ISRAELSKÉ DCEŘI
Zionu zbloudilé ptáče, v zajetí severních krajin,
s nezkrotnou touhou
po slunné otčině dálné, kterou si v snění svém kouzlíš
nádherou skvoucí,
na moji hlavu, ó Esther, polož svou rozkošnou ruku,
ruku svou vroucnou,
ve které koluje krev tvých věrných a zkrušených předků
odešlých věkův,
zapěti toužím ti píseň, bratrskou, laskavou píseň,
východní píseň,
která nechť skane ti k nohám, podobna purpurné kytce
zionských růží. –
Ó Esther! –
V slovech tvých pozdrav mi šumí pralesu libanonského,
Zionu dceři!
srdce tvé harfou mi úpí nad proudy babylonskými,
Zionu dceři!
Z očí tvých západ mi žehne, západ ,jenž ladil kdys k žalmům
Davida krále,
14
posvátný plamen v nich hárá, zdušený popelem věků,
Bethsabe pozdní!
Vzpomínáš ve snách dob zašlých, s Jahvem kdy Prorok váš mluvil
na hoře zářné,
vzpomínáš přechodu mořem z otroctví faraonského,
zázraků v poušti?
Vzpomínáš poroby kmene, Bar Kochby zoufalých bojů
na troskách říše,
kdysi tak hrdé a mocné?!
Ó žale!
Uchyl své čelo v mé dlaně, zaplač, ó Zionu dceři,
snědá má Esther,
tisíce předků tvých možná v chvíli té roní své slzy
z hnědých tvých očí...
S tebou bych stát chtěl teď u zdí rozpadlých Jerusaléma,
plakati s tebou,
nad kmenem rozvátým světem osudem proradně krutým
z otčiny žírné...
Cosi jak královský šarlat bývalé moci a slávy
žíří ti v očích,
co sseboussebou přineslas z vlasti do cizích mrazivých krajin,
odkaz své rasy,
15
černá zář vrkočů zpíjí vůněmi rodných tvých zahrad
za nocí jarních,
touha kdy dálné tvé sestry burcuje na sirých lůžkách
k slavnosti lásky.
Ó Esther!
Zapomeň v důvěrné chvíli bolestných, zapadlých věků,
Zionu ptáče!
Šalomoun čekající jsem zjevení Sulamit sličné
v paláce dveřích,
růžemi skropil jsem mramor, který tvé posvětí nohy
v opánkách z cedru,
komnaty vonné jsem zkrášlil přepychem čalounů, skvostů
k přijetí tvému,
večer, kdy zvěnčenou skráň pak uhostím do tvého klína,
poraněn láskou,
uslyšíš plynouti z rtů mých za vzdechů sloňové harfy
Velezpěv písní!
16