František Ondříček.

Josef Lukavský

František Ondříček.
Co Aristofan dosáh’ slokou žhoucí, co Leonardo zmohl štětce hnutím, co Rodin doved’ do mramoru vtlouci, je možno také smyčce napřáhnutím... Vždyť Zenithem je život všemohoucí vzbuzený šeptem nebo vykřiknutím, z mrtvého dřeva v nesmrtelnost jdoucí dech vzkříšení, jejž mrtvým duším vnutím. Toť jasný líc. Však na rubu je smutek. Impresario po svém tourné upek’ tam za mnoho, tam za míň, jak se dalo. A v jeho ruce sláva, zlato, štěstí, pád genia i možnost výš se vznésti, aby se tak či jinak vydělalo. [53]