ČERNÁ RŮŽE
Černé stolisté růže, černou jež šeptají vůni
jsou rámcem tvé bolestné hlavy! –
Obraz tvůj vyryt v mé duši,
podoben kameji vzácné,
kterou bych líbat chtěl věčně.
Tvář tvá je němá jak moře...
Pod slupkou tvářnosti všední
tají se šatnice tváří,
patřících bytostem dávným,
jimiž jsi v dřívějším žití
osudně prošla.
Zrak tvůj žhne zelenou nocí...
Něha v něm zahrává děcka,
po slovech vroucných jež lační,
chvílí v něm šílenství blýskne
přízraku Dantova pekla,
opálem zahoří v šeru,
opálem, který byl vyňat
z očního důlku
pozvolna umučeného
Inda.
17
Ústa tvá škeblí jsou lásky...
Vyznání zurčící pramen,
zacloněn věncovím květin,
vyčkává Narcise příchod,
který by, skloniv se z doušku,
zahlédl v zrcadle vodním
vnitřní svůj obraz.
Kštice tvá prales je hnědý...
Svěží chlad stinný z něj vane,
lákaje k odpočinutí
na kyprém koberci mechu;
v tichu však záludné rokle
skrývá se v podsvětné sluji
záhadné temno.
Ruce tvé královně patří...
Zdá se, že byly to ruce
Marie Antoinetty,
které se dotknouti bály
abbéa zbožňovaného,
ruce, jež vzkříšeny z hrobu
potají v klávesách srdcí
milenců bloudí.
Tělo tvé zpíjí jak víno...
Blažený člověk, jenž připil
18
Venuši z kalichu tvého
opojný šumící nápoj
žhavé tvé vášně.
Bloudící korábe lásky,
bouřemi zmítaná duše,
plující po věky drahné
vlnami života zlého,
posléze v propastné tmáni
uzřevší maják mých očí
zažehlý v ústrety tobě,
aby ti záchranu věštil –
zakotvi na mojí hrudi,
útesu korálů rudých,
po rmutné pouti,
čekal jsem tebe, má lodi,
čekal jsem rozlačněn touhou,
netuše, jak jsi mi blízko,
tuše však, někdy že přijdeš,
úchvatné zjevení lásky,
silnější nežli je život,
silnější nad pouta smrti,
abysi v kvetoucím míru
uprostřed tropických palem
žhavých mých smyslů
stanula u mého srdce
ostrůvku roztouženého
polibky moře.
19