SLEPÝ HUDEC
Stříbrná struno, napiatá na houslích srdce,
zladěná pozemskou sudbou
v tóniny touhy,
tušilas vroucnou mou ruku, která se chvěje,
aby tě vybudila ze sna?
Jaké sny, bolesti, slasti
dřímají v útlé tvé rakvi,
očekávajíce chvíle,
v které by volně se vznesly v sluneční luhy,
podobny zpěvnému sboru nebeských ptáků?
– –
Spatřuji před zrakem ducha
obrovskou koncertní místnost:
jeviště širý je blankyt,
diváci skvoucí jsou hvězdy plnící prostor
– slavnostně zářící zjevy –
přišedší naslouchat hudbě
zázračných etherných houslí
slepého hudce...
V paprscích Jitřenky stojím
vznešeně klidný,
54
vlasy mé – oblaka čárná – věnčí mé vysoké čelo,
ledovec Gaurisankaru,
nadšením vzrušená ruka duchové krásy
pozvedá zázračné housle,
pravěký nástroj,
na jehož stříbrné struně plamenným smyčcem
všelidské, vesmírné lásky
chystám se hráti!
– –
Vteřiny plynou jak věky...
Čekám, kdy orkestr skrytý zaslechnu vzkřiknout
v obraznost snící...
Pojednou, jako když živly procitnou v propastech bezdna
k divému reji,
hudba sfér počíná zníti,
úžasná hudba!
v které se planety rodí, planety hasnou,
planety krouží...
Zvuky mne strhují s sebou:
Počínám hráti!
Stříbrná struna se chvěje pod žhavým smyčcem,
vodopád světelných tónů
řine se věčnem,
od hvězdy ke hvězdě tryská,
šumí a blýská,
jímá je žasem.
55
Výská v nich stvoření Všeho
z prazdroje lásky,
v kterém svět spočíval kdysi v představě boha,
touží v nich odvěký zákon
přerodu hmoty,
kterou duch protéká svěže,
jako když kvetoucím sadem potoky zurčí,
roste z nich zjevení lásky,
která svět objímá vroucně
společným losem.
Slavněji, jasněji pěje stříbrná struna,
zpívá jak vodotrysk pyšný
životní mízy,
zpívá mou svatební píseň
s ohněm a vodou,
zpívá mou naději v země obrodnou sílu,
o mrtvých zpívá, již znovu v živoucích vstávají z mrtvých,
o věčném návratu zpívá,
o matce blažené, která děcko své kojí...
Nejsladší andante houslí
prochvívá stříbrnou strunu.
Radostí pláče...
– –
Skončena závratná píseň.
56
Hudba sfér dojata tichne.
V nadšeném, velebném vzruchu stojím a planoucí housle
vinu k své hrudi:
v stříbrnou strunu jsem vžehl vnitřní svůj život,
souzvuku kouzlo.
Obrovská koncertní místnost
pochvalou zvučí;
slavnostně zářící hvězdy vzdávají poctu
slepému hudci.
K jevišti zvolna se blíží
Orion dálný,
v světelné náruči nese květinku zářnou,
rozkvetlou zemi,
blouznivci lásky ji klade oddaně k nohám:
nebeský dárek.
– –
V kvetoucí zahradě světa okouzlen bloudím,
v jedné své ruce mám spící zázračné housle,
na nichž se stříbrná struna usmívá ve snu
v předtuše slavnostní chvíle
sférické hudby,
ve druhé ruce mám prostou hrstku jen hlíny,
odznak to pozemské krásy
pomíjejíčné,
57
které se dotýkám ústy v nadšení zbožném,
jako se přimyká ke rtům matčiným děcko
v pocitu oddané lásky,
vděčnosti k hmotě.
58