Bohumil Kovář.

Josef Lukavský

Bohumil Kovář.
Hle, dumná tvář a oko modré, snivé a tílko štíhlé jak peň jedle mladé. Podivná touha do duše se krade podlehnout k němu vášni prudké, divé. Žel, daleká je cesta do Ninive a dřív než noc své stíny na zem kladeklade, on usíná, nebo do divadla jde, by zaholdoval muze skotačivé. Je ideální – vždyť je řiditelem, je poetický – důkaz dán je tělem a na sebe on zapomíná vždycky. A umění? Už tenkrát se mu kořil, když Čtyřokého na Smíchově tvořil a mazanost mu vzal pro svůj běh lidský. [55]