ďasu.
E: až; 2007
[63]