Žaltář (1901)

Jaroslav Hendrych

ŽALTÁŘ.
Jsem smutný pěvec ponurý, jenž do Vašich chvil štěstí
Ó tichý smutku stromů kvetoucích
Zas nové vítězství! – Však teskně hledím zpátky,
Vám, rozmarná, cos psát mne sonet nutí,
Teplého světla proud hltají prohnuté linie střech,
Ó, Hélo, Hélo, toč se, toč, –
Ó prosím Vás, jděte zas přede mnou
Zda, bledá dámo, poněkud mne znáte?
Já astry mám jen a Vy růže,
Je tupá chvíle čekání,
Já utíkám kupecky zvonícím ctnostem a v špíně se topícím dnům,
Radosti bílé jsou labutě –
Je mnoho vsazeno na kartu jedinou!
Zářný den časného podzimu, – ubohá koketa stará,
Vlk hltavý se pevně zakous’ do týla, –
Má cigareta dohořívá, –
Žlutavé jiskry zelených vín
Ó, nelíbej mne jen tak divoce a dlouze,
V ZÁMECKÉM PARKU V TROJI.
My smuteční zas oblékneme šaty,
Víš, maminko, že na hrobě Ti sedmikrásy kvetou,
Je mládí peří pápěrka – a láska chmýřím na ní,
MAMINCE.

JAROSLAV HENDRYCH:
ŽALTÁŘ.
V PRAZE. Nákladem knihkupectví E. Weinfurtra. 1901.
[1] TISKEM ALOISA WIESNERA V PRAZE.
[2]

Jsem smutný pěvec ponurý, jenž do Vašich chvil štěstí Jsem smutný pěvec ponurý, jenž do Vašich chvil štěstí
se smíchem skepse ve tváři, však v duši s žalem zírá, má píseň prostá v neštěstí Vám nové hoře věstí, zní skomíravě z daleka a nikdy neumírá. Vy, bláhoví, si říkáte, že zlatě kvete mládí, a že jsou sladké rudé rty a hebké tváře ženy, – tak po vlně jen lapáte, jež hladce v moře pádí, – pak v ruce máte vodu jen a trochu kalné pěny. Vám umře mládí, zbledne ret a ve tvář vrásky skočí, pak do prachu se skloníte a uvítáte rádi tu velkou světa Vládkyni, jež přísně hledí v oči, jí dáte vše, – svůj pláč a smích i to své zlaté mládí. 28./VII. 1899.
[3]

Ó tichý smutku stromů kvetoucích Ó tichý smutku stromů kvetoucích
a jarních nocí v plášti plodných mlh, v svém srdci slyším drobounký tvůj smích a citem divným zrak můj náhle zvlh’. Květ každý v bláto bude jednou svát, plod výživný se bude v slunci skvít, mrtvolu drahou třeba pochovat, by bodlák pro osla moh’ tučný být. Jsi veselé tak – Jaro naivní, vlá volně vzduchem vonící tvůj šat, – a lidé na tě zří a v duchu sní, jak na tvém hrobě budou hodovat. Ó tichý smutku stromů kvetoucích a jarních nocí v plášti plodných mlh, v svém srdci slyším drobounký tvůj smích a citem divným zrak můj náhle zvlh’. 30./IV. 1899.
4

Zas nové vítězství! – Však teskně hledím zpátky, Zas nové vítězství! – Však teskně hledím zpátky,
mých malých obětí jdou bílé duše kolem, boj sice prudký byl a krvavý, však krátký, a chudák nepřítel prch’ se ztrátou a bolem. Jdu bojištěm teď sám, – jdu žití prchající vpít toužně do ňader, kde suchem květy vadly, je krví skropit jdu již zvolna schládající, – a supy přivítat, již na bojiště spadli. A čekám na Váš smích, že zas jak tehdy zazní, když Vaše lilie mým srpem byly sžaty; – – – já vím, – o vím, – jen hloupí nad vítězstvím blázní, však chytří vítězi – ti počítají ztráty. 2./VII. 1899.
5

Vám, rozmarná, cos psát mne sonet nutí, Vám, rozmarná, cos psát mne sonet nutí,
ne o lásce a touze bodající, však o smutku, o noci jásající, pak o harfě, jež lkala bez dotknutí. Snad mohl bych Vám jiného cos říci, své vášně rudé podrobit se hnutí, – já nesmím však, – chci jíti bez dojmutí tím světem bledých, pudrovaných lící. Výš nad světy a nad oblaka, – k nebi, – tam dole do rakve nám vráží hřeby, já zřím, jak dělníkům pot kane s čela; mlč, Sireno, jež jsi mne spoutat chtěla, – zde ve výši je Smrt tak krásná, skvělá, to na zemi jen po lidsku se šklebí. 5./IV. 1899.
6

Teplého světla proud hltají prohnuté linie střech, Teplého světla proud hltají prohnuté linie střech,
v závoji mlžných par kulhavé studeno blátem se plazí, do výše letí pták, do světla, lehce jak milenky vzdech, kaluže skalená čeká, až paprsky dolů jej srazí. Zabita noc je dnem, mrtvola její už začíná tlít, havrani bílí se slétají, radostně zvučí jich skřeky, hyeny denní se zjevují, slyšíš je bojácně výt? – do černých noci ran valí se bílých vln světelné řeky. Ubohé kahance obětní rychle jsem všechny hned shas’, s vysokých oken jsem strhal též smutečně visící látky, svatyně jasem plá, – zašeptám: „Odchodu nastává čas,“ – malé mé kokety zvlhlý zrak tiše lká: „Nepřijdeš zpátky?“ 24./IV. 1899.
7

Ó, Hélo, HéloHélo, toč sese, toč, – Ó, Hélo, HéloHélo, toč sese, toč, –
jen tanči celým životem, my máme slzet, proč, víš,víš proč? – vždyť jednou jen tím krajem jdem’. Ó, Hélo, HéloHélo, směj se, směj a výskej v trilkách zářivých, – musíme zemřít, děj co děj, – pak budem’ tiše v truhlách svých. Ó, Hélo, HéloHélo, poddej se, – víš, v lásce smrt je nejbližší, – pak dotanči a dosměj se, nechť nikdo lkát tě neslyší. Však Hélo, HéloHélo, musíš jít,jít kams daleko až umírat, já žalem bych se musil spít, že jsem tak málo měl tě rád. 10./XI. 1899.
8

Ó prosím Vás, jděte zas přede mnou Ó prosím Vás, jděte zas přede mnou
svým měkkým krokem menuetu, mně přívalem krásy se prsa dmou, a duše zkouší křídla k letu. Ó prosím Vás, jděte zas přede mnou s vypjatou mladou svojí hrudí, tu krvavou vášní mé zraky žhnou, a dravec zlý se ve mně budí. Ó prosím Vás, jděte zas přede mnou s hlavinkou rusou nakloněnou, tu tělo mé láme se pokorou, zřím svatostí Vás ozářenou. Ó prosím Vás, jděte zas přede mnou a hoďte květ mi z ruček bílých, já uspím Vás, vezmu Vás v náruč svou a ustelu Vám na liliích. 9

Zda, bledá dámo, poněkud mne znáte? Zda, bledá dámo, poněkud mne znáte?
Vy – tiše tonoucí v náladě smuteční, vždyť příčinou jsem, proč Vy žalost máte, proč v noci vášnivé Váš vzdech tak bolně zní. Do Vašich zahrad tajně jsem se vplížil, tam dusně vonící jsem trhal lilie, Bůh tenkráte se do mých rukou snížil, já lačným posvátné dal jeho hostie. Hodina božská prchla jako jiné, po květech bělounkých dál slídí čmeláci, Váš, – ubohá, Bůh nezří, že vše hyne, a že on božství své už také utrácí. Zda, bledá dámo, poněkud mne znáte? Vy tiše tonoucí v náladě smuteční, vždyť příčinou jsem, proč Vy žalost máte, proč v noci vášnivé Váš vzdech tak bolně zní. 16./V. 1899.
10

Já astry mám jen a Vy růže, Já astry mám jen a Vy růže,
vy jas a mně se snáší noc, Najady tančí, vábí muže, nepřijde nikdo na pomoc. Sten duše nocí neproletí, vzduch hustý je a bez chvění, kdes zrozené teď křičí děti, zašlé se novým vymění. Snad stopy v mokré trávě zbudou, než slunce rosu vysuší; slyš, cvrčci tiše pochod hudou, Mír chytře jde si pro duši. Již na mne nikdo nevzpomíná a po mně nikdo nevzdychá, své bílé, dlouhé ruce vzpíná má duše k hvězdám do ticha. 17./IV. 1899.
11

Je tupá chvíle čekání, Je tupá chvíle čekání,
a smutek duši tíží, z věží se bouřně vyzvání, že nepřítel se blíží. A já už zbraně zahodil a pobořil též hradby, svým zbrojnošům jsem dovolil, by slavili své svatby. Svůj vzdor jsem ženám hodil v klín, když zrakem poprosily, a jeden bledý, chudý stín mých paží ukrad’ síly. – – – – – – – – – – A přivalil se nepřítel, vyplenil hradu kobky, do nejhlubších mých sklepů šel, mých předků sprznil hrobky. Je pusto, – kol se plazí dým, požáry chat mých planou, a korouhev svou pyšnou zřím na cáry rozedranou. 22./V. 1899.
12

Já utíkám kupecky zvonícím ctnostem a v špíně se topícím dnům, Já utíkám kupecky zvonícím ctnostem a v špíně se topícím dnům,
kdy za peníz blýskavý ženu muž, otec rád dítě své prodá, do šedého roucha se ukrývám, duši svou poroučím pečlivým snům, a ubohých prodaných vzlykavý nářek mne ke spěchu bodá. A celý den, celou noc ubíhám v krásná ta, dobytá království svá, tam skryta jsou, tam – kde se rýsuje v červáncích pohoří v dáli, vím, – poddaní moji že věrní jsou, – věší už prapory se znakem lva a hranice vysoké v radostném nadšení po horách pálí. – – – – – – – – – – – – – – – Žel, červánky blednou již, šedivé mlhy se zdvihají, kraj je tak něm, plod na stromě nedozrál, s polí pak úrodu odnesla voda, 13 a nebe se zlobí též, těžké je, ponuré – zčerstva jak zoraná zem, a za mnou dál kvílí to, – prodaných nářek mne ke spěchu bodá. – – Ó, kde jsou má dobytá království? – Daleko, daleko, nelze je zřít, už nedojdu přes hory, – ani k těm horám snad, – marné mé žití; vím, v království smutně že prapory schlíplé jsou, smutný je oddaný lid, a marně se pokouší vůdcové v pevnou jej naději spíti. 18./VII. 1899.
14

Radosti bílé jsou labutě – Radosti bílé jsou labutě –
nejkrasší v umírání, mrtvé pak leží tak nehnutě, marné je naříkání. Pro děti mají být úsměvy, pro dívky bílé květy, v oběti sladké jsou úlevy, umějí mlčet’ rety. Skloňte jen hlavy své v pokoře, svět má tak nízké stropy, vichry jsou nad nimi nahoře, v mlhách se každý topí... Illusí člověk svět ozlatí, radostí nad tím skáče, když pak vše krví svou zaplatí, za plotem hlady pláče. Radosti bílé jsou labutělabutě – nejkrasší v umírání, prostírá náruč zem nehnutě ve věčném smilování. 24./XI. 1899.
15

Je mnoho vsazeno na kartu jedinou! Je mnoho vsazeno na kartu jedinou!
Zda, lidé, se mnou zahrát chcete si? než stíny šedivé nám přejdou dolinou, než tichý měsíc vyjde nad lesy? Já vsadil illuse, kus mládí, lásku svou, jak hazardní to umí jenom hráč; – ó, prosím, shaste jen zář zraků soustrastnou, mně k smíchu je Váš pokrytecký pláč. Tam, hleďte, přichází má dáma tajemná, jež mlčky vždycky ke hře usedne, vždy s výhrou velikou se vrací do temna a mizíc v něm, se zvolna ohlédne. 6. září 1899.
16

Zářný den časného podzimu, – ubohá koketa stará, Zářný den časného podzimu, – ubohá koketa stará,
bitvu svou zoufalou prohrál zas, západu požáry vzplály, příroda jemná a soucitná šaty své na rubáš párá, smáčí zem drobnými slzami, mlhou kraj smutečně halí. A my jsme zpívali, jásali, my jsme si veselost lhali, v soumraky z temného hedbávu házeli kameny smíchu, u cizích ohníčků teplých jsme skřehlé své dušičky hřáli, v proud řečí prostičkých hodili vychudlých šlechticů pýchu. Studené plameny západu, – obrazy našeho žití, růžové obláčky mlhavé – naděje naše a touhy, dráždivou zániku vůní je nemožno v radost se spíti, ve stinném lese jen mihnou se žlutavé sluneční prouhy. V neděli na začátku října 1899 v Chuchli.
17

Vlk hltavý se pevně zakous’ do týla, – Vlk hltavý se pevně zakous’ do týla, –
a Vy se divíte, že rychle letím v před, že hledět’ nemohu na reje motýla, a malé šípy své jak pouští Amoret? Je radost lásky přec jen přeletavý pták, ji nesou v náručí si dnové v poskoku, však žalosti jsou mračna sšedivělých strak, jich hejno za hejnem jde z roku do roku. A v slasti chceme víc a žal chcem’ překonat, a ve všem chví se jen ta touha hazardní, kus stříbra, žití svého, hotovi jsme dát za pouhý zlata zvuk, jenž v mlhách zdušen zní. Vlk hltavý se pevně zakous’ do týla, a Vy se divíte, že rychle letím v před, že hledět nemohu na reje motýla, a malé šípy své jak pouští Amoret? 15./10. 1899.
18

Má cigareta dohořívá, – Má cigareta dohořívá, –
a venku vítr pochod zpívá, oh, slyšíte, teď někdo vzdych’ – a do okna se na nás dívá. Můj dým se v modrých vlnách vine, nechť hloupý smutek tlačí jiné, my jásot známe, smích, jen smích, ten venku k tomu hlavou kyne. Nechť naše číše vínem voní, ať jen ti hloupí slzy roní, nám umíráček nyní stich’, nuž rychle, ať zas nezazvoní. Vše v mlhu vlhkou zvolna splývá; aj, – péče směšně úzkostlivá: ten někdo venku zase vzdych’... Má cigareta dohořívá. 24./XI. 1899.
19

Žlutavé jiskry zelených vín Žlutavé jiskry zelených vín
vznítily vášní požáry rudé, z duší byl vyhnán s posměchem spleen, za ním šly chvatně starosti chudé. Divoké zpěvy zvířily vzduch, poháry třískly, zavýsk’ si kdosi, neslyšel nikdo za dveřmi ruch, jako když žebrák potichu prosí. Já slyšel dobře, poznal jsem hned nejsladší ze všech bledou svou paní, vidíte, mokem oplýval ret, jí nikdo nedal kapičku ani. Až já se přece z milosti zdvih’, do temna hodil plné dvě číše, útrpný kol rtů zahrál mi smích, jak ona střepy lízala tiše. 3. prosince 1899.
20

Ó, nelíbej mne jen tak divoce a dlouze, Ó, nelíbej mne jen tak divoce a dlouze,
dost času k tomu přec’ až v lásky podletí, my oddat můžeme se nyní tiché touze, kdy štěstím budou lkát nám duše v objetí. Nad krásné, rudé rty mně ruka tvoje dražší, ji polož na oči a druhou v moji dej, tak spolu vzlétneme do země nad ráj krasší, kde štěstí v květy skryl nám dobrý čaroděj. – Však žhavých polibků se musíš nyní stříci, se semknutými rty jen musíš mlčky snít, je Vášeň moje, víš přec, černá kočka spící, jež může pohledem nás v stvůry proměnit. Pojď ke mně blíž, – je venku sychravo a prší, v pokoji stemnělém v nás stoupá z krbu žár; – již nehlaď Vášně mé, – viz, hned z ní jiskry srší, a hřbet má ohebný a ostrý dravce spár. 8. prosince 1899.
21

V ZÁMECKÉM PARKU V TROJI. JARKOVI.
Park tichl večerem a mraky se již tměly, šum hlasů hospodských opile vrážel do zdi, již vůně jara mladého se vzduchem chvěly a v jásání se rozzpívali drozdi. My schodištěm šli starým, které mech byl skropil, zmámeni barokem a vytesanou bájí: bůh každý vášnivě se sprosté hroudy chopil, by navždy zdolal smrtelnou tu láji. Nad padlým Titanem pohnuta sdílným bolem má duše citlivá svým tichým pláčem lkala, já neřek Ti, že zřel jsem, v stromořadí dolem jak kmotra Smrt se liščím krokem brala. 3./IV. 1899.
22

My smuteční zas oblékneme šaty, My smuteční zas oblékneme šaty,
do šerých koutů utiskneme smíchy, – zrající klasy musí býti sžaty a vzduchem musí znít jich šustot tichý. Ty vlny žití za sebou se valí, nad padlou teprv nové chvíle vstanou, dnu klekání lká umíráčkem v dáli, – zda máte rubáš, rakev přichystanou? Nám denně žití krade zloděj smělý! Vy blednete? strach v pokoru Vás láme? já pevný jsem – my spolu styk už měli, a hladký úsměv pro sebe jen máme. 28./III. 1899.
23

Víš, maminko, že na hrobě Ti sedmikrásy kvetou, Víš, maminko, že na hrobě Ti sedmikrásy kvetou,
strom v hávu bílém oddává se nejasnému snění, že ptáci lehce žvatlají a písně své si pletou a Jaro kráčí přes hrob Tvůj v dumavém roztesknění? Tvá píseň šumí kolem mne, ta píseň z Tvého mládí, již často jsi tak zpívala, celá se hroužíc do ní, k ní byla slova prostičká: jak dva se měli rádi, jak ona brzy zemřela a on pak truchlil pro ni. Chceš, – přijdeme Ti se sestrou ji zazpívati brzy, tak těsně k sobě přitisklí ji vznesem’ nad hrob malý; – Ty nechceš, vím, Ty tušíš snad: nás zdusily by slzy a ptáky, strom a celý svět bychom jen rozplakali. Na jaře 1899.
24

Je mládí peří pápěrka – a láska chmýřím na ní, Je mládí peří pápěrka – a láska chmýřím na ní,
a naše všechny naděje jsou odsouzeny k smrti, náš ubohý cíl životní se konkretnosti straní a bezohledný, hrubý čas sny naše krokem drtí. Kol hrobu mojí maminky šli milenci dva zvolna, na očích roušku růžovou z par smyslnosti měli, jich těly bujně mladými si hrála touha bolná a vášní v plamen vznícenou vše ozářeno zřeli. A jaký div, já samotář, jim nezáviděl ani, mně chvilka lehce za chvilkou v hovoru s matkou plula. – „Je mládí peří pápěrka – a láska chmýřím na ní“ní,“ já tiše řek’ – a maminka mi hlavou pokynula. Na hřbitově 29. září 1899.
25

MAMINCE.
Pokoj je prázdný, pokoj je temný, kdos se v něm tiše prochází, šat jeho voní, šum jeho jemný myšlenky moje provází. Zrak můj ho marně v prostoru hledá, duše se marně rozteskní, – tuším jen, – zvolna k pianu sedá, – mollový akkord němě zní. Úzkou zřím rakev pokrytou kvítím v kmitavém světel vzplanutí, na tváři své dech laskavý cítím a měkké ruky dotknutí. E: av; 2004 26

Bibliografické údaje

Nakladatel: Weinfurter, Eduard; Wiesner, Alois
(Nákladem knihkupectví E. Weinfurtra. Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 26

Kniha má pevnou nepůvodní vazbu. Desky jsou polepeny vzorovaným šedo-černým papírem (v levém horním rohu předních desek je umístěn světle modrý štítek lemovaný dvojitým rámem, který obsahuje černým inkoustem psanou signaturu). Slepý hřbet svazku překrývá hnědé plátno. Předsádku tvoří nažloutlý papír; na přídeští předních desek je v levém horním rohu černě připsána signatura. Tato vazba obsahuje kompletní výtisk Hendrychovy sbírky, včetně původní světle zelené obálky. První strana této obálky nese tmavě zelenou ražbu: v horní polovině autorovo jméno (verzály, zakončeno dvojtečkou), na dalším řádku pak název díla vyražený dekorativními verzálami. Oba nápisy jsou společně vloženy do okrasného rámu secesního vzoru. V patě strany na ose je drobnými verzálami vysazena tiráž ve znění: V Praze 1901. Nákladem knihkupectví E. Weinfurtra. (ve třech řádcích); údaje na prvním a třetím řádku jsou po obou stranách doplněny zdvojenou linkou, takže jejich délka je shodná s druhým, nejdelším řádkem tiráže. V levém horním rohu strany je tužkou zapsána značka N 405. Zbývající strany obálky nejsou potištěny. Titulní list (strana [1]) je vysazen černě: v levém horním rohu se nachází autorovo jméno, v horní polovině strany na ose název sbírky (oba údaje verzálami); tiráž je vložena u dolního okraje strany a zarovnána na střed. V dolní polovině titulního listu je otištěno kulaté razítko s orlicí a nápisem Bibl. C. R. Publ. & Univers. Prag. (verzály). Strana [2] obsahuje uprostřed impresum, shora i zdola ohraničené jednoduchou linkou. Jednotlivé básně uvádí výrazná, tučně tištěná iniciála, v závěru textů je užíváno několika typů okrasných zarážek (větévka, květina, ornament), vysazených vždy na osu. Rovněž paginace knihy je umístěna na osu v hlavě stran. Arabské číslice jsou vkládány mezi dva malé, zrcadlově položené ornamenty.

Formát: 172x113 mm

Zdroj. signatura: Národní knihovna ČR, Praha; 54 H 2303

Verše, jež v knize přesahují na nový řádek, spojujeme, abychom nenarušili přesnost veršové statistiky. S výjimkou dvou básní - V zámeckém parku v Troji (s. 22) a Mamince (s. 26) - jsou jednotlivé texty bez názvů, značíme je proto incipitem, který je uveden rovněž v rejstříku vytvářeném aplikací. Sbírka je sestavena z melancholicky laděných skladeb psaných během roku 1899. Přestože svým básnickým vyjadřováním a mnohdy též zpěvností odkazují spíše k poezii starší, řadí se svým celkovým vyzněním k dobové dekadentní tvorbě. Po jazykové stránce se Hendrychovy básně téměř neliší od současné češtiny. Odchylky, dané stářím textu, avšak zčásti též jedinečností autorského stylu, ponecháváme. Šetříme hláskové alternace (musil, zbudou), přesmyky (hedbávu) i nevokalizované předpony (rozzpívali se). V pravopisu zachováváme psaní předpony s- a z- (skalená, stemnělém) i apostrofy, užívané především u sloves v příčestí minulém, ale také v první osobě množného čísla budoucího času nebo v infinitivu (řek’, vzdych’, ukrad’, zavýsk’ si - neřek; jdem’, chcem’, vznesem’; mlčet’, hledět’ - hledět; výjimečně též ve slově přec’ - přec). Ve slovech přejatých dodržujeme kvantitu samohlásek (konkretnosti), zdvojené souhlásky (akkord, illuse), -s- místo -z- (illuse) i původní pravopis cizojazyčných slov (spleen). Neaktualizujeme ani pravopis jmen mytických bytostí (Najady, Sireno, Titanem). Respektujeme velké písmeno ve slovech, která naznačují významový posun nebo jsou výrazem úcty (Jaro, Mír, Vášeň, Smrt, světa Vládkyni; Ty, Tvůj, Vám, Vašich). Ani hranice slov v písmu neměníme (v před). V oblasti tvarosloví, slovotvorby a lexika přejímáme nominativ plurálu substantiva dnové; jmenný tvar adjektiva něm; při stupňování adjektiv komparativ krasší a analogicky superlativ nejkrasší; zakončování infinitivu sloves na -t i -ti: vpít - spíti; ojediněle užitý tvar antepréterita: mech byl skropil; imperativ shaste (= zhasněte) nebo knižní sloveso zřím. Malé začáteční písmeno po otazníku, jenž neukončuje větný celek, ponecháváme (s. 23, ř. 10: Vy blednete? strach v pokoru Vás láme?). V interpunkci doplňujeme chybějící čárku ve vokativu, výjimečně též v jiných pozicích (srov. například s. 8, ř. 1). Různé způsoby, jimiž je v závěru básní uváděno vročení, nesjednocujeme.