Teplého světla proud hltají prohnuté linie střech,

Jaroslav Hendrych

Teplého světla proud hltají prohnuté linie střech, Teplého světla proud hltají prohnuté linie střech,
 v závoji mlžných par kulhavé studeno blátem se plazí, do výše letí pták, do světla, lehce jak milenky vzdech, kaluže skalená čeká, až paprsky dolů jej srazí. Zabita noc je dnem, mrtvola její už začíná tlít, havrani bílí se slétají, radostně zvučí jich skřeky, hyeny denní se zjevují, slyšíš je bojácně výt? – do černých noci ran valí se bílých vln světelné řeky. Ubohé kahance obětní rychle jsem všechny hned shas’, s vysokých oken jsem strhal též smutečně visící látky, svatyně jasem plá, – zašeptám: „Odchodu nastává čas,“ – malé mé kokety zvlhlý zrak tiše lká: „Nepřijdeš zpátky?“ 24./IV. 1899.
7
Básně v knize Žaltář:
  1. Jsem smutný pěvec ponurý, jenž do Vašich chvil štěstí
  2. Ó tichý smutku stromů kvetoucích
  3. Zas nové vítězství! – Však teskně hledím zpátky,
  4. Vám, rozmarná, cos psát mne sonet nutí,
  5. Teplého světla proud hltají prohnuté linie střech,
  6. Ó, Hélo, Hélo, toč se, toč, –
  7. Ó prosím Vás, jděte zas přede mnou
  8. Zda, bledá dámo, poněkud mne znáte?
  9. Já astry mám jen a Vy růže,
  10. Je tupá chvíle čekání,
  11. Já utíkám kupecky zvonícím ctnostem a v špíně se topícím dnům,
  12. Radosti bílé jsou labutě –
  13. Je mnoho vsazeno na kartu jedinou!
  14. Zářný den časného podzimu, – ubohá koketa stará,
  15. Vlk hltavý se pevně zakous’ do týla, –
  16. Má cigareta dohořívá, –
  17. Žlutavé jiskry zelených vín
  18. Ó, nelíbej mne jen tak divoce a dlouze,
  19. V ZÁMECKÉM PARKU V TROJI.
  20. My smuteční zas oblékneme šaty,
  21. Víš, maminko, že na hrobě Ti sedmikrásy kvetou,
  22. Je mládí peří pápěrka – a láska chmýřím na ní,
  23. MAMINCE.