Věčný milenec (1927)

Zpěvy, Emanuel Lešehrad

Diplomatická verze Ediční verze
VĚČNÝ MILENEC
[1] EMANUEL LEŠEHRAD
VĚČNÝ MILENEC
ZPĚVY
Nakladatelství Aloisa Srdce v Praze 1927
[3] – Jako ten, jenž od věků miluje –
[5]
VZKŘÍŠENÍ
V zahradách vzplanuly květy podobny slavnostním světlům rozžatým v nadšení zbožném k uctění božského těla... Očistná vzkříšení vlno, nitry se rozlévající v živelném bohatství, v síle, v třpytivé plnosti žití, vítám tě, předzvěsti vesny, vroucná a sladká a světlá, vítězi laskavé země, v člověku promlouvající ve chvíli svaté, kdy nitro poprvé oplodní život. Omládlý, statný a mužný vyrůstám v rozpuku touhy, do dálav světových výhled před zrakem rozprostírá se, otevřen dotekem čárným slunného vzkříšení žezla. Širý svět, veškero lidstvo prochází slavnostně duchem, oči mé rozplameňuje, vzněcuje kolozpěv krve, rozpětí dává mým pažím, aby svět zajmouti mohly, úrodní lačnící nitro o žatvě přemítající. Cítím se košatým stromem hořícím plaménky květů, větve své rozkládajícím nad pestrý oceán lidstva, odvěkým, biblickým stromem, v ráji jenž v blaženém věku nabízel jablko svůdné, rozkoší překypující, prvnímu lidskému páru, který v něm okusil život, pohrdnuv výstrahou boží za cenu poznání lásky, 7 které jak bezmezné moře vlní se lidskými nitry, skýtajíc obřímu stromu bohaté výživné mízy, aby se korunou šumnou nad zemským stvořením sklenul, těžkými zralými plody znovu vždy sváděje ženu, klíčnici ráje! 8
ŽENĚ
Po lásce toužím jak poutník, mučený smrtelnou žízní. Milovat chtěl bych svět celý jako své nejdražší dítě, rozdati chtěl bych své srdce jako se rozdává chleba, aby se nasytil každý s širého stolu mých prsou. Žízeň, ó žízeň mne pálí, abych byl svatyní jiným, sám, vřídlo všelidské lásky, seznat chci chléb můj jak chutná, který všem rozdávám štědře, sousta si nenechávaje. Přijdeš-li ke mně, ó ženo, k níž jsem se uchýlil v strasti, prchal zas’ v pochybách klamných, proklínal svaté tvé jméno, vposled se navracel roven synovi marnotratnému, který si na domov vzpomněl po létech, zkrušený bídou? Úchvatný výraze lásky, který svět čaruje lidstvu, v kterém se soustředí všecka vševládná vesmíru síla, plodnost a krása a volnost, vznešená trojice světská, po tobě bezměrně lačním, po tobě choří má hlava, jako květ stolisté růže po jarním polibku slunce. Vzývám tě s úsměvem na rtech, vzývám tě, želaná ženo, navrať mi za žhavou lásku, kterou jsem zahořel k lidstvu, málo jen nazpět, jen tolik, by kdys, až rozdám se zcela, až nepocítím ni jiskry, jež by mi zahřála ruce, 9 v prázdných a vychladlých prsou, ode všech opuštěn možná, mohl tvá předrahá ústa zulíbat v předsmrtné chvíli, ještě jen vteřinu vzplanout bývalou závratnou láskou, s paprskem vděčnosti v očích, které tě zrcadlit budou, aby tvůj laskavý obraz přenesly v budoucí život! 10
POD STROMEM LÁSKY
Do zahrady mého žití vlétlo něžné modré ptáče, na snět sedlo obtíženou květů hrozny růžovými, rozpělo se písní čárnou o studánce živé vody, z které, kdo se napil, omlád’, o přírody hebkých rukou, které hojí jízvy srdce, o vesmíru žhavé lásce k nejmenšímu tvoru světa, o posvátném ohni slunce, o zázračné písni mízy, kterou jaro vroucně vlévá do nádherných číší hmoty. – –
Sedím vhroužen v mladé snění pod věčnými listy palmy, zbožně duchem naslouchaje rozkošného pěvce písni, kapky jeho zpěvu kanou v srdce mé jak v zářný pohár, který slastí přetékává, slzami mé rosí oči, růže kouzlí na mé tváři, z rtů mých roní skvoucí zpěvy, díkůvzdání všemu světu. – –
11 Zářný pohár v nebi hoří; Všemohoucí vyzvedá jej nad pohoří, moře, města, vítězně jím v modru mává v rozkochání božské touhy, by jej posléz’ v propast zvrátil, kde se hemží drobné světy. – –
Před branami mého sadu, v měkké trávě, vonné, štíhlé, leží žena v polospánku... Pojednou se ze sna vzbouzí... Do dálavy modré hledí, slyší jakés’ divné zvuky, neurčité, vábně sladké jako píseň všehomíra... Život jako ručej dravá jejím nitrem prudce teče, zalévá jí hrdlo, mozek, opájí ji slastnou vlnou, vlnou věčnou, všemohoucí, jež ji nutí povstat, jíti do zahrady otevřené, která zvučí zvonky květů, která mluví světy vznětů... – –
12 Pod zázračným stromem lásky, korunu jenž rozestírá nad veškerým širým světem, stojí zbožně muž a žena, naslouchají čárné písni, kterou zpívá modré ptáče v lůně větví, obtížených květů hrozny růžovými, cítí v nitru pramen živý, přírody dech mocný váti, vesmír v očích zrcadlit zří, v žilách cítí oheň slunce, mízu v tělech proudit nahých jako v pyšných kmenech stromů (slibujících zlaté plody), které v ether bezdný tyčí koruny své rozšuměné ku blankytu, jenž se vlní jako láska nekonečně od stvoření naší země nad veškerým jejím tvorstvem věčně, věčně... 13
ISRAELSKÉ DCEŘI
Zionu zbloudilé ptáče, v zajetí severních krajin, s nezkrotnou touhou po slunné otčině dálné, kterou si v snění svém kouzlíš nádherou skvoucí, na moji hlavu, ó Esther, polož svou rozkošnou ruku, ruku svou vroucnou, ve které koluje krev tvých věrných a zkrušených předků odešlých věkův, zapěti toužím ti píseň, bratrskou, laskavou píseň, východní píseň, která nechť skane ti k nohám, podobna purpurné kytce zionských růží. – Ó Esther! – V slovech tvých pozdrav mi šumí pralesu libanonského, Zionu dceři! srdce tvé harfou mi úpí nad proudy babylonskými, Zionu dceři! Z očí tvých západ mi žehne, západ ,jenž ladil kdys k žalmům Davida krále, 14 posvátný plamen v nich hárá, zdušený popelem věků, Bethsabe pozdní! Vzpomínáš ve snách dob zašlých, s Jahvem kdy Prorok váš mluvil na hoře zářné, vzpomínáš přechodu mořem z otroctví faraonského, zázraků v poušti? Vzpomínáš poroby kmene, Bar Kochby zoufalých bojů na troskách říše, kdysi tak hrdé a mocné?! Ó žale! Uchyl své čelo v mé dlaně, zaplač, ó Zionu dceři, snědá má Esther, tisíce předků tvých možná v chvíli té roní své slzy z hnědých tvých očí... S tebou bych stát chtěl teď u zdí rozpadlých Jerusaléma, plakati s tebou, nad kmenem rozvátým světem osudem proradně krutým z otčiny žírné... Cosi jak královský šarlat bývalé moci a slávy žíří ti v očích, co sseboussebou přineslas z vlasti do cizích mrazivých krajin, odkaz své rasy, 15 černá zář vrkočů zpíjí vůněmi rodných tvých zahrad za nocí jarních, touha kdy dálné tvé sestry burcuje na sirých lůžkách k slavnosti lásky. Ó Esther! Zapomeň v důvěrné chvíli bolestných, zapadlých věků, Zionu ptáče! Šalomoun čekající jsem zjevení Sulamit sličné v paláce dveřích, růžemi skropil jsem mramor, který tvé posvětí nohy v opánkách z cedru, komnaty vonné jsem zkrášlil přepychem čalounů, skvostů k přijetí tvému, večer, kdy zvěnčenou skráň pak uhostím do tvého klína, poraněn láskou, uslyšíš plynouti z rtů mých za vzdechů sloňové harfy Velezpěv písní! 16
ČERNÁ RŮŽE
Černé stolisté růže, černou jež šeptají vůni jsou rámcem tvé bolestné hlavy! – Obraz tvůj vyryt v mé duši, podoben kameji vzácné, kterou bych líbat chtěl věčně. Tvář tvá je němá jak moře... Pod slupkou tvářnosti všední tají se šatnice tváří, patřících bytostem dávným, jimiž jsi v dřívějším žití osudně prošla. Zrak tvůj žhne zelenou nocí... Něha v něm zahrává děcka, po slovech vroucných jež lační, chvílí v něm šílenství blýskne přízraku Dantova pekla, opálem zahoří v šeru, opálem, který byl vyňat z očního důlku pozvolna umučeného Inda. 17 Ústa tvá škeblí jsou lásky... Vyznání zurčící pramen, zacloněn věncovím květin, vyčkává Narcise příchod, který by, skloniv se z doušku, zahlédl v zrcadle vodním vnitřní svůj obraz. Kštice tvá prales je hnědý... Svěží chlad stinný z něj vane, lákaje k odpočinutí na kyprém koberci mechu; v tichu však záludné rokle skrývá se v podsvětné sluji záhadné temno. Ruce tvé královně patří... Zdá se, že byly to ruce Marie Antoinetty, které se dotknouti bály abbéa zbožňovaného, ruce, jež vzkříšeny z hrobu potají v klávesách srdcí milenců bloudí. Tělo tvé zpíjí jak víno... Blažený člověk, jenž připil 18 Venuši z kalichu tvého opojný šumící nápoj žhavé tvé vášně. Bloudící korábe lásky, bouřemi zmítaná duše, plující po věky drahné vlnami života zlého, posléze v propastné tmáni uzřevší maják mých očí zažehlý v ústrety tobě, aby ti záchranu věštil – zakotvi na mojí hrudi, útesu korálů rudých, po rmutné pouti, čekal jsem tebe, má lodi, čekal jsem rozlačněn touhou, netuše, jak jsi mi blízko, tuše však, někdy že přijdeš, úchvatné zjevení lásky, silnější nežli je život, silnější nad pouta smrti, abysi v kvetoucím míru uprostřed tropických palem žhavých mých smyslů stanula u mého srdce ostrůvku roztouženého polibky moře. 19
MILENCE
Dneska, kdy v zenitu zářím, laskaný úsměvy slunce, schopen, bych procítil všecko, promítl vším svého ducha, Heliův zbožněný syn, chci se zas’ navrátit k tobě, přerozen života výhní, milenko dávných mých dní! – –
Vidím tě statnou a sličnou, kvetoucí vidinu z kdysi, v bytosti jaré tvé dcery, které plá vášeň tvá v očích, která má pružnost tvých ňader, která má úsměv tvůj, postoj, milenko dávných mých dní. Neželím odluky srdce, nevěřím setkání smutku, vděčen jsem muži, jejž neznám, s kterým jsi zplodila dceru, stepilou, svěží a zdravou, ruměnnou života růži, milenko dávných mých dní. Mysli si, já že byl chotěm, po jehož boku dnes kráčíš (neboť on bratrem mým krevním, jako jsme bratry si všichni), se mnou že po léta žilas’ v manželství ryzím a volném, milenko dávných mých dní. V polibcích jeho jsem žhavěl, v zpovědích jeho jsem blouznil, paží jsem jeho tě schvátil, jím jsem tě obdařil děckem, s ním jsem ti prožíti dával pocity ráje a pekla, milenko dávných mých dní! 20
BOHYNI ZEMĚ
Bohyně – země, zelenooké chaosu dítě, v laskavou svoji ochranu přijmi milenku moji, v které jsem našel zálibu smyslů, zasvěť ji ve svá tajemství všechna, dej, ať je šťastna štěstím tvé hroudy. *
Zázračné vlasy, buďte jí pláštěm, který ji skryje před chladem žití, lačnící oči, buďte jí světly, které jí budou temnotou svítit, jazyku zvučný, podoben plazu klesti jí cestu ku srdci lidí, by se jí všechna splnila přání, 21 pohlaví plodné, budiž jí růží, vábící stále milence v sady bytosti její, milostné ruce, buďtež jí křídly, které ji vznesou nad rmuty denní, neznavné nohy, veďte ji správně bludištěm světa k údolí míru. *
Bohyně – země, zelenooké chaosu dítě, vyslyš mou prosbu vyslanou větrem ku tvému sluchu, který se nad vším stvořením vznáší, dotkni se srdce milenky mojí na důkaz přízně, splnění prosby, zářným svým žezlem. 22
HOŘÍCÍ PÍSEŇ
SInivé, jásavé barvy rozstříknout chtěl bych v své zpěvy, vlajkami třepotavými ověnčit lodi svých vodstev, z paprsků svátostných zornic rozklenout svítivý blankyt nad vroucím povrchem zemským, aby má blouznivá radost rozkvetla v úsměvech slunce. Nebe mi milenku dalo, milenku luznější růží, hřející polibkem smavým jižního žírného slunce, vonící pozdravem hájů myrtových, pomorančových, svěžím a ozdravujícím oddechem mořského vánku. V očí hře, milenko sladká, vesmír se zrcadlit vidím, slunce v nich krouží a hvězdy, daleké, zářivé světy, 23 záhadné, překvapující, které mé poutají oko, hvězdáře nenasytného hloubkami tvými a divy. V rukou tvých, milenko sladká, ledovců vznešenost shlížím, netknuté sněhy tvé pleti jiskří jak souhvězdí vloček navátých v pravěku země na hroty výsostných vrchů, ke kterým zvědavě stoupám, pocestný nezměrně lačný rozhledu nadoblačného. V kštici tvé, milenko sladká, šumící zahrady slyším, vůni jich kořennou lokám, smysly jež zpíjí a mámí, prochazeč očarovaný poklady přírody, nebes. V ústech tvých, milenko sladká, závratných rozkoší urně, nacházím živoucí zřídlo, z kterého polibků víno 24 prýští jak praménky svěží, ze kterých tiším svou žízeň, hledáním znavený poutník. Tělo tvé, opojné tělo, milenko blouznivě sladká, neporovnatelné tělo, které je souhrnem krásy, lidský zrak pojmout již může, pažemi vzepříti chtěl bych, k blankytu nad hlavou vznésti, podoben bájnému obru, nésti je, zářící, klidné, v hodovní Olympu síně, kajícný Prometheovec, věčného božstva bych smířil hněv, který pojalo k lidstvu, plamennou obětí živou, jíž hořím! 25
USMĚVAVÝ SMUTEK
K žalu dnes ladím svou harfu, k žalu dnes ladím své srdce, milence zemřelo dítě, milence skonala dcera, nádherná, ruměnná růže. Zemřela v rozpuku jarém, uchřadla na trsu žití, podťata chorobou zlobnou, nevinný, milostný kvítek, laskaný polibky slunce. Milenko, skloň smutnou hlavu na moje bratrské rámě, vyplač se, duše má drahá, vyroň svou mateřskou bolest, osuš slz perly mým vlasem. Pohleď, jak krajina září, poslyš, jak ptáci kol pějí, myslíš, že dcera tvá mrtva, zatím však dcera tvá žije, před námi znovu se rodí. Neplač, má milenko sladká! Neplač, ó duše mé duše! V růžové lodyze najdeš, v ševelu listoví poznáš odešlou, mrtvou svou dceru; v nesmělých pohledech dětí, zrozených k životu právě, v kouzelném jaru a létu, v jeseni, v zasněné zimě spřízněně pozdraví tebe. 26 Neplač, má milenko sladká! Neplač, ó duše mé duše! všechno, co v žití nás potká tklivého, bezútěšného, clonou je vnějšího světa! Život je úchvatný, krásný, život je šlechetný, slavný, dcera tvá z života vyšla, v život se promění znovu, v radostné podobě vstane. Milenko, světlá má ženo, mužnosti slunce mé jasné, netruchli nad mrtvým tělem, z kterého vylétla duše, z kukly jak vylétá motýl, s úsměvem pochovej dceru v oddanou, přítulnou zemi, vrátí se jedenkrát k tobě, vrátí, ó milenko, jistě v nesčetných zázracích země! 27
SPLNĚNÍ
K moři jsem zatoužil jeti, k modrému jižnímu moři, rozteskněn po jeho něze, po jeho rozmarných vzruších, zajel jsem v krajinu prostou, k sladké své milence věrné, v pohledu jejím jsem uzřel blankytné moře. K hvozdům jsem zatoužil jeti, k hlubokým, posvátným hvozdům, rozteskněn po jejich klidu, po jejich široké hudbě, zajel jsem v krajinu prostou, k sladké své milence věrné, ve vlasech jejích jsem zaslech’ varhany hvozdů. K nivám jsem zatoužil jeti, k úsměvným travnatým lánům, rozteskněn po svěžích barvách, po květech, po vůních, světlech, zajel jsem v krajinu prostou, k sladké své milence věrné, ve slovech jejích jsem našel lučiny v květu. 28
VLAK PŘIVÁŽEJÍCÍ MILENKU
Čekám, kdy přijede vlakem milenka šlechtických rukou, přes moje prahnoucí srdce mihne se v šíleném letu... Zvonkové signály drnčí... Slyšet je lokomotivu, která se z tunelu řítí v chomáčích chmurného dýmu blýskajíc zlověstně z temna strašidly červených světel. Srdce, mé nadějné srdce, cítíš; jak dlouží se kolej, protíná řezavě prsa podobna oceli žhavé, milenka blíží se s vlakem, v pozdrav ti šátkem svým mává, ubohé srdce. Pozdě jsi výstražný hvizdot zaslechlo v ssutinách šera, neblahé dítě, milenka přejela v dálku, jinému v objetí letí! Na trati v mukách se svíjí, škube se v kaluži krve, za vlakem pohlíží kalně strhaným hasnoucím zrakem zdrcené srdce. 29
ŽALOZPĚV
Rozviř, ó země, své stroje, hučící dunící stroje, ječte, ó poplašné zvony, ječte své výkřiky k nebi, promluvte, sopečné vrchy, soptěte kameny, popel, aby má ohluchla bolest, která mne drtí. Květy, ó převzácné květy, kanoucí omamnou vůni, osvěžte lijákem pestrým bolnou mou zmučenou hlavu, která se do dlaní sklání, ztajeně pláče. S očí mi zmizela láska, vichry ji odvály v dálku, stopy jsem nadarmo hledal, deště je opláchly, smyly, valouny mlhy se valí místem, kde naposled stála má láska, má želaná láska. Nebeských ptáků jsem ptal se, zdali jí nezřeli bloudit, vrchů a stromů jsem ptal se, zdali ji zaslechly plakat, marně jsem odpověď čekal, odešla, láska má, v dáli. – 30 Milenko, vidino sladká, počatá v paprscích mládí, písničko zářivá, blahá, bouřného života mého, navrať se ke mně: rozžehni růže mých očí, z úst mých dej vylétnouti ptákům, kteří by slavili zemi nadšenou výsostnou hymnou za štěstí pozemské lásky, za štěstí splývání slasti, za štěstí žití! 31
MILENCOVA ÚTĚCHA
Milenka protla má prsa, v krvi si umyla ruce, milenka lichotných vděků. Pláčeš a kvílíš, mé srdce? Pohleď jen na sad, jenž kvete v laškovných záblescích slunce, přibliž svá ústa jen květu, kalichu vonného medu, uzříš, že na tebe všude oddaná milenka čeká! Milenka nemá již pro mne vášnivých polibků žáru, milenka radostných loktů. Pláčeš a krvácíš, srdce? Na měsíc pohleď a hvězdy, na východ, na západ slunce, ponoř se v přírodní divy, jimiž se odívá země, znovu se zchmuřená krev tvá roznítí milostným žárem. Všechno jsem opustil pro ni, všechno jsem opustil, ztratil, pro čárnou milenku světlou. Pláčeš a umíráš, srdce? Celý svět otvírá tobě náruč, jež, klenotů plna, září a jiskří a svítí zrcadly oddanějšími nad oči milenky klamné. 32
CESTOU
Po bouři kruté, zničivší chaloupku klidnou v mladistvém srdci, nyjícím k slunci a květům, zasvitla duha, setkaná z krůpějí slzných, vytrysklých z očí ve chvíli trudu a teskna. –
Života cestou prašnou a unavující, dlouhou jak touha běžící dalekým světem, v úpalu slunce, v třeskutém polibku mrazu kráčejí stále poutníci s berlami svými; někteří pějí, jiní jsou smutni a zmlklí. U cesty v stínu nádherné jabloně zkvetlé, uprostřed travin, zářících světélky květin hoví si člověk na chvíli znavený poutí, písničku zpívá šťastnou jak potůček v lukách, v očích mu kvetou kytičky pomněnek skromných... Cestou se blíží malátně brunátná paní, ústa má zprahlá, oči má pohaslé prachem (patrně dlouho kráčela bez odpočinku), u muže, který hoví si u cesty v trávě, stane a hledí tázavě do jeho tváře. 33 Naslouchá písni, která jak potůček plyne, slyší v ní úsměv, ztracený dalekou cestou; v oči zří, v kterých kytičky pomněnek září, cítí z nich znovu voněti marné své mládí – Dlouho tak stojí, vzpomíná..vzpomíná... naslouchá..naslouchá... hledí..hledí... jako by blízko slyšela šuměti háje, jako by nízko cítila oblaka plouti nad svojí hlavou... Naklání rty své k ústům, z nichž klidně se řine potůček, který zpívá si písničku lučin, palčivou žízeň ztišuje nápojem svěžím, z očí si trhá kvíteček pomněnky skromné pro upomínku – U cesty člověk nevidí přeludu paní, vidí jen krásu přírody hořeti vůkol, slyší hvězd hudbu zpívati v míze a v květech, tuší jen ruku života, která ho jímá, opouští jabloň nádhernou, u které seděl, podoben děcku, k matce jež důvěrně přišlo, dále zas’ cestou putuje prašnou a dlouhou po boku paní úsměvné s pomněnky kvítkem... *
Jabloní větve zpívají, lákají stínem poutníky zmdlené... Život je úchvatná píseň! 34
SETKÁNÍ
Jako list rostliny bujné, toužící k slunci, klaním se života záři. – –
Přede mnou, pode mnou slavně valí se nezkrotný život podoben golfickým proudům, hřejícím zemi, spatřuji směsici tváří, vln šumných rozmarné masky, poslouchám radosti, pláče příboje pestrého moře hučet v své bdění... Jedna tvář, maska, z níž září macešky očí, pobledlé pleti, v níž vepsán neblahý osud, míjí mne zakřikle němě, s ústy, jež semknuty v křeči, jako by bály se vyřknout předrahé jméno. Nebohá dívenko v červnu zrající Evy, s úsměvem trpkým, jenž středí na dně svém pláče, podobné záhadným zřídlům v podsvětí zemském, která jen vrbový proutek hledačů zdroje dovede zjistit, ovlhlou ruku tvou cítím dřímat v své dlani, život se roní to z těla zmalátnělého pod tíží osudu zlého na pouti za skvoucí metou, o které sníváš v červenci dnů svých: 35 uměním dojíti klidu, najíti zapomenutí, výraz své duše! V golfickém proudu, jenž tančí závratně po zeměkouli, spatřuji tvář na mne zírat s žádostí o něžná slova, o pochopení, o vlídný pokyn mé ruky, ovečko bludná, v bezměrném životů moři, krůpěji světlá, v dál mizející v skonu – Jako list rostliny bujné, toužící k slunci, obrácen k životu – bohu, zvedám se na zlatém břehu lidského moře, chřestím svým palmovým vrškem pozdravy divadlu tváří, na bouři jásotů, nářků na tvoje pohledy také, vteřinou věčna jež shléd’ jsem, pokorná vlnko, odvěkým passátem hnaná, dujícím od pólu k pólu kolem mých břehů... 36
ROZJÍMÁNÍ
V osmatřiceti letech přehlížím zkoumavě s výše poznání získaných žitím řady svých minulých dnů, očima zralého vůdce, srovnávám prohry a výhry, měřím směr cesty, jíž šel jsem za svojím vytčeným cílem; posléze uznávám v duchu, žití že za oběť stálo, za krve prolité toky. Do dálky dívám se šeré, do dálky budoucích roků, roztínám mečem své vůle oponu zaclánějící jeviště příští; duchem svým měřím směr cesty, zkoumám svou odvahu, sílu, shledávám, touha že znovu po novém zápolu plane! V přítomnost zrakem se vracím, doby své prohlížím zmatky, 37 divými života proudy loďku svou srdnatě řídím, vírům a úskalím čele vítězným rozmachem paží. Vidím své bronzové tváře, do kterých skutečna bouře vkreslily osudné runy, vidím svá semknutá ústa Muzami líbaná vroucně, aby v mém zapěly nitru stříbrné citové housle, vidím své prošedlé vlasy, na které starosti letmo navály předčasných sněhů; oheň však pod sněhy hárá, srdce mé spící jest sopkou, která se probouzí ze sna v otřesů chvíli. Nesmírná láska mne plní, rozžehá v očích mých slunce, pod jehož blaženou září rozkvetou srdce jak květy, z úst mých se rozletí slova, podobná zpěvavým ptákům, jaro již zvěstují zemi, 38 za rythmu vroucího srdce spojí se bratrsky ruce národů světa, které jak perutí orlí objati chtěl bych svým duchem, abych se hodným stal tebe, člověče Nového Věku! *
U dveří pokoje svého drobnou zřím postavu dívčí: v ruce své kytičku drží, chudobku rozkvetlou z jara u cesty v trávě (chodci ji přišlápnou krutě do prachu v chůzi), chce mně ji podati skromně, blahopřát také – beze slov stojí... Pohlížím do jejích očí, zrcadel blankytně modrých, vidím v nich mohutnou palmu šumící ve výši listy v zářivé potopě slunce; u pně, tam dole, se krčí oddaný břečtan, 39 spíná své úponky zbožně k vrcholku stromu, naslouchá modlitbě díků celému světu! 40
NA HIMALAJÍCH
Mlčelivé, teskné dítě, jež mne věrně doprovázíš na mé bludné horské cestě, řízením snad vyšší síly setkavší se se mnou kdysi za divoké sněžné bouře, kdy jsem bloudil závějemi nevěře již v zachránění – drž mou ruku pevně ve své, nepouštěj jí, nevzdaluj se, nezanech mne samotného prostřed ledu, srázných výšin nebetyčných Himalají. Usedni zde po mém boku na ten balvan, stranou cesty (chci si trochu odpočinout, jdu již dlouho, velmi dlouho, déle než si můžeš myslit) a pak chci ti pověděti, proč jen s tebou mohu kráčet, proč jen s tebou dojdu cíle... – –
Život můj kdys bujně plynul jako dravá skalní ručej, šuměl, kypěl nespoutaně, 41 rval, co viděl, vysmíval se pohrdlivě skromným květům, plný touhy, nezkrotnosti vyzývavé odvážnosti snil, že samo valné moře obejme jej zaníceně. Plýtval svojí mladou silou, ničil k vůli svému štěstí spokojenost, blaho jiných, zapomínal na vše dobré, co mu země věnem dala, bez víry a bez stálosti v širý svět se směle vydal... Celý svět mi zdál se býti stvořen jen k mé rozmarnosti, vše, co snil jsem, co jsem přál si, byl jsem zvyklý uskutečnit, pohrdavě zrak můj shlížel na soudruhy méně šťastné, přátelství jsem odměňoval lží a citem neupřímným, nad lásku jsem rozkoš cenil, nad rodinu pestrý život. – –
Než mé cesty skřížil osud... Přišly těžké doby na mne. Rodinný můj krb se rozpad’, bohatství mé vichr rozvál, 42 přátelé mně odplatili stejnou mincí za mé činy, a mé síly, burné síly počly zvolna ochabovat. Starosti mne políbily, šedivěly černé vlasy, samota mne obklíčila, pusto bylo v pustém nitru... –
Na boha jsem rozpomněl se, na člověka ve své hrudi, pozdě, ale přec’ jsem vzkřísil v sobě víru, záblesk lásky, která jako smutná kaluž z mládí v srdci bleskotala, žel, ó žel! vždy zasypána rmutem zla a sobeckosti! Posléz’ se mi podařilo přiblížit se k věčné pravdě, k bohu věcí, k bohu lidí, k všehomíru, ku přírodě nelíčené, prosté, přísné, která svoje zrcadlo mi před obličej přidržela. Hrůza, zřel jsem svoje rysy zrůdněné a zpitvořené, pochopil tíž’ svojí viny, 43 cítil lítost, touhu v nitru káti se a očistiti. A tu kterés’ zimní noci přízrak zářný zjevil se mi: V rukou držel režný rubáš, sandály a šedou kápi, dlouho v zrak mi pevně zíral, poté složil oblek k loži, ruku zvedl velitelsky do tmy, v které hvězdy plály, hlasem temným zvolna pravil: „Jdi a omyj svoje nitro, hledej klid svůj v Himalajích!“ Na pouť jsem se z jitra vydal, na pouť dálnou v dálné kraje, pokoru jsem jal se hledat, očisťovat svoje nitro odříkáním, sebekázní. Kruté bylo putování srázy, vrchy, roklinami nehostinných Himalají. Nekonečná byla cesta, nekonečná osamělost! – V kruté bídě, ze dna útrap nitra svého modlil jsem se: „Ty, jenž zkoušce podrobils’ mne, 44 neodpírej všeho v žití, aspoň sestru dej mi s sebou na mé trpké dlouhé pouti...“ A tu kdysi v sněžné bouři, když jsem mnil, že zhynout musím, ruka tvá mé ujala se. Nevím jak se vše již stalo, ruku tvou jsem náhle cítil, věděl, že teď dobře půjdu, že snad přece cíle dojdu. Co jsi muk a zoufalosti se mnou cestou prodělala. Co jsi žízně, hladu zlého se mnou cestou zakusila. Nevrlostí, zloby staré, které dosud neutuchly, poutí dosud nezdolány v nitru mém, jež někdy přece touží býti očistěno... –
A tak nyní spolu jdeme ku vrcholivrcholu, na němž stojí od pradávných časů klášter moudrých mnichů boha znalých, 45 útulek všech, kdož se kají, kdo své nitro očistiti tichem, modlitbami mají ode všeho pozemského... Snad mne přijmou starce mdlého? Nyní půjdem’, podej berlu... 46
CO MOHU TI DÁTI?
Co mohu ti dáti, rozkošná ženo pozemských luhů? Vesmírný poutník, bloudící vírem hvězdnatých světů, opojen zvuky sférické hudby, oslněn září vespolné lásky, nemám než berlu, družku své pouti za světlým cílem... Na kousku hmoty, plující vratce etherným mořem, stojíš a hledíš žíznivě vzhůru v závratný prostor, zdali bys shlédla zavlát můj blankytný plášť? Rozkošná ženo, květinko pozemských luhů, vyrostlá u cesty kdesi, kterou jde nezkrotný život, s hladovou touhou, vyžít chceš písničku země, kterou ti příroda vdechla 47 v útlá tvá prsa, přeješ si urvati světu polibek štěstí, v milostném vánku se kloníš k zářnému slunci, dychtiva paprsku lásky? Co mohu ti dáti, rozkošná ženo pozemských luhů? Hledím v tvé lačnící oči, studánky živoucí vody, ze kterých poutníci pili, minuvší tebe, tknu se rtů, na kterých kvetly úsměvy smavého mládí, které jak motýli pestří zanikly s létem, hladím tvé tělo, jež v oběť zápalnou kladla’s na oltář zvědavých smyslů: Víš-li, kdo já jsem? Myslíš, že někdy mne poznáš? Všechno, co vidíš, je obal, zůstatek zemského žití, z kterého kdysi jsem vyšel na cestu dálnou vesmíru tajem, 48 podoba, která se druží k ostatním lidem; podstata bytosti mojí zcela je jiná, nežli co vidíš z podoby vnější. Oči mé plameny žírné, které, co v dosah jim přijde sežehnou zcela, mluva má vichřice bouřná, která vše láme a hroutí, co v jejím okruhu stojí, ruka má tvůrčí je nástroj, hmotu jenž přetváří stále ke slávě ducha. Myslíš, že souzeno je mi nalézti u krbu teplo, chodci, jenž plamen je stálý, myslíš, že odpočinouti budu snad jedenkrát moci u nohou dívčích, zapomenouti navždy na čárné bloudění živly v prostorách věčna? Co mohu ti dáti, rozkošná ženo pozemských luhů? 49
ZROZENÍ BÁSNĚ
Ústy jsem zlíbal pohlaví zlaté (rty, jež jsou zdrojem křídlatých veršů, lůno, jež panenstvím dýše). Po jistém čase, z onoho splynutí duše i těla, narodila se čarovná báseň, věčnosti dítě. Já, šťastný otec: poslušen zákonů božských, přikazujících se zachovat věčnu, jež nutí plodit a rodit, tvořiti nepřetržitý, úrodný řetěz bytostí ducha i těla, děkuji tobě, ó ženo, za této výsostné chvíle, za děti, kterés’ mi dala, básně, jež vznikly v milostném splývání s tebou, za to, že moh’ jsem jim dáti mozek svůj, krev svého srdce, vlastnosti svoje a touhy, naději, lásku a víru, aby kdys v budoucnu mohly 50 v díle mém pokračovati, oplodňovati a rodit, jako kdys činil jich otec, na poli pravdy a krásy státi se budovateli, bratry a vykladateli božského v hmotě. Ó milenko trpná, viz hvězdně blankytné oči našeho děcka, jsou ze snů a přeludů lásky, jež v nitru tvém spaly, viz tmavé a dumavé vlasy, jež věnčí mu čelo, jsou ze smutků života mého, jenž v samotě kvete, viz ručky tak bledé a jemné, jež děťátko vztahuje po nás, jsou z neukojené touhy, jež pudí nás od země k nebi a od nebe nazpět zas’ k zemi, viz ústa, jež usmívají se, jsou nevyslovitelným blahem, jež člověk si uchoval v nitru, jak vzpomínku na hvězdné chvíle, když v nadšení s přírodou splýval, když duchem svým prolétal vesmír, pochopil božské. 51
POHŘBENÁ LÁSKA
Dneska jsem pohřbil svou lásku, skonavší se slovy díků, s pohledem rozbolestněným rozchodem se mnou, naposled zlíbal jsem ruce, které mne laskaly něžně, do vlasů vpletl jí růži, děl „drahá, sbohem“. Uložil jsem ji do rakve teskného srdce, aby tam odpočívala v míru a vzpomínkách blaha. Abych k ní myšlenkou mohl přijíti tiše za zlatých večerů jarních, říci jí upřímné díky za vše, čím oblažovala pustý můj život. Abych ji odprosit mohl za všecky křivdy a trudy, kterými zraňoval jsem ji 52 za její úmysly dobré, za její pohledy, slova, za její polibky, vášeň, které mi obětovala jak kněžka dávného kultu němému bohu. Zesnulá, snící má lásko, mrtvá pro tento život, který nebyl nám přízniv, abychom splynouti mohli v radostnou písničku štěstí, jež by se rozhlaholila k blankytu nad zemskou hroudou jako zpěv skřivánkův z jara, věřím, pevně v to věřím, že kdesi na jiné hvězdě neb v jiném útvaru žití sejdem’ se opět, opět se shledáme spolu, jasnější, připravenější pro sebe, poslání svoje na pouti hmoty, v slavnostní svatební síni u stolu lásky. Věčný je život, věčný! 53
SLEPÝ HUDEC
Stříbrná struno, napiatá na houslích srdce, zladěná pozemskou sudbou v tóniny touhy, tušilas vroucnou mou ruku, která se chvěje, aby tě vybudila ze sna? Jaké sny, bolesti, slasti dřímají v útlé tvé rakvi, očekávajíce chvíle, v které by volně se vznesly v sluneční luhy, podobny zpěvnému sboru nebeských ptáků? – –
Spatřuji před zrakem ducha obrovskou koncertní místnost: jeviště širý je blankyt, diváci skvoucí jsou hvězdy plnící prostor – slavnostně zářící zjevy – přišedší naslouchat hudbě zázračných etherných houslí slepého hudce... V paprscích Jitřenky stojím vznešeně klidný, 54 vlasy mé – oblaka čárná – věnčí mé vysoké čelo, ledovec Gaurisankaru, nadšením vzrušená ruka duchové krásy pozvedá zázračné housle, pravěký nástroj, na jehož stříbrné struně plamenným smyčcem všelidské, vesmírné lásky chystám se hráti! – –
Vteřiny plynou jak věky... Čekám, kdy orkestr skrytý zaslechnu vzkřiknout v obraznost snící... Pojednou, jako když živly procitnou v propastech bezdna k divému reji, hudba sfér počíná zníti, úžasná hudba! v které se planety rodí, planety hasnou, planety krouží... Zvuky mne strhují s sebou: Počínám hráti! Stříbrná struna se chvěje pod žhavým smyčcem, vodopád světelných tónů řine se věčnem, od hvězdy ke hvězdě tryská, šumí a blýská, jímá je žasem. 55 Výská v nich stvoření Všeho z prazdroje lásky, v kterém svět spočíval kdysi v představě boha, touží v nich odvěký zákon přerodu hmoty, kterou duch protéká svěže, jako když kvetoucím sadem potoky zurčí, roste z nich zjevení lásky, která svět objímá vroucně společným losem. Slavněji, jasněji pěje stříbrná struna, zpívá jak vodotrysk pyšný životní mízy, zpívá mou svatební píseň s ohněm a vodou, zpívá mou naději v země obrodnou sílu, o mrtvých zpívá, již znovu v živoucích vstávají z mrtvých, o věčném návratu zpívá, o matce blažené, která děcko své kojí... Nejsladší andante houslí prochvívá stříbrnou strunu. Radostí pláče... – –
Skončena závratná píseň. 56 Hudba sfér dojata tichne. V nadšeném, velebném vzruchu stojím a planoucí housle vinu k své hrudi: v stříbrnou strunu jsem vžehl vnitřní svůj život, souzvuku kouzlo. Obrovská koncertní místnost pochvalou zvučí; slavnostně zářící hvězdy vzdávají poctu slepému hudci. K jevišti zvolna se blíží Orion dálný, v světelné náruči nese květinku zářnou, rozkvetlou zemi, blouznivci lásky ji klade oddaně k nohám: nebeský dárek. – –
V kvetoucí zahradě světa okouzlen bloudím, v jedné své ruce mám spící zázračné housle, na nichž se stříbrná struna usmívá ve snu v předtuše slavnostní chvíle sférické hudby, ve druhé ruce mám prostou hrstku jen hlíny, odznak to pozemské krásy pomíjejíčné, 57 které se dotýkám ústy v nadšení zbožném, jako se přimyká ke rtům matčiným děcko v pocitu oddané lásky, vděčnosti k hmotě. 58
SVATEBNÍ HYMNA
Na skráních čelenku z růží plamenných, z narcisů ledných, pozvedám zázračné housle radostně nad zkvetlou hlavou, housle, své zvučící srdce, a hraji, jásám svou svatební píseň: Na oře, oblačen oře, posaďte nevěstu luznou, na oře čabrakou hvězdnou ozdobeného, rozpusťte vodopád kštice po skvoucím ledovci těla, aby se rozlila šumně, proudila po zeměkouli, nad horstva, pralesy, moře, nad města, nad vzdušné pláně, vytryskla do hlubin věčných podobna vlasatic vlečce, kštice mé nevěsty zářné. Obzorů otevřte síně, pozvete tvorstvo všech planet, rozzařte nebeské lustry záplavou duhových světel, víno mi nalejte v kalich, nejdražší víno, lidskou krev žhoucí, abych jím připíti mohl vzácné své nevěstě zlaté, hvězdě mých očí!... Jitřenko cudná! 59 Širé jak blankyt mé panství vítá tě, nevěstu smavou, vítá tě, milenku skromnou žhavého miláčka svého, souhvězdí démantné Plejad svatebním darem ti dává – okrášli ethernou šíji čárným tím náhrdelníkem. Dotkni se rty mého srdce, rozperli kvetoucí housle, chaosu květe, na bílém oři si vyjeť, rozleť se v prostory světlé, perutě dám tvému oři, abysi zalétla se mnou k nejzazším hvězdám; v blankytné náruči zpita přepychem vesmírné vlasti zaslechneš zpívati sféry svatební hymnu. 60 OBSAH:
VZKŘÍŠENÍ7 ŽENĚ9 POD STROMEM LÁSKY11 ISRAELSKÉ DCEŘI14 ČERNÁ RŮŽE17 MILENCE20 BOHYNI ZEMĚ21 HOŘÍCÍ PÍSEŇ23 USMĚVAVÝ SMUTEK26 SPLNĚNÍ28 VLAK PŘIVÁŽEJÍCÍ MILENKU29 ŽALOZPĚV30 MILENCOVA ÚTĚCHA32 CESTOU33 SETKÁNÍ35 ROZJÍMÁNÍ37 NA HIMALAJÍCH41 CO MOHU TI DÁTI?47 ZROZENÍ BÁSNĚ50 POHŘBENÁ LÁSKA52 SLEPÝ HUDEC54 SVATEBNÍ HYMNA59
[61] ZPĚVY „VĚČNÝ MILENEC“ BYLY NAPSÁNY V LETECH 1913–1926 A JSOU TŘETÍ ČÁSTÍ BÁSNICKÉHO KRUHU „SLUNOVRAT“ Knihu vytiskla roku 1927 Průmyslová tiskárna v Praze v typografické úpravě M. Kalába Zvláště bylo vydáno 50 výtisků na holandu
E: jf; 2004 [63]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Srdce, Alois; Průmyslová tiskárna v Praze
(Nakladatelství Aloisa Srdce v Praze - Zpěvy „Věčný milenec“ byly napsány v letech 1913-1926 a jsou třetí částí básnického kruhu „Slunovrat“ - Knihu vytiskla roku 1927 Průmyslová tiskárna v Praze v typografické úpravě M. Kalába - Zvláště bylo vydáno 50 výtisků na holandu)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 64

Autor motta: Lešehrad, Emanuel

Motto: Lešehrad, Emanuel