ŽALOZPĚV
Rozviř, ó země, své stroje, hučící dunící stroje,
ječte, ó poplašné zvony, ječte své výkřiky k nebi,
promluvte, sopečné vrchy, soptěte kameny, popel,
aby má ohluchla bolest,
která mne drtí.
Květy, ó převzácné květy, kanoucí omamnou vůni,
osvěžte lijákem pestrým bolnou mou zmučenou hlavu,
která se do dlaní sklání,
ztajeně pláče.
S očí mi zmizela láska, vichry ji odvály v dálku,
stopy jsem nadarmo hledal, deště je opláchly, smyly,
valouny mlhy se valí místem, kde naposled stála
má láska,
má želaná láska.
Nebeských ptáků jsem ptal se, zdali jí nezřeli bloudit,
vrchů a stromů jsem ptal se, zdali ji zaslechly plakat,
marně jsem odpověď čekal,
odešla, láska má,
v dáli. –
30
Milenko, vidino sladká, počatá v paprscích mládí,
písničko zářivá, blahá, bouřného života mého,
navrať se ke mně:
rozžehni růže mých očí, z úst mých dej vylétnouti ptákům,
kteří by slavili zemi nadšenou výsostnou hymnou
za štěstí pozemské lásky,
za štěstí splývání slasti,
za štěstí žití!
31