CESTOU
Po bouři kruté, zničivší chaloupku klidnou
v mladistvém srdci, nyjícím k slunci a květům,
zasvitla duha, setkaná z krůpějí slzných,
vytrysklých z očí ve chvíli trudu a teskna.
–
Života cestou prašnou a unavující,
dlouhou jak touha běžící dalekým světem,
v úpalu slunce, v třeskutém polibku mrazu
kráčejí stále poutníci s berlami svými;
někteří pějí, jiní jsou smutni a zmlklí.
U cesty v stínu nádherné jabloně zkvetlé,
uprostřed travin, zářících světélky květin
hoví si člověk na chvíli znavený poutí,
písničku zpívá šťastnou jak potůček v lukách,
v očích mu kvetou kytičky pomněnek skromných...
Cestou se blíží malátně brunátná paní,
ústa má zprahlá, oči má pohaslé prachem
(patrně dlouho kráčela bez odpočinku),
u muže, který hoví si u cesty v trávě,
stane a hledí tázavě do jeho tváře.
33
Naslouchá písni, která jak potůček plyne,
slyší v ní úsměv, ztracený dalekou cestou;
v oči zří, v kterých kytičky pomněnek září,
cítí z nich znovu voněti marné své mládí –
Dlouho tak stojí, vzpomíná..vzpomíná... naslouchá..naslouchá... hledí..hledí...
jako by blízko slyšela šuměti háje,
jako by nízko cítila oblaka plouti
nad svojí hlavou...
Naklání rty své k ústům, z nichž klidně se řine
potůček, který zpívá si písničku lučin,
palčivou žízeň ztišuje nápojem svěžím,
z očí si trhá kvíteček pomněnky skromné
pro upomínku –
U cesty člověk nevidí přeludu paní,
vidí jen krásu přírody hořeti vůkol,
slyší hvězd hudbu zpívati v míze a v květech,
tuší jen ruku života, která ho jímá,
opouští jabloň nádhernou, u které seděl,
podoben děcku, k matce jež důvěrně přišlo,
dále zas’ cestou putuje prašnou a dlouhou
po boku paní úsměvné s pomněnky kvítkem...
*
Jabloní větve zpívají, lákají stínem
poutníky zmdlené...
Život je úchvatná píseň!
34